Proniknout do dětské duše, natož to jejích „třináctých komnat“, není vůbec jednoduché, ani pro psychoterapeuty. Americká psycholožka Violet Oaklander, sama matka tří dětí, ale ve své slavné knize, přeložené již do 15 jazyků, podává inspiraci a návod, jak pomocí gestalt terapie aktivovat dětskou fantazii a tvořivost, která jim pomůže se vyjádřit a stane se tak klíčem k jejich nitru. Využívá k tomu mnoha kreativních technik: malování, vyprávění příběhů, práci s hlínou, hudbu nebo dramatizaci či práci s loutkami. Samostatná kapitola je pak věnována práci s dětmi s poruchami chování. 

Kniha, která obsahuje velké množství konkrétních případů z autorčiny praxe, je psána velice přístupně a čtivě a může tak sloužit nejen terapeutům či učitelům, ale všem, kdo se zajímají o vnitřní život dětí a možná sami hledají cestu ke své ztracené dětské duši.

Violet Oaklander vystudovala klinickou psychologii, manželské a rodinné poradenství a speciální pedagogiku. Pracuje jako psycholožka a psychoterapeutka zaměřená na děti a dospívající. Vede výcvikové semináře o svém přístupu, který kombinuje gestalt terapii s řadou expresivních technik.

Knihu přeložil Jiří Štěpo.

Síla nevysloveného – skutečné příběhy z psychoterapie českých dětí a dospívajících

Ukázka:

5. kapitola

Vyprávění příběhů, poezie a loutky

Vyprávění příběhů

K mé práci s příběhy v terapii patří vymýšlení vlastních příběhů, které pak dětem vyprávím, vymýšlení příběhů dětmi, čtení příběhů z knih, psaní příběhů a jejich předříkávání. Při vytváření příběhu využívám různé podnětné pomůcky − obrázky, projektivní testy, loutky, fl anelovou tabuli, pískoviště, kresby, imaginace s otevřeným koncem − a předměty, jako kazetový magnetofon s mikrofonem, videopřehrávač, walkman, dětský mikrofon nebo imaginární televizi (velká krabice).

Dr. Richard Gardner detailně popisuje svou techniku vyprávění příběhů v knize Therapeutic Communication with Children.

Tady je shrnutí jeho postupu: Nejdříve řekne svůj příběh dítě, pak Gardner vypráví svůj a používá při tom některé postavy z příběhu dítěte, ale tak, že nabízí lepší řešení. Jelikož příběh dítěte je projekcí, sděluje nám tím něco o své životní situaci. Každý příběh je zakončen nějakým poselstvím či poučením, které z vyprávění vyplývá. Před použitím této techniky je třeba dítě trochu poznat a rychle vystihnout hlavní téma příběhu.

Mohlo by vás také zajímat: knihy Marie Montessori - Objevování dítěte, Absorbující mysl a Londýnské přednášky.

Využívala jsem Gardnerovu techniku, někdy s drobnými úpravami, a u některých dětí jsem s ní měla velmi dobrou zkušenost. Nepostradatelným pomocníkem je video či kazetový magnetofon; k navození správné atmosféry při vyprávění používám napodobeninu rádia či televize.

Ačkoli dr. R. Gardner chce po dětech, aby vyprávěly příběhy a nepoužívaly prvky, nápady a postavy z televize, fi lmů či knih, já se tomu nebráním a neřekla bych, že je to nějak důležité. Vybírají si všechno, co je nějak oslovuje, a vždycky to začlení do vlastního, jedinečného příběhu.

Následující příklad ukazuje mou práci s příběhy se šestiletým chlapcem. Bobby ke mně přišel kvůli nočnímu pomočování, přejídání se, náměsíčnosti a nočním můrám. Byl to tělesně mohutný, bezstarostný a milý kluk. Když u něho původní příznaky ustoupily, začal se chovat velmi agresivně − křičel a vřískal, když měl vztek; házel vajíčka na ostatní děti, když se na ně zlobil, a fyzicky je napadal. Pomalu ztrácel kamarády. Z tohoto okamžiku pochází ukázka našeho sezení.

(Na mikrofon kazetového magnetofonu − můj přehrávač má mikrofon vestavěný, ale ještě lepší je, když dítě může držet skutečný mikrofon.)

Terapeutka: Dobrý den, dámy a pánové, chlapci a děvčata. Posloucháte stanici KOAK a vítám vás při poslechu Hodinky příběhů. Jako hosta tu dnes máme Bobbyho… (Otočím se k Bobbymu.) Jsme rádi, žes k nám dnes přišel. Prosím, řekni nám, kolik je ti let?

Bobby: Je mi šest let.

Terapeutka: Takže se hned dejme do práce. Pravidla jsou následující, vážení posluchači. Bobby nám bude vyprávět příběh. Musí mít začátek, děj a konec. Když příběh dokončí, já řeknu svůj příběh a použiji některé prvky z jeho vyprávění. Z každého příběhu vyplyne nějaké poselství, poučení. Takže, dej se do toho, Bobby.

Bobby (dlouhá pauza, pak šeptá): Nevím, co mám říct.

Terapeutka: Pomůžu ti. Byl jednou… (Pobídka, kterou R. Gardner používá, aby pomohl dětem začít.)

Bobby: Žralok.

Terapeutka: A ten žralok…

Bobby: … žral lidi.

Terapeutka: A co dál?

Bobby: Plaval v moři a žral lidi. To je všechno.

Terapeutka: To je teprve začátek. Potřebujeme děj a konec.

Bobby: Hm, uviděl nějaké rybáře a vyděsil je. Spadli přes palubu a žralok je všechny sežral. Pak odplaval na moře, daleko, kde byla velká hloubka. Tam žil. To je konec.

Terapeutka: Děkuji za tvůj pěkný příběh. Jaké z něj plyne poučení?

Bobby: Nevím.

Terapeutka: Dobře. Teď já. Byl jednou jeden žralok, který požíral lidi. Sežral každého, koho viděl. Pak se objevili nějací rybáři a měli takový strach, že rychle pluli pryč z jeho dosahu. Všichni z něj měli strach. Dokonce i jiné ryby a ostatní žraloci, protože i na ně několikrát zaútočil. Brzy z toho byl otrávený. Chtěl si hrát, ale nikdo si nechtěl hrát s ním. Každý před ním raději utekl.

Bobby: A co bylo dál?

Terapeutka: Nevěděl, co má dělat. Nakonec připlaval za králem žraloků, který sídlil ve velké, hluboké jeskyni uprostřed oceánu, a zeptal se ho na radu. Král žraloků mu odpověděl: „Musíš najít někoho, kdo z tebe nebude mít strach, kdo ti bude důvěřovat, takže všichni uvidí, že se k nim chceš skutečně chovat jako kamarád. Někoho, kdo se nebude bát si s tebou hrát − někoho, kdo neví, že jsi pojídal lidi a děsil je.“ A žralok řekl: „Kde najdu takového člověka?“ Král mu odpověděl, že na to musí přijít sám.

Bobby (hlasitým šepotem ke mně, uhýbající mikrofonu): Já už vím! Miminko!

Mohlo by vás také zajímat: Pověz mi..., aneb jak vést profesionální rozhovor s dětmi.

Terapeutka: Tak se žralok vydal hledat někoho, kdo mu bude důvěřovat. Nedlouho nato připlaval k velké lodi, na níž se plavila rodina s novorozenětem. Když ho lidé spatřili, rychle se všichni schovali do podpalubí a na miminko v tom spěchu zapomněli. Žralok předváděl miminku různé akrobatické kousky. Děcko se smálo a mělo radost. Když to rodiče děťátka viděli, vrátili se pomaličku na palubu a se žralokem se spřátelili, protože zjistili, že s nimi chce kamarádit, a ne jim ubližovat. Tak se z nich stali přátelé a žralok byl šťastný. Konec. Poučení z mého příběhu je toto: Když chceš kamarádit s lidmi, musíš se k nim chovat přátelsky.

Bobby: Můžeme si to poslechnout ještě jednou?

Přetočila jsem pásku a poslechli jsme si ještě jednou oba příběhy. Oproti jeho je ten můj pěkně dlouhý, ale on jej napjatě poslouchal. Potom jsme začali mluvit o jeho problémech s kamarády z posledních dnů a o tom, co by mohl udělat, když se zlobí, a přitom je od sebe neodradit. Bobby chtěl poslouchat můj příběh asi 4−5× během dalších sezení a požádal mámu, aby na sezení přišla a příběh si také poslechla.

Susie (7 let): Byl jednou jeden lev. Ten lev byl hodně chlupatej. Jednoho dne mu matka lvice řekla, aby ty chlupy učesal, ale on nechtěl. Hrozně se porvali. Lev si nechtěl učesat její − vlastně jeho − chlupy. Takže mu matka zakázala chodit ven.

Terapeutka: Co se stalo nakonec?

Susie: Lev musel jít do svýho pokoje. Byl hodně smutnej.

Terapeutka: Dostal se lev vůbec někdy ven, aby si mohl hrát?

Susie: Ne. To je konec. Poučení je, že když si lev nepůjde učesat vlasy, bude muset do svýho pokoje.

Terapeutka: Děkuji pěkně, Susie. A teď můj příběh. Byl jednou jeden hodně chlupatý lev. Jednoho dne si chtěl jít hrát ven, ale jeho matka chtěla, aby se nejdříve nechal učesat, protože vypadal neupraveně. Matka lvice se bála, že všichni sousedi si budou myslet, že je špatnou mámou, když nechá své dítě takhle neupravené. Chtěla, aby věděli, že je dobrá máma, že se o dítě stará a udržuje jeho vlasy v pořádku. Lvíče to nechtělo. Nesnášelo česání. Myslelo si, že vypadá dobře. A přitom chtělo jít ven, kde si hráli jeho kamarádi. Jeho matka ho však nepustila. Lvíče si lehlo na podlahu a začalo vřískat, ale matka lvice mu řekla, jak je pro ni důležité, aby sousedi věděli, že se umí o své děti postarat. Protože lvíče mělo svou matku přece jen rádo a nechtělo, aby si sousedé mysleli, že matka lvice je špatná máma (ačkoli nechápalo, jak s tím chlupy souvisejí), nechalo si je učesat. Matka byla moc ráda. Lvíče si šlo hrát ven s kamarády a bylo tam až do večeře. Poučení z mého příběhu plyne: Někdy je lepší udělat to, co máma chce, protože pak si můžeš jít hrát ven.

Susie: To je hezkej příběh!

Terapeutka: Děkuji. Stalo se ti někdy něco podobného? Musíš někdy udělat něco, co chce jen tvoje máma, a ty to neuděláš a musíš pak za trest do svého pokoje?

Susie: Jo! (Přikyvuje.)

Chvíli jsme o tom mluvily a pak se mě zeptala, jestli bychom si nemohly zahrát hru „Blockhead“*. Susie a její matka spolu bojovaly o moc, což jsme právě začaly řešit.

Tyto dva případy jsem nevybrala proto, abych se chlubila svými úspěchy. Jedná se o typický průběh většiny sezení, při nichž jsem pracovala s vyprávěním příběhů. Jde o účinnou a zábavnou techniku. Někdy se stane, že dítě nechce žádný příběh vyprávět, a tak zvolím jinou metodu.

---

* Hru „Trouba“ tvoří velmi lehké dřevěné kostky různých tvarů a barev. Dva hráči se střídají
a stavějí jednu kostku na druhou. Komu při jeho tahu stavba spadne, prohrává;
pozn. překl.

Knihu Třinácté komnaty dětské duše koupíte na našem e-shopu.