Po předchozích knihách o Božím milosrdenství nebo Boží velkorysosti se tentokrát ve svých novince Sami na této zemi? zabývá Boží přítomností v lidském životě. Na příbězích z vlastního života i kněžského působení ukazuje, že s Bohem se můžeme setkat opravdu kdekoli, pokud se dobře díváme. A jak nám ukazuje v jedné z kapitol o slepém studentovi Vláďovi, na tohle hledání nejsou nutné vidoucí oči, ale hlavně otevřené srdce.

Mohlo by vás také zajímat: Novinka Pán se stará z pera mladého kněze Josefa Prokeše

Pravdivé příběhy ze života jsou základními kameny knihy, na kterých Ladislav Heryán dále staví svá obecněji platná zamyšlení. Hledá k dnešním osudům člověka paralely v biblických příbězích a doplňuje je vlastními úvahami a výklady, rozjímáním nad texty z Bible nebo nad myšlenkami současného papeže Františka.

Někdy nachází a předvádí důkazy Boží přítomnosti a působení v životě nekřesťanů a v některých kapitolách se naopak věnuje křesťanům, kteří své pouto s Bohem z nejrůznějších důvodů ztratili a připadají si skutečně sami na této zemi.

Slavnostní uvedení knihy proběhne 4.12. 2019 ve Sněmovní 7.

O autorovi: Dr. Ing. Ladislav Heryán, ThD., někdy přezdívaný „Pastýř undergroundu" pro své nekonvenční vystupování a přátelství s lidmi z disentu, je salesiánský kněz, biblista a vysokoškolský pedagog. Má rád rockovou hudbu, občas slouží mše na rockových festivalech a nebojí se jí dát prostor i v kostele. V Portále mu vyšly knihy Exotem na této zemi - o Božím milosrdenství mezi námi a Stopařem na této zemi - O Boží velkorysosti mezi námi. Obě vyšly také jako audioknihy na CD, načtené samotným autorem, k dostání zde nebo zde.

Knihu Sami na této zemi? načetl sám autor Ladislav Heryán, CD můžete zakoupit zde.

Ukázka z knihy:

SOBOTA, FESTIVAL VZADU V SADU, SVITAVY

Svitavská charita provozuje centrum denních služeb Světlanka, a aby mohli lidem s mentálním postižením a seniorům poskytnout více možností realizace, vysadili na svém pozemku ovocný sad.

Sad Olgy Havlové, složený z ovocných čtvrtkmenů, na které babičky navěšely uháčkovaná jablíčka a hrušky, je asi rok starý. Já jej mám požehnat, jako předposlední bod programu festivalu Vzadu v sadu, který tu od půl třetí uvádím, kapel a muzikantů se už vystřídal půl tucet, lidí dobrá stovka.

Je skoro devět večer, oblékám si albu a štólu, a mnozí nedůvěřivci se tak mohou konečně přesvědčit, že jsem fakt kněz.

„Co je to požehnání? Jím se přidáváme k Hospodinově radosti ze svého stvoření,“ říkám kolem stojícím lidem. „Jsme v Sadu Olgy Havlové. Pan prezident Havel prohlásil, že život je radostnou spoluúčastí na zázraku bytí! Je to přece zázrak: včera jsme zaseli semínko a dnes je z něj strom!“ Lidé se mi zdají šťastní, protože ten zázrak vnímají se mnou.

Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky,

nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě

tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým

slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou,

nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.

S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. (Iz 55,10–12)

Čtu formuli požehnání a lidé napjatě poslouchají: „Celá příroda, Bože, vydává svědectví o tvé moudrosti, lásce a tvůrčí moci. Prosíme, ať nad touto zahradou spočine tvé požehnání a ať moudře spravujeme toto svěřené bohatství.“ Beru do rukou velikou nádobu plnou svěcené vody a ve večerním horku jí kropím všechny kolem, takže voda na lidi přímo prší. I oni jsou požehnáni a zúrodněni, připraveni přijmout slovo Boží. Zbytek rozmáchlým obloukem vyleji na zahradu. Už to není zahrada obyčejná, nýbrž požehnaná, svěcenou vodou posvěcená.

Požehnání proměnilo přítomné v nějak jiné lidi: jinak se dívají, tak nějak slavnostně se usmívají, jako by všechny poznamenalo to, že právě kolem prošel Hospodin. Jen to neumějí vyjádřit a tiše si to nesou v srdcích. Kdykoli pak do zahrady vkročí, to nevyjádřitelné tam zase bude.

Je pravda, že Boží slovo vykoná vše, co Bůh chtěl, ale jemu vlastně nejde o nic jiného, než abychom zažili a již navždy věděli, že jsme milováni. „Obřad se zakončí vhodným zpěvem,“ čtu s úsměvem poslední rubriku z benedikcionálu, liturgické knihy, podle které se taková požehnání provádějí.

„O vhodný zpěv se postará Točkolotoč!“ zakřičím směrem k pódiu na poslední kapelu a jen ten, kdo tu až v Americe proslulou romskou kapelu ze Svitav slyšel, si tak trochu umí představit, co se bude dít dál!

Lavičky pryč, a už se tančí po celé té posvěcené zahradě! Radost, kostelem políbení i nepolíbení, všichni tu spolu tančí tancem Božím ke ztracenému stromu života! Radost je totiž závdavkem radosti konečné a cherubové, kteří s plamennými meči strom života střeží, již otevírají svou náruč! Sice musíme v deset končit, ale v lidském srdci noční klid neplatí, hudba utichla, ale spát půjdeme až k ránu.

Knihu Sami na této zemi? O Boží přítomnosti mezi námi můžete zakoupit na našem e-shopu.