Moshé Feldenkrais patří k myslitelům, jejichž dílo se šíří praxí rychleji než textem. Jeho metoda — zaměřená na vědomou práci s pohybem jako cestou k proměně myšlení, vnímání a učení — dnes funguje ve fyzioterapeutických ordinacích, divadelních školách i sportovních centrech po celém světě. O to paradoxnější bylo, že autorovy vlastní texty, články a rozhovory, v nichž svou metodu vysvětloval vlastními slovy, nebyly ještě nedávno běžně dostupné. Kniha Vtělená moudrost, sestavená editorkou Elizabeth Beringerovou, tento nedostatek napravuje. Shromažďuje Feldenkraisovy texty z let 1964–1981, doplňuje je o vysvětlení kontextu a fotografické dokumenty a poprvé je přináší českým čtenářům v uceleném svazku edice Klasici.

Feldenkraisova metoda stojí na myšlence, která dnes rezonuje s výzkumy neuroplasticity: pohyb není jen mechanický výkon těla, ale způsob, jakým mozek zpracovává informace o sobě i o světě. Tím, že vědomě sledujeme své pohybové vzorce — jak se pohybujeme, kde držíme napětí, co děláme automaticky — otevíráme cestu ke změně nejen pohybu samotného, ale i myšlení a chování. Zdraví přitom Feldenkrais nechápe jako nepřítomnost nemoci, ale jako adaptabilitu: schopnost organismu reagovat na různé situace pružně a bez zbytečného úsilí. Tato definice, formulovaná v eseji O zdraví, patří k těm větám, které čtenář nezapomene.

Kniha je rozdělena na dvě části. První tvoří články a přednášky, druhá rozhovory. Oba oddíly se doplňují: články přinášejí systematičtější výklad, rozhovory zachycují Feldenkraise v přímém kontaktu s tazatelem, živěji, někdy překvapivě. Jeden z rozhovorů sleduje jeho cestu ke studiu džuda, jiný se věnuje vztahu vědomí a uvědomění, další roli předního mozku v procesech spánku a učení. Zvláštní místo má esej o sluchu a prostorové orientaci, která ukazuje, jak neobvyklé bylo Feldenkraisovo myšlení i z hlediska smyslové fyziologie. Propojení s herectvím, bojovými uměními a filozofií není okrajové, ale je součástí jeho způsobu uvažování o lidském potenciálu.

Texty také dokládají, že Feldenkrais byl v živém kontaktu s mysliteli a odborníky své doby. Nejde o uzavřený systém jednoho guru, ale o myšlení ve vztahu s dobovými výzkumy, s umělci nebo filozofy. To je jeden z důvodů, proč tyto texty nestárnou jako příručky, ale jako eseje: odpovídají na otázky, které jsou stále otevřené.

Vtělená moudrost je určena především odborníkům a zájemcům, kteří Feldenkraisovu metodu praktikují nebo studují a chtějí se dostat blíže k jejím zdrojům. Přínosná bude i pro čtenáře se zájmem o psychosomatiku, neuroplasticitu nebo filozofii těla. 

Vychází také jako e-kniha.

Z anglického originálu Embodied Wisdom přeložil René Souček.

Ukázka:

SCHECHNER: Jak jste přišel na svou techniku?

FELDENKRAIS: V mládí jsem hrál fotbal a přetrhl jsem si zkřížený vaz. Později pak v těžkých chvílích mého života, během německé invaze do Francie a podobně, mě to koleno začalo trápit a každý druhý den otékalo natolik, že jsem nemohl chodit. Po několika letech jsem zašel za jedním chirurgem. Ten mi koleno vyšetřil, udělal rentgenové snímky a řekl: „Budete muset na operaci. Takhle to už dál nepůjde.“ Zeptal jsem se ho: „Dá se s nějakou pravděpodobností odhadnout, jestli ta operace bude úspěšná?“ Odpověděl mi: „No, je to tak padesát na padesát.“ Na to jsem mu řekl: „Na shledanou, do toho nejdu.“ A on prohlásil: „S tímhle kolenem za chvíli nebudete moci chodit.“

SCHECHNER: Co jste udělal?

FELDENKRAIS: Než jsem s tím kolenem začal mít problémy, už jsem s ním třicet let chodil. Dlouho jsem ho používal správně, ale nakonec jsem na ten starý dobrý způsob zapomněl.

SCHECHNER: Takže jste velmi pečlivě rekonstruoval své pohyby?

FELDENKRAIS: Ano, byl to pro mě skutečný objev. Zjistil jsem, že chodím hrozně opatrně, protože se bojím, aby se mi to koleno nezhoršovalo. Vlastně se mi zhoršovalo právě kvůli tomu, jenže mně to nedocházelo. Proto jsem ho začal používat správně a zjistil jsem, že je to snazší.

SCHECHNER: A to vás přivedlo na myšlenku tělesného obrazu?

FELDENKRAIS: Ne, zpočátku jsem o tělesném obrazu nepřemýšlel.

SCHECHNER: Jak vás tedy napadl?

FELDENKRAIS: Když už jsem měl koleno v pořádku, uklouzl jsem po slupce od banánu a ocitl se zase na začátku. To mě šokovalo, protože do té doby jsem byl přesvědčený, že dělám jen to, pro co jsem se rozhodl. A teď jsem zjistil, že když jsem uklouzl a spadl, vmžiku jsem na svou teorii zapomněl a udělal špatnou věc. Prostě jsem uklouzl jako každý normální člověk. Bylo pro mě nové, že se mi věci dějí navzdory mému vlastnímu uvědomění a rozhodnutí. Pochopil jsem, že se hýbu, aniž bych při tom věděl, co vlastně dělám. A pak mi došlo, že většina lidí neví, co dělá. Jenže oni nevědí, že to nevědí. Přečetl jsem proto hodně knih o fyziologii a psychologii a ke svému úžasu jsem zjistil, že pokud jde o použití celé lidské bytosti k jednání, jsou tu jen pověry, neznalost a absolutní hloupost. Nenašel jsem jedinou knihu, která by se zabývala tím, jak fungujeme.

Sebeobraz a realita

FELDENKRAIS: Každý člověk má určitý dojem z vlastního způsobu mluvení, chůze a vystupování, který mu připadá osobní a neměnný. Je to pro něho jediný možný způsob a s tímto obrazem se ztotožňuje. Jeho úsudek o prostorových vztazích a pohybech jeho těla se mu zdá být vrozený a věří, že je možné měnit pouze jejich vitalitu, intenzitu a schopnost je provádět. Ale vše důležité pro společenské vztahy se získává dlouhou průpravou: člověk se učí chodit, mluvit, vnímat třetí rozměr na obraze nebo fotografii. Zvláštní pohyby, postoje, jazyk a tak dále získáváme díky náhodným okolnostem místa našeho narození a prostředí. Obtížnost změny tělesného nebo duševního návyku je částečně dána dědičností a individualitou, ale hlavně nutností odstranit již získaný návyk.

Nyní by bylo dobré provést jednoduché cvičení, abyste mohli skutečně pocítit podmínky a možnosti, o kterých mluvím. Lehněte si na záda a vnitřním zrakem si metodicky pozorně projděte celé své tělo. Zjistíte, že na některé části se dokážete soustředit snáze než na jiné a že během jednání obvykle o těchto jiných částech ztrácíte povědomí. Některé části se během jednání v sebeobrazu vlastně téměř nikdy neobjevují.

Zkuste zavřít oči a pomocí ukazováčků znázornit šířku svých úst. Lidé jejich šířku docela často až trojnásobně přeženou, nebo naopak podcení. Zkuste se zavřenýma očima ukázat rukama rozměry svého hrudníku, nejprve zezadu dopředu, pak z jedné strany na druhou a nakonec odshora dolů. S údivem zjistíte, že se váš úsudek mění podle pozice vašich rukou a že jste při každém pokusu dospěli k jinému výsledku. Odchylka často bývá až stoprocentní.

Pokud je tato odchylka mezi představou o sebeobrazu a objektivními (tedy „skutečnými“) rozměry téměř stoprocentní, bývá chování dané části těla obecně defektní. Například člověk, který udržuje svůj hrudník v pozici přehnaného výdechu, zjistí, že podle jeho sebeobrazu se mu vlastní hrudník zdá zpředu dozadu dvakrát až třikrát širší, než je ve skutečnosti. Naopak člověk, který udržuje svůj hrudník v pozici přehnaného nádechu, bude ve vlastním sebeobraze považovat stejný rozměr svého hrudníku za menší, než je ve skutečnosti. Podrobné přezkoumání celého těla, především pánevní a genitálně‑anální oblasti, odhalí ještě větší překvapení.

Pokud si jedinec jednoduše představí své navyklé způsoby jako alternativní termín pro „sebeobraz“, pochopí, jak obtížné je určité jednání zdokonalit. Navyklá konfigurace sebeobrazu je do jisté míry nutkavá: takový člověk nemůže jednat jinak. Nahradí nějaké navyklé jednání navrhovaným cvičením, aniž by si byl vědom toho, že nedělá to, co by si přál.

Problém tedy nespočívá v podstatě návyku, ale v časovém pořadí, tedy v prioritě vytvořeného vzorce, který je sám o sobě produktem pouhé náhody. Otázka tedy zní: je možné změnit tělesný postoj tak, aby nové způsoby, záměrně odlišně zvolené, byly stejně plně osobní jako způsoby osvojené dříve, aniž by se bral v úvahu dosavadní život takového jedince? Je důležité pochopit, že nemám na mysli prostou náhradu jednoho činu jiným (což by bylo „statické“), ale změnu způsobu jednání, které se dosahuje prostřednictvím „dynamiky“ činnosti obecně.

***