Zatímco kniha Arteterapie v souvislostech (Portál, 2018) se soustředila na užší vazby arteterapie na obecnější psychologické a psychoterapeutické poznatky, nová kniha autorů Marie Gabriely Lhotové a Evžena Perouta Praktická artetertapie se snaží rozšířit kontexty arteterapie o pohled na různé způsoby práce v oblasti výchovné a v oblasti mezilidské komunikace při hledání autentické  lidské zkušenosti a ukázat využití výtvarné tvorby v řadě různých oblastí tvořivé práce s lidmi, a to jak při individuální, tak skupinové práci.

Kniha je tak určena hlavně těm, kdo se chtějí seznámit s přípravou, vedením a rozvíjením výtvarné a výtvarně-terapeutické práce - kniha se tedy nevěnuje pouze arteterapii, tedy léčebné, terapeutické metodě, ale rovněž artefiletice, tedy edukační práci zaměřené na rozvoj osobnosti, sebeaktualizaci a rozvoj pozitivních osobnostních vlastností, a to právě prostřednictvím umělecké tvorby. Text cílí na to, aby čtenáře vedl k tvořivému psychologickému uvažování o datech získaných prostřednictvím arteterapeutického či artefiletického tvoření. K tomu nabízí přes 70 aktivit vhodných pro různé prostředí - klinickou oblast, poradenství, výchovně-vzdělávací aktivity apod. Nechybí vysvětlení účinných faktorů při redukci obtíží pacientů/klientů, např. při zpracovávání konfliktu, traumatu, krize či dekompenzaci psychického onemocnění. K tomu jsou využity kazuistické příklady a zejména obrázky sloužící názorné představě čtenářů.

Ukázka

7. Scribbling (čmáranice) v terapeutickém procesu

Výtvarné tvoření stejně jako hudba proměňuje rytmus v prostor a dovolí hledat a najít konkrétní vzkazy.

Scribbling v terapeutickém procesu patří mezi projektivní techniky. Při scribblingu (čmárání) vzniká jednoduchá kresba linií a tvarů, které člověk při jejich vzniku nekontroluje (doporučuje se provádět kresbu se zavřenýma očima), je fascinován samotným procesem, záznamem grafické stopy, již pomocí výtvarného nástroje na povrchu papíru zanechává. Projektivní princip se uplatňuje v následném hledání konkrétních tvarů (objektů) v čárách. Nalezené tvary mají mimetickou charakteristiku (podobnost se skutečnými tvary). Ty pak zvýrazní, obtáhne, vybarví a s nimi dále pracuje. Klient si vybírá linie a tvary, které nesou významný intrapsychický obsah, a proto jsou vodítkem pro další terapeutickou práci a rozhovor.

Stejně jako v umění i tady má jeden symbol, jedno téma, mnoho způsobů ztvárnění. Příkladem může být gestická akční malba (action painting, gestural abstraction, all-over painting), kterou objevil a rozvíjel Jackson Pollock (americký malíř první poloviny 20. století). Pollock kladl důraz na samotný proces. Pracoval s gestem přenášeným na plátno, maloval celým tělem, barvy na plochu plátna nanášel spontánně, vrhal je, mazal, lil, cákal. Pracoval s náhodou, barevnou skvrnou, často je pak dotvářel dalšími nástroji – zednickou lžící, prknem, koštětem apod. Jeho styl malby měl podobu rituálu.

Dalším příkladem je současná americká výtvarnice Heather Hansenová, která se nechala inspirovat studiem tance v Japonsku u Kazua Óna a vytváří obrovská plátna uhlových kreseb vycházejících z pohybů těla.

Obdobně Tony Orrico, současný americký výtvarník, který vytváří plátna přímo na základě tělesných pocitů a gest z nich vycházejících, například z rytmu dechu (performance drawing).

Fáze scribblingu v terapeutickém procesu

Scribbling v terapeutickém procesu probíhá ve dvou fázích: (1) samotný proces čmárání jako příprava projektivní plochy; (2) projektivní fáze – vyhledávání konkrétních tvarů (mimetická funkce) a reflektivní část (rozhovor).

1. fáze – proces čmárání

Samotný proces čmárání může probíhat různými způsoby: Akční způsob (rychlé čmárání): Čmárání ve velmi rychlém tempu, podobně jako když čmárá dítě. Čmáráme se zavřenýma očima, soustředíme se pouze na rychlou akci a zaplňování prostoru do únavy či saturace libosti. Pracujeme s prožitkovou sférou, uvolňuje se napětí, dává se průchod emocím. Klient zanechává kreslicím nástrojem stopu na papíře a užívá si dětskou radost ze samotného procesu. Jde o nekontrolovaný proces tvorby. I když na kresbu nevidí, ví, že když čmárá, zanechává stopu. Tato část uvolňuje napětí v těle.

Meditativní způsob – zaměřený na probíhající tělesné pocity a jejich záznam: Je založený na velmi jemném pozorování vlastních tělesných pocitů se zavřenýma očima, které poslepu zaznamenáváme liniemi, tvary a doteky kreslicího nástroje na papír. Tímto odkláníme pozornost od racionálního analyzování, soustředíme se na pocity a emoce s ním spojené (viz kazuis­tika níže).

Meditativní scribbling můžeme zadávat různými způsoby:

Zaměřený na pohyby v těle: Ruka zaznamenává vnitřní fyziologická hnutí, která se v těle odehrávají, podobně jako seismograf. Pohyb lze během procesu měnit a užívat si proces, dokud je nám to příjemné. Abychom se naučili dobře vnímat své tělesné pocity, je dobré tento způsob několikrát opakovat. Vnímání těla, autentických prožitků a jejich přenos do pohybu ruky tvoří grafický záznam.

Když je předchozí způsob náročný, lze princip otočit, abychom vnímavost ke svému tělu nacvičili. Ruka začne provádět nějaký automatický pohyb na papíře. Snažíme se najít, hledat takový pohyb, jenž nejlépe vystihuje soulad s naším tělesným stavem, pocity těla. Sledujeme, který pohyb nejlépe odpovídá tomuto pocitu hledáním dobrého tvaru. Když tento pohyb nalezneme, několikrát ho opakujeme, tím vzniká ustálení se v pocitu, dochází k „zpřítomňování“. Přes pohyb se dostáváme ke svému tělu, tělo nám to „potvrdí“ a my se zcitlivujeme ve vnímavosti, všímavosti ke svému tělu. Můžeme pak hledat další pocit a znovu ho spojit s pohybem ruky a ustálit opakováním.

Rovněž lze vybrat některou z fyziologických funkcí – nejčastěji dech, tlukot srdce apod. To je nejjednodušší způsob, když se neumíme na své tělo snadno napojit, když „nevíme, kde své tělo máme“. Soustředíme se na svůj dech a vytváříme poslepu jeho záznam. Zde je možné zapojit obě ruce, v gestu opakujeme záznam dechu (viz Tony Orrico).

Je možné také hledat pohyb jako metaforu (Lakoff, 2002), kdy prostorové vnímání vystihuje nějakou životní situaci, aktuální stav. Kde se tělo nachází v prostoru – nahoře, dole, povznesená nálada, stoupání po schodech, žít na výsluní apod.

Ještě zajímavější možností je propojit dech s konkrétní situací, kterou si vybavíme. Uvědomíme si konkrétní situaci, zkoušíme si vybavit, jak jsme tuto situaci prožívali a jak se nám v ní dýchalo. Nesnažíme se tu situaci rozumově uchopit, racionalizovat a interpretovat, ale uvědomit si, jak jsme ji prožívali, co se nám při ní dělo v těle a jakou emoci situace přinášela. Emoci prožíváme, soustředíme se na ni a tvoříme záznam. Tato metoda může být efektivní například u alexitymních lidí. Lidé s alexitymií, stejně tak děti, nejsou schopni uvědomit si emoci a spojit si ji s tělesným pocitem (např. bolesti břicha, které bývají projevem emoce – smutek, strach). Tato technika může napomáhat k vnímání a rozpoznávání spojitosti svého těla s danými emocemi. Učíme se vnímat své tělo a napojit se na něj. Když je naším cílem vnímání emocí, je potřeba, aby pohyb šel z těla „ven“. Všechny emoce přijímáme, v terapii pak pracujeme s intenzitou emocí. Uvedený způsob je dobrý nástroj jejich regulace. Zůstávání či nezůstávání v pohybu spojeném s emocí vede ke změně jejich intenzity a často i k jejich změně.

Při procesu se mohou objevovat rozumové zábrany, vnitřní cenzury. Proti nim pomůže opakování pohybu, a také samotné opakování techniky scribblingu. Výhodou opakování této techniky je, že nás zcitlivuje k vnímání svého těla, při opakování se lépe dostáváme k napojování se na své tělo, učíme se to samotným procesem. Někdy může jít o delší proces, potřebujeme se znovu učit vnímat své tělesné stavy (kde je naše tělo, co se v něm děje, kde ho vlastně máme).

2. fáze – projektivní a reflektivní

1. krok − pojmenovávání výsledné čmáranice (reakce na pohyb): Držíme se vodítka: Co to je? Jak se mi to jeví? (fenomenologický princip, Husserl, 2001). Význam vychází z aktuálního vztahu mezi obsahem a smyslem, pozorně sledujeme, co v čárách skutečně vidíme. Důležité je, jak se nám výsledný scribb­ ling jeví právě teď.

2. krok − přiřazování mimetických tvarů (volba výsledného tvaru): Po fázi nekontrolované čmáranice nastupuje fáze mimetického vyhledávání tvarů, přiřazování osobních symbolů. To je proces, ve kterém naši pozornost ve vzniklé čmáranici přitáhne nějaký konkrétní tvar. Tyto tvary zvýrazníme, vybarvíme, jakoby „vytáhneme“ z nepřehledné změti. Principem je upřednostnění určité vybrané čáry na úkor jiných. Aby byl takový proces možný, je nutné zapojení exekutivních kognitivních funkcí.

3. krok − princip narativní (reflektivní): V této fázi se po zvýraznění vůdčích čar posouváme k vytvoření krátkého příběhu a vymýšlení nového názvu naší kresby, který nám poskytuje nástroj k prozkoumávání důležitých osobních obsahů, významů. To je princip projektivity.

V této fázi přechodu od mimeze k projekci se uplatňují principy rozdělení popsané několika odborníky:

• vizuální a haptický typ – Herbert Read (2023);
• introvertní a extrovertní typ – Carl Gustav Jung (2023);
• archaický a renesanční styl – Rita Mary Simonová (1991).

Vizuální, extrovertní, renesanční typ lze jednotně označit jako typ, který snáze spojuje vnější vjem (jak to venku ve světě vypadá) s tvary, jež vidíme ve vzniklých čárách. V určitém abstrahování lze říci, že při provádění scribblingu dochází k překlápění z introvertní, haptické, archaické polohy (napojení na vnitřní tělesné pocity) do roviny vizuální, extrovertní a renesanční (hledání tvarů ve vnějším světě).

Pokud se pohybujeme v haptické a archaické poloze, zůstáváme v rovině neuchopitelné, abstraktní, vede nás to k zobecňování. Potřebujeme se dostat ke konkrétním významům, ke konkrétní situaci, a tak se dostáváme k určitému posunu v procesu a dotýkáme se podstatného osobního obsahu. Jde o práci s neurčitou strukturou (čmáranice), z níž se pak vynořují obsahy (obrázky, symboly, osobní významy). Z konkrétních tvarů tvoříme krátký příběh, který navazuje na intrapsychický obsah. Hledáme své osobní vlastní analogie a paralely, jež souvisejí s naším životem, s naší životní zkušeností.

Osobní význam se může v čase proměňovat, je ovlivňován zaměřením pozornosti, aktuální náladou, situací, tím, jaká zkušenost dominuje, jaký ak­tuál­ní stav prožíváme, jak jsme citliví na vnitřní pohyb apod.

Příběh, který touto technikou vzniká a je následně konfrontován s životním příběhem, nás může navést k tomu, jak jej dál rozvíjet, co by se dalo změnit, aby to bylo příjemnější, snesitelnější, až se dostáváme k rozuzlení.