Přes 20 let pracovala arteterapeutka Yehudit Silvermann na katedře expresivní terapie univerzity Concordia v Montrealu a vyvinula metodu nazvanou Vnitřní příběhy (také jako e-kniha). Když se ponoříte do čtení stejnojmenné knihy, najdete spoustu podnětů k zamyšlení a inspiraci pro vlastní cestu seberozvoje nebo pro terapeutickou práci s klienty. „Při své terapeutické práci jsem přišla na to, že existují zásadní a často skryté příběhy, které pro nás zůstávají nedostupné. A právě podle těchto skrytých příběhů se skutečně řídí to, jak přistupujeme ke světu a jak s ním komunikujeme,“ vysvětluje autorka a dodává, že identifikace s již známým pohádkovým nebo mytickým příběhem nám umožňuje dotknout nadčasových motivů a napojit se na to, co nás přesahuje. Tak pracujeme s vědomím i nevědomím zároveň.

Pomocí expresivních médií (divadelní role, výtvarné dílo, hudební skladba…) pak náš vnitřní svět, vnitřní příběh kreativně přenášíme do vnějšího světa. Tomuto terapeutickému nástroji se říká tvůrčí projekce, díky níž můžeme projikovat skryté a často zahanbující pocity do expresivní formy, aniž bychom je museli verbalizovat. „Jedna moje pacientka, dospívající dívka, která byla jako dítě zneužívaná, si vyrobila panenku, která představovala Šípkovou Růženku. Na sezeních ji někdy něžně uložila do měkké postýlky, aby tam spinkala, jindy jí ale mrštila o stěnu a křičela na ni, aby „se probudila“. Prostřednictvím tvůrčí projekce na panenku nakonec byla schopná překonat touhu „spát“ a disociovat se od toho, co se jí stalo, a dokázala se „probudit“ a postavit se k tomu čelem, aby se mohla posunout dál. Tyto protichůdné pocity se jí podařilo projikovat do jednoho objektu.“ dodává Silvermann.

Na rozdíl od mnoha jiných terapeutických rámců jsou v metodě Vnitřních příběhů zahrnuté všechny druhy umění, takže člověk se o sobě něco dozvídá a nalézá smysl prostřednictvím smyslů a vjemů, nikoli čistě kognitivně. Důležité je zmínit, že proces není zatížen jedním úhlem pohledu či interpretací. I když jungiánské archetypy, stín a individuace představují zásadní stavební kameny tohoto přístupu, neřídí se Vnitřní příběhy žádnou konkrétní psychologickou teorií nebo interpretacemi, protože autorka při své práci zjistila: „…že pokud já jako terapeutka nebo profesorka přiřadím určitému symbolu, který se spontánně vynoří u někoho jiného, konkrétní interpretaci, omezuji tím možnosti a okrádám tohoto člověka o jeho vlastní zjištění.“

Vnitřní příběhy jsou koncipované jako příručka, kterou si čtenář může procházet krok za krokem svým vlastním tempem, a zároveň funguje i jako didaktický rámec, který umožní porozumění teorii i praktickému využití. Jediným způsobem, jak přístup Vnitřních příběhů opravdu poznat, ale je vyzkoušet si tento proces na vlastní kůži.

Cílem knihy Vnitřní příběhy je probádat, jak mohou mýty, pohádky i tradované příběhy odkrývat „skryté a nepřístupné aspekty nás samotných, abychom s nimi mohli pracovat“.

Z anglického originálu The Story Within: Myth and Fairy Tale in Therapy přeložila Lenka Němečková.

Ukázka:

Expresivní terapie, tvůrčí projekce a estetický odstup

Seděl schoulený v čekárně a pevně se držel maminčiny ruky. Když jsem pro něj přišla, nechtěl se od ní hnout. Maminka mu musela slíbit, že nikam neodejde, dokud naše terapeutické sezení neskončí. Až potom se tenhle šestiletý chlapec zvedl a šel neochotně se mnou, prsty jedné ruky se přitom celou dobu přidržoval zdi. Zeptala jsem se ho, jestli se mu líbí nějaký příběh, a on se okamžitě pustil do spletitého vyprávění o Supermanovi. Při povídání začal poskakovat po chodbě a předstíral, že jeho kabát je Supermanův plášť. Příštích několik týdnů jsme pracovali s tímto hrdinou, kterého poslal jeho otec na Zem z planety, která měla brzy zaniknout. Na Zemi se ho ujali postarší manželé a on si postupně začal uvědomovat, že má zvláštní schopnosti. 

Našemu malému chlapci rodiče nedávno prozradili, že je adoptovaný, a on byl zmatený a bál se, že se ho vzdají. Identifikoval se se Supermanem, který přišel z cizí planety a pořádně nevěděl, kdo vlastně je. Na jednom sezení vyrobil chlapec pro Supermana štít a plášť z červené a modré látky se třpytkami, na které připevnil fotografie sebe jako miminka i obrázky Super mana. Když si plášť a štít oblékl, přešel k oknu a tichým hlasem pronesl:„Odkud pocházím? Kde je moje planeta? Kdo jsou moji rodiče?“ Pak se odmlčel, rty se mu třásly a oči se mu zalily slzami. Potom se však rukama dotkl svého štítu a řekl mi: „Já ale mám zvláštní schopnosti a můžu pomoct celému světu.“ Postava Supermana chlapci pomohla vyjádřit složité pocity, které v něm vřely, když se dozvěděl, že je adoptovaný. Pomohla mu také se s touto skutečností smířit tak, že se napojil na svou vnitřní sílu.

Tvůrčí projekce 

Cílem umění není reprezentovat vnější vzhled věcí, ale jejich vnitřní význam.

ARISTOTELES

Jedním ze základních prvků expresivní terapie je pojem „tvůrčí projekce“. Jones (2007; 2016), Malchiodi (2011) a další ji popisují jako proces, při němž projikujeme určité stránky sebe sama nebo svých zkušeností do expresivního média. Svůj vnitřní svět tak externalizujeme kreativní formou, se kterou můžeme pracovat. Může to být divadelní role, výtvarné dílo nebo hudební skladba. Při tvůrčí práci jsme aktivní, zapojujeme všechny smysly a prostřednictvím každého média prozkoumáváme a vyjadřujeme svůj vnitřní svět. V expresivní terapii je cílem napomoci rozvoji hlubokého vztahu mezi naším vnitřním světem emocí a vnější expresivní formou. To nám při práci s nelehkým materiálem jednak dodává pocit bezpečí, a jednak nám to umožňuje objevit nové pohledy na naši si tuaci či problém. „Tvůrčí projekce“ je tedy v expresivní terapii základním terapeutickým nástrojem, který funguje jako primární médium, jehož prostřednictvím dochází ke změně. Nabízí nám příležitost projikovat skryté a často zahanbující pocity do expresivní formy, aniž bychom je museli verbalizovat. Pracovala jsem například s jednou matkou, jejíž děti musely být umístěny do pěstounské péče. Tato žena při terapii vytvářela koláže a projevovala se pohybem – obojí vyjadřovalo její zármutek ze ztráty dětí i pocit studu, že se o ně nedokázala postarat. Tato expresivní forma, jež existovala mimo ni, ale zároveň byla hluboce propojená s jejími pocity, se pro ni stala určitým „přechodovým objektem“ prodchnutým subjektivním osobním významem. Zahrnovala zároveň „já“ i „ne-já“ (Winnicott, 2016).

Projekce složitých pocitů na určitý objekt nebo roli je bezpečným způsobem, jak získat určitý náhled. Její symbolické vyjádření se stává mocným prostředkem komunikace. Tradiční psychologie však na projekci pohlíží zcela jinak. Často ji považuje za obranný mechanismus, způsob, jakým klienti popírají vlastní pocity, které připisují někomu jinému. Cílem mnohých psychoterapeutických přístupů je vlastně klientům prostřednictvím diskuse nebo analýzy pomoci získat vhled, pochopit vlastní projekce a získat zpět určité části sebe sama nebo ty pocity, k nimž se člověk neznal a odmítal je. Yalom (2005) i další autoři popisují projekci jako nevědomý proces, který sestává z projikování některých vlastních vnitřních konfl iktů a nevyřešených pocitů na někoho jiného, aniž bychom věděli, že něco takového děláme. Proto se využití projekce v tradiční psychologii a využití tvůrčí projekce v expresivní terapii zásadně liší. Konečný cíl je však stejný – poskytnout příležitost ke změně a k vyléčení.