Kniha z roku 1901 je založená na výzkumech chybných úkonů (zapomínání, přeřeknutí, chybné čtení, přepsání, přehmátnutí atd.). Ty lze podle Freuda racionálně vysvětlit jako produkt činnosti nevědomí, a vyloučit tak pouhou náhodu. Protože chybné úkony projevuje každý z nás, jsme podle autora všichni tak trochu neurotici. Kniha, která není tolik zatížena teorií a je spíše praktická než spekulativní, může sloužit jako vhodný úvod do Freudova učení. Řadí se zároveň mezi vůbec nejznámější Freudovy spisy a je považována za důležitý příspěvek nejen studia psychopatologie, ale i lingvistiky, sémantiky a filosofie.

Sigmund Freud (1859-1939) byl vídeňský neurolog a psychoterapeut, zakladatel psychoanalýzy. Pocházel z moravského příboru. Vytvořil psychoterapeutickou metodu založenou na pacientových volných asociacích, navázání přenosového vztahu s analytikem a interakci snů. Vymyslel či rozvinu řadu pojmů jako libido, stadia psychosexuálního vývoje (orální, anální, falické, genitální), oidipovský komplex, podvědomí, nevědomí a vědomí (tj. topografický model psychiky), id, ego a superego (strukturální model psychiky), narcismus, pud smrti či pud života. Hluboce ovlivnil řadu psychologických, filozofických i antropologických teorií. Stal se třetí nejcitovanější osobou v psychologii 20. století. 

Portál vydal i další jeho knihy: Přednášky k úvodu do psychoanalýzy a Totem a tabu. 

Ukázka

5 Přeřeknutí

Jestliže se obvyklý materiál našeho mluvení mateřštinou zdá proti zapomenutí chráněn, podléhá jeho užívání tím častěji jiné poruše, která je známa pod názvem „přeřeknutí“. Přeřeknutí, které pozorujeme u normálního člověka, působí dojmem předstupně takzvaných „parafázií“, jež se vyskytují za okolností patologických.

Tentokrát jsem v té výjimečné situaci, že mohu zhodnotit jeden předchozí spis. Roku 1895 uveřejnili Meringer a C. Mayer studii „Přeřeknutí a chybné čtení“, jejíž hlediska jsou naprosto jiná než moje. Jeden z autorů, který má v textu hlavní slovo, je totiž jazykovědcem a lingvistický zájem ho podnítil k vyšetřování pravidel, podle kterých se přeříkáváme. Doufal, že je možné z těchto pravidel usoudit na „jistý duševní mechanismus, kterým jsou docela zvláštním způsobem spojeny a spjaty hlásky jednoho slova, jedné věty a také slova mezi sebou“ (str. 10).

Autoři nejprve seskupují sebrané příklady přeřeknutí z hledisek ryze popisných jakožto záměny (např. Mélos z Venuše místo Venuše z Mélu), předznívání neboli anticipace (např. Es war mir auf der Schwest – auf der Brust so schwer)30, doznívání neboli postpozice (např. Ich fordere Sie auf, auf das Wohl unseres Chefs aufzustossen místo anzustosen („Navrhuji, abychom si na zdraví svého šéfa krkli“ místo ťukli), kontaminace (např. Er setzt sich auf den Hinterkopf z Er setzt sich einen Kopf auf a Er stellt sich auf die Hinterbeine – „Postavil se na záhlaví“ z „Postavil si hlavu“ a „Postavil se na zadní nohy“)31 a substituce (např. Ich gebe die Präparate in den Briefkasten místo Brütkasten – „Dám preparáty do schránky na dopisy“ místo do termostatu)32 a k těmto hlavním kategoriím připojují ještě několik méně důležitých (nebo pro naše účely méně významných). Při tomto seskupení nerozlišují, zda se přemístění, zkreslení, sloučení atd. týká jednotlivých hlásek, slabik, anebo celých slov zamýšlené věty.

K vysvětlení pozorovaných druhů přeřeknutí stanovil Meringer různou psychickou hodnotu hlásek. Inervujeme-li první hlásku slova či první slovo věty, obrací se vzrušení k pozdějším hláskám či k následujícím slovům, a pokud jsou tyto inervace současné, mohou se vzájemně ovlivňovat tím, že se pozměňují. Vzrušení hlásky psychicky intenzivnější předznívá nebo doznívá, a tím ruší inervační pochod méně hodnotný. Nyní jde o určení, které hlásky slova mají nejvyšší hodnotu. Meringer soudí takto: „Chceme-li vědět, která hláska slova má nejvyšší intenzitu, pozorujme se při hledání zapomenutého slova, např. nějakého jména. Co se do vědomí vrací nejprve, mělo nepochybně největší intenzitu před zapomenutím (str. 160). Nejhodnotnějšími hláskami jsou tedy počátek kmenové slabiky, počátek slova a samohláska nebo samohlásky, na nichž je přízvuk (str. 162).“ Nemohu těmto vývodům neodporovat. Ať už počátek slova k nejhodnotnějším prvkům slova náleží, nebo nenáleží, dozajista není správné, že by se při zapomenutí slova vracel do vědomí jako první; uvedené pravidlo je tudíž nepotřebné. Když se pozorujeme při hledání zapomenutého jména, budeme poměrně často nuceni vyslovit přesvědčení, že začíná určitým písmenem. A že je toto přesvědčení určitým způsobem odůvodněné, se ukáže stejně často jako to, že je bezdůvodné. Ba řekl bych, že ve většině případů prohlašujeme za nesprávný počátek slova. Také v příkladě „Signorelli“ se ztratily u náhradního jména počátek a podstatné slabiky; a právě dvojice méně hodnotných slabik elli se zachovala v náhradním jméně Botticelli. O tom, jak malou úctu mají náhradní slova k počátku pozapomenutého jména, nás poučí tento případ:

Jednoho dne nejsem s to, abych si vybavil jméno zemičky, jejímž hlavním městem je Monte Carlo. Náhradní jména jsou tato: Piemont, Albánie, Montevideo, Colico.

Albánie se brzy nahrazuje Montenegrem a pak je mi nápadné, že slabika Mont (vyslovovaná Mon) je společná všem náhradním jménům s výjimkou posledního. To mi usnadňuje, abych, vycházeje od jména knížete Alberta, nalezl zapomenuté Monaco. Colico přibližně napodobuje sled slabik a rytmus zapomenutého slova. Připustíme-li domněnku, že při přeřeknutí může působit mechanismus podobný tomu, který jsme prokázali při zapomenutí jmen, dospějeme k hlouběji zdůvodněnému posuzování přeřeknutí. Porucha v řeči, která se projevuje jako přeřeknutí, může být za prvé vyvolána vlivem jiné součásti téže řeči, tedy „předzníváním“, „dozníváním“ nebo nějakým jiným zněním uvnitř věty nebo souvislosti, kterou zamýšlíme vyslovit – sem náleží všechny uvedené příklady přejaté od Meringera a Mayera; ale za druhé by tato porucha mohla být vyvolána obdobně jako v případě „Signorelli“ vlivy vně tohoto slova, věty nebo souvislosti, tedy prvky, které nezamýšlíme vyslovit a o jejichž vzrušení se dovídáme teprve touto poruchou. Oba druhy vzniku přeřeknutí by se shodovaly v současnosti vzrušení a odlišovaly by se postavením uvnitř nebo vně téže věty, respektive souvislosti. Co se týká jistých vývodů ze symptomatologie přeřeknutí, nezdá se nám rozdíl na první pohled příliš veliký. Ale nepochybně máme jen v prvním případě naději, že budeme moci vyvodit z jevů přeřeknutí závěry o mechanismu, který spojuje hlásky a slova k vzájemnému ovlivnění artikulace, tedy závěry, jaké chtěl ze studia přeřeknutí získat jazykovědec. V případě rušení vlivy vně téže věty nebo souvislosti by šlo především o poznání rušících prvků a pak by se naskytla otázka, zda se také v mechanismu tohoto rušení mohou projevovat očekávané zákony jazykové tvorby.

Nelze tvrdit, že by Meringer a Mayer přehlédli možnost, že řeč je rušena „složitými psychickými vlivy“, prvky vně téhož slova, téže věty nebo téhož sledu řeči. Vždyť museli pozorovat, že teorie psychické nerovnosti hlásek stačí přísně vzato jen pro objasnění rušení hlásek, předznívání a doznívání. Tam, kde se rušení slov nedá převést na rušení hlásek, např. při substituci a kontaminaci slov, také oni bez váhání hledali příčinu přeřeknutí vně zamýšlenésouvislosti a dokázali krásnými příklady, jak se věci mají. Uvádím tato místa:

(Str. 62.) „Ru. vypravuje o událostech, které ve svém nitru považuje za Schweinereien (svinstvo). Chce to vyjádřit jemněji a začíná: ‚Dann aber sind Tatsachen zum Vorschwein gekommen…‘ (‚Tehdy se však objesviňly věci…‘) Mayer i já jsme byli přítomni a Ru. nám potvrdil, že myslel na Schweinereien. Že se toto myšlené slovo prozradilo u slova Vorschein (objevily) a náhle nabylo na účinnosti, se dostatečně vysvětluje podobností slov.“ (Str. 73.) „Jako při kontaminacích hrají také při substitucích, a to pravděpodobně mnohem větší měrou, velkou roli ‚těkavé‘ a ,toulavé‘ jazykové obrazy. Jsou, třebaže pod prahem vědomí, přece jen v účinné blízkosti, mohou být snadno přitaženy podobností komplexu, který chceme vyslovit, a způsobují pak vykolejení nebo křižují sled slov. ‚Těkavé‘ neboli ‚toulavé‘ jazykové obrazy jsou, jak řečeno, mnohdy opozdilci z nedávno prošlých jazykových pochodů (doznívání).

(Str. 97.) „Vykolejení může být vyvoláno také podobností, jestliže jiné podobné slovo je pod prahem vědomí, třebaže jsme nezamýšleli je vyslovit. To se děje při substitucích. – Tak doufám, že při přezkoumání budou moje pravidla potvrzena. Ale k tomu je potřebí, abychom se (mluví-li někdo jiný) dověděli, na co všechno mluvící myslel. Zde jeden poučný případ. Třídní ředitel Li. řekl v naší společnosti: Die Frau würde mir Furcht einlagen (Tato žena by mi nalnala strach). Zarazil jsem se, neboť jsem si to l nedovedl vysvětlit. Dovolil jsem si upozornit mluvčího na jeho chybné einlagen místo einjagen, načež ihned odpověděl: ‚Hm, to pochází z toho, že jsem si myslel: ich wäre nicht in der Lage (nebyl bych s to).‘

Jiný případ. Ptám se Ra. v. Schid., jak se daří jeho nemocnému koni. Odpovídá: Ja, das draut… dauert vielleicht noch einen Monat. (Inu, to draut… potrvá možná ještě měsíc.) Draut s r mi bylo nepochopitelné, neboť to rozhodně nemohlo být způsobeno tím r ze slova dauert. Upozornil jsem proto Ra. v. Schid. a ten mi vysvětlil, že si myslel, das ist eine traurige Geschichte. (Že je to smutná záležitost.) Mluvčí měl tedy na mysli dvě odpovědi a ty se smísily.“

Zřetel k „toulavým“ jazykovým obrazům, které jsou pod prahem vědomí a nemají být vysloveny, a požadavek, abychom se mluvčího ptali, na co všechno myslel, se zřejmě velice přibližují poměrům při našich „analýzách“. Také my hledáme nevědomý materiál, a to touž cestou, jenže musíme od nápadu tázaného až k nalezení rušícího prvku vykonat delší cestu komplexní aso ciační řadou. Zdržím se ještě u jiného zajímavého chování, o němž svědčí Meringerovy příklady. Podle názoru autora samého je to jakákoli podobnost slova v zamýšlené větě s jiným slovem v nezamýšlené větě, co této větě umožňuje, aby se ve vědomí uplatnila tím, že způsobí zkreslení, smíšeninu, kompromisní útvar (kontaminaci): lagen – jagen, dauert – traurig, Vorschein – …schwein. Nuže, ve svém spise o Výkladu snů jsem ukázal, jaký podíl má zhušťovací práce na vzniku takzvaného zjevného obsahu snu z latentních snových myšlenek. Určité podobnosti věcí nebo slovních představ mezi dvěma prvky nevědomého materiálu se zde používá jako podnětu k utvoření něčeho třetího, smíšené nebo kompromisní představy, která ve snovém obsahu zastupuje obě své složky a je pro tento svůj původ velmi často vybavena jednotlivými vlastnostmi, jež si odporují. Tvoření substitucí a kontaminací při přeřeknutí je tudíž počátkem oné zhušťovací práce, která se velmi horlivě účastní tvorby snu.