Kniha Průvodce klimatickou úzkostí  je nezbytnou příručkou pro všechny, kteří berou vážně ekologickou hrozbu naší doby a mají problém vypořádat se s pocity bezmoci a zoufalství.

 Autorka s využitím mindfulness a kritického myšlení pomůže s identifikací pocitů spojených s environmentálními problémy, mapuje výzkumy vlivu klimatických změn na duševní zdraví. Podíváme se na pocity spojené s proměnami životního prostředí a na to, jak – i podle třídy, rasy, genderu, sexuality, moci a identity – ovlivňují náš emoční život.

Příručka rozbíjí dva mýty, které často brání v aktivitě: „mýtus instrumentalismu“ a „mýtus individualismu“ a zkoumá, jak můžeme využít svoji imaginaci a nahradit příběhy o ohrožení a zkáze příběhy o kolektivní a společenské transformaci. Tyto nové příběhy nám pomůžou udržet si dlouhodobou motivaci k práci v oblasti klimatu.

Kniha také vysvětluje, že pocit viny, jedna z dominantních emocí mezi lidmi, jimž záleží na životním prostředí, je ve skutečnosti destruktivní a zbytečný. Jak nám ukazují tradice „odporu vůči utrpení“, k dlouhodobým aktivitám lépe motivuje potěšení, humor, touha a kritický pohled na naději.

Poslední kapitola popisuje, jak překonávat překážky, které si sami stavíme. Snaha předejít vyhoření není nějaký narcistní obrat k vlastnímu nitru na úkor ušlechtilého cíle klimatické spravedlnosti; k rozkládání existujících mocenských vztahů je ve skutečnosti naprosto nezbytná.

Všechny kapitoly průvodce nám pomáhají odpovědět na otázku, co je existenciálně nutné k tomu, abychom se mohli dlouhodobě věnovat práci na klimatické spravedlnosti a jen vyděšeně a v panice nereagovali na nejnovější zprávy o nespravedlnostech a předpovědi apokalypsy.

UKÁZKA  

JSME MOC MALÍ, ALE V MALÉM JE VŠECHNO

Můžete mít velké sny. Může k nim patřit svržení kapitalismu, snížení světové populace o 50 %, univerzální státní podpora pro zelené technologie nebo přiznání zákonného práva pro všechny druhy. Vzhledem k měřítku a rozsahu těchto úkolů si ale můžete připadat příliš malí, slabí a poražení, ještě než se vůbec začnete o něco pokoušet. Tyto pocity může ještě prohloubit „syndrom podvodníka“ – přesvědčení, že vůbec nejste kvalifikovaní k čemukoli smysluplnému; mladí lidé si často myslí, že nemají žádnou moc, což je, jak ukazují výzkumy, ještě intenzivnější u žen a lidí jiné než bílé barvy pleti.

     Abyste ale mohli přinést změnu, nepotřebujete velkolepé výsledky. Když vám docházejí síly, vzpomeňte si, co říká adrienne maree brown o vynořujících se strategiích: „Co je malé, to je dobré, v malém je všechno.“

Můžeme si jednotlivě připadat moc malí, ale jak dodává brown: „Malé činy a spojení tvoří komplexní systémy.“ A inspirujte se slavným výrokem připisovaným antropoložce Margaret Mead: „Nikdy nepochybujte, že malá skupina rozumných, odhodlaných občanů může změnit svět. Je to to jediné, co ho ve skutečnosti kdy změnilo.“

     Moje studentka Ezzie začala u drobných krůčků. Obrátila se na svůj církevní sbor s tím, jestli by jeho zahrada nemohla být přístupnější pro její hispánskou komunitu. To posílilo její vazby se sborem i její venkovskou migrantskou komunitou. Tím, že byla zahrada otevřenější pro hispánské členy a členky církve, nikoli jen bílé, Ezzie dodala církevnímu sboru a členům a členkám komunity sílu vzít produkci jídla do svých rukou a svobodněji vyjadřovat svoje kulturní tradice. Bylo pro ni zjevením, když si uvědomila, že se stala hybatelem sociálních změn ve své komunitě.

     Biografie nositelů sociální změny, jako byl Martin Luther King, v nás mohou vyvolat dojem, že čehokoli hodnotného mohou dosáhnout jen lidé na nedosažitelně vysokých piedestalech. Když se díváme na zprávy, ještě víc nás to utvrzuje v dojmu, že sociální změna je v rukou těch, kdo mluví nejhlasitěji, nejvíc se předvádějí, nejvíc šikanují ostatní, aby bylo po jejich.

     V rámci jevu, o němž aktivista a autor Paul Rogat Loeb hovoří jako o „kolektivní amnézii“, zapomínáme na obyčejné lidi – od ochránců a ochránkyň přírody přes sufražetky a bojovníky a bojovnice proti otroctví až po aktivistky a aktivisty za občanská práva –, kteří se zapojovali do grassrootových hnutí a dokázali hýbat veřejným míněním a otřásat mocenskými strukturami.

     Pokud si budeme myslet, že sociální změna přichází jen v triumfálních explozích velkolepých činů jednotlivců, pokud si budeme myslet, že naše moc spočívá ve spotřebě, a ne v přinášení sociální změny, a pokud se odmítneme poučit od zkušenějších členů a členek sociálních hnutí o tom, jak navzdory všem obtížím rozvíjeli svoji odolnost, naše kolektivní amnézie jenom zesílí hrozivost klimatických změn.

     Lékem je najít smysl tím, že získáme intelektuální a emoční sebevědomí, abychom se zapojili a budovali vztahy s ostatními, kdo dělají totéž. To bude vyžadovat rozvíjení sebedůvěry v tom, že můžeme být nositelkami a nositeli sociální změny.

Z anglického originálu A field guide to climate anxiety: How to keep your cool on a warming planet přeložil Jan Škrob.