Proč dokážeme celý den odolávat a večer podlehneme? Psycholog Roy F. Baumeister a vědecký novinář deníku The New York Times John Tierney se v knize SÍLA VŮLE zabývají schopností, na které stojí většina našich plánů. Síla vůle, v psychologii označovaná jako sebekontrola, je schopnost usměrňovat vlastní jednání a emoce ve prospěch dlouhodobých cílů, i když nás okamžité impulzy táhnou jinam. Baumeister patří k nejcitovanějším psychologům světa a kniha shrnuje výsledky jeho laboratoře i dalších výzkumných týmů za několik desetiletí.

Výchozí myšlenka knihy zní skoro prostě: sebekontrola čerpá z omezené zásoby energie. Autoři ji dokládají experimentem, který patří k nejznámějším v sociální psychologii. Hladoví studenti seděli v místnosti, kde voněly čerstvě upečené sušenky. Část z nich je směla jíst, druhá skupina dostala jen ředkvičky a sušenkám musela odolat. Potom všichni řešili úlohy, které neměly řešení. Ti, kdo předtím odolávali, to vzdali přibližně po osmi minutách, ostatní vydrželi zhruba dvacet. Baumeister pro tento jev zavedl pojem vyčerpání ega: kdo spotřebuje vůli na jednu věc, má jí méně na další. Autoři také popisují, jak s výkonem vůle souvisí hladina glukózy a proč se s prázdným žaludkem hůř ovládáme.

Stejný zdroj podle knihy spotřebovává i rozhodování. Únava z rozhodování je stav, kdy po sérii voleb klesá kvalita dalších rozhodnutí a člověk sklouzává k nejsnazší možnosti, nebo rozhodnutí odkládá. Ilustruje ji studie izraelských soudců, kteří posuzovali žádosti o podmínečné propuštění. Vězni, jejichž případ přišel na řadu ráno nebo hned po přestávce na jídlo, uspěli mnohem častěji než ti, ke kterým se soudci dostali pozdě odpoledne. Stejný mechanismus se projevuje při koupi auta s desítkami příplatkových výbav nebo při plánování svatby.

Z těchto zjištění autoři odvozují praktické postupy. Kapitola o seznamech úkolů vysvětluje, proč nás nedokončená práce pronásleduje v myšlenkách a proč se mysl zklidní už ve chvíli, kdy má pro úkol konkrétní plán. Další kapitola se věnuje sebemonitorování. Kdo si pravidelně zaznamenává, kolik utratil nebo jak spal, má své návyky lépe pod kontrolou.

Kniha přináší i dobrou zprávu: vůli lze posílit. Podle autorů se chová podobně jako sval, krátkodobě se unaví, ale pravidelným tréninkem sílí. Stačí drobná cvičení, například vědomě hlídat vzpřímené držení těla nebo několik týdnů používat při běžných činnostech nedominantní ruku. Posílená sebekontrola se pak projeví i v oblastech, které s cvičením přímo nesouvisejí. Autoři sledují také extrémní případy, od kouzelníka Davida Blainea, který při svých výkonech dlouze hladověl nebo desítky hodin stál na sloupu, po cestovatele Henryho Mortona Stanleyho, jenž si uprostřed afrického pralesa udržoval disciplínu každodenním holením.

Jedno z nejzajímavějších zjištění se týká lidí, kteří mají sebekontrolu nejsilnější. V běžném dni ji podle výzkumů používají méně než ostatní. Místo ustavičného zápasu s pokušením si nastavují návyky a volí situace, ve kterých k pokušení vůbec nedochází. Autoři tomu říkají přechytračit sám sebe a připomínají Odyssea, který se nechal přivázat ke stěžni, aby odolal zpěvu Sirén.

Závěrečné kapitoly převádějí výzkum do oblastí, kde se sebekontrola ukazuje nejzřetelněji. Na příbězích hudebníka Erica Claptona a spisovatelky Mary Karr autoři zkoumají, proč lidem v boji s alkoholem pomáhá víra nebo společenství Anonymních alkoholiků. V kapitole o výchově se autoři zabývají rozšířeným přesvědčením, že dětem nejvíc pomůže vysoké sebevědomí, a proto je máme hlavně chválit. Výzkumy podle nich ukazují, že na úspěch dětí ve škole i v životě má větší vliv schopnost ovládat se a vydržet u toho, co je zrovna nebaví. Kapitola o dietách vysvětluje, proč přísné hubnutí často končí přejídáním a proč odložit sladkost „na později“ funguje lépe než si ji úplně zakázat.

Kniha může oslovit každého, kdo bojuje s prokrastinací, dietou nebo odkládanými předsevzetími a chce pochopit, proč mu to nejde. Zaujme také zájemce o populárně naučnou psychologii a užitečné podněty v ní najdou i rodiče nebo lidé, kteří se profesně věnují zdraví a návykům. 

SÍLA VŮLE vrací do psychologie pojem, který dlouho působil zastarale, a opírá ho o experimenty a srozumitelné příběhy. Sebekontrolu popisuje jako schopnost, se kterou se dá rozumně hospodařit a kterou lze postupně posilovat. Pomáhá pochopit, proč se důležitá rozhodnutí vyplatí dělat s odpočatou hlavou a proč pevné návyky ušetří víc vůle než hrdinské odolávání.

Z anglického originálu Willpower: Rediscovering the Greatest Human Strength přeložil Ivo Müller.

Knihu SÍLA VŮLE si můžete koupit také jako e-knihu.

Ukázka:

Ne až tak nevděčné srovnávání

Jakmile jste v sebeovládání provedli první dva kroky – stanovili si cíl a sledujete své chování –, stojí před vámi jedna nesmrtelná otázka. Měli byste se zaměřit na to, kolik jste toho už zvládli, anebo na to, kolik ještě zbývá udělat. Neexistuje žádná jednoduchá univerzální odpověď, ale na té odpovědi skutečně záleží, jak ukázaly experimenty Ayelet Fishbach z Chicagské univerzity. Spolu s korejskou spolupracovnicí Minjung Koo požádaly zaměstnance v korejské reklamní agentuře, aby popsali svou současnou pracovní pozici a své aktuální projekty. Potom, pomocí náhodného rozřazení, polovina měla přemýšlet o tom, čeho již ve své současné pozici dosáhli, a sice od doby, kdy do agentury nastoupili. Ostatní měli přemýšlet nad tím, co mají v plánu, ale co ještě neuskutečnili. Lidé, kteří psali o tom, čeho již dosáhli, byli se svými současnými úkoly a projekty více spokojení, ve srovnání s lidmi, kteří přemýšleli o tom, čeho ještě nedosáhli. Avšak tito byli naopak více motivovaní dosáhnout svých cílů a pak se přesunout k náročnějším novým projektům. Zdálo se, že lidé, kteří se soustředili na již dosažené, nemají chuť se přesunout k náročnějším úkolům. Byli dostatečně spokojeni s tím, kde se nacházejí a co právě dělají. Zdá se tedy, že co se týče spokojenosti, vyplatí se podívat, kam už jste to dotáhli. Pro povzbuzení motivace a ambicí se spíše zaměřte na cestu vpřed.

Tak či onak, porovnává-li se člověk s druhými, může z toho něco vytěžit a díky hojnosti síťových dat to nikdy nebylo snazší. Mint vám řekne, jak se vaše výdaje za nájem, restaurace a oblečení porovnávají s výdaji ostatních lidí nebo s celonárodním průměrem. RescueTime vám ukáže percentilové pořadí vaší produktivity – nebo vašeho bezcílného brouzdání po internetu – ve srovnání s průměrným uživatelem. Flotrack, Nikeplus a další stránky umožňují běžcům sdílet naběhané kilometry a časy s přáteli a spoluhráči. Můžete používat přístroje a mobilní aplikace, abyste porovnali svou spotřebu energie s ostatními lidmi – a na těchto srovnáních záleží, jak ukázala studie z Kalifornie. Když lidé dostali účet, v němž se porovnávala jejich měsíční spotřeba elektřiny s průměrem v jejich okolí, lidé s nadprůměrnou spotřebou ihned svou spotřebu snížili.

Tento typ srovnání je ještě účinnější, když začnete otevřeně sdílet data s ostatními. Když jsme sbírali informace pro tuto knihu, vyslechli jsme spousty příběhů o užitečnosti toho, když lidé sami sebe sledují, například když používají krokoměry, aby denně evidovali počet kroků. Avšak nejvíce nadšenými chodci byli ti, kteří svůj záznam každý den sdíleli s několika přáteli. Používali zdravou psychologickou zásadu, která byla prověřena v některých z Baumeisterových dřívějších experimentů, a to ještě dlouho předtím, než se zaměřil na sebeovládání. Veřejné informace mají větší dopad než soukromé. Lidem více záleží na tom, co o nich vědí druzí lidé, než na tom, co o sobě vědí oni sami. Selhání, přešlap, ztráta sebeovládání se dají zamést pod koberec celkem snadno, jestliže vy jste tím jediným člověkem, kdo o tom ví. Můžete si to racionalizovat, nebo to prostě ignorovat. Pokud však o tom vědí druzí lidé, je těžší to pustit z hlavy. Koneckonců druhý člověk nemusí přijmout vaše výmluvy, i když vám osobně připadají docela uspokojivé. A do ještě větších potíží se dostanete, když takovou výmluvu budete chtít prodat nikoli jednomu člověku, ale celé sociální síti.

Jdete-li s kůží na trh, nejen že se vystavujete potenciální ostudě. Rovněž někomu jinému svěřujete práci se sledováním vašeho chování, což vám ale může odlehčit vlastní břemeno. Vnější pozorovatel vás často může povzbudit tím, že vás upozorní na známky pokroku, které vy považujete za samozřejmé. A když se situace nevyvíjí dobře, někdy je nejlepším řešením poohlédnout se po pomoci jinde. Jednu oblíbenou aplikaci, Moodscope, vyvinul podnikatel, jenž zápasil s depresí a který potřeboval pomoc se sledováním svého stavu. Vymyslel aplikaci, která nabízí rychlý každodenní test k posouzení jeho nálady. Kromě záznamu vlastních emočních výkyvů, takže se v nich dají hledat pravidelnosti a příčiny, do aplikace doplnil i možnost, aby se výsledky automaticky posílaly e-mailem jeho kamarádům. Tímto způsobem, když se mu nálada zhorší, to jeho přátelé uvidí a zkontaktují ho.

„Digitální nástroje a data jsou pouhými prostředky, díky nimž mohou lidé motivovat sami sebe i sebe navzájem,“ říká Dyson. „Najdete si model, který vám vyhovuje nejlépe. Třeba si své údaje porovnáte s kamarády, protože se před nimi nechcete ztrapnit. Nebo nechcete zklamat tým. Různí lidé se motivují různě.“

Pokud jste rozmařilí, můžete se pokusit omezit to tak, že když začnete nezřízeně utrácet, pošlete upozornění kamarádovi šetřílkovi. A až spolu budete váš styl utrácení zkoumat, třeba začnete chápat, čím se takové záchvaty spouští. Děláte impulzivní nákupy, když jste v dobré náladě a vaše vůle je oslabená? Anebo patříte k oněm kompulzivním nakupujícím, kteří nakupují, když se cítí sklíčení a nejistí? Pokud ano, trpíte tím, čemu psychologové říkají nevhodná regulace, tedy nevhodnou představou, že nakoupením něčeho se vám nálada spraví, zatímco ve skutečnosti se budete cítit ještě hůře.

I když nejste rozhazovač, může vám být k užitku, když budete své výdaje sledovat a porovnávat je s tím, jak to mají druzí. Možná zjistíte, že jste extrémně šetřiví – což jistě není ten nejhorší problém, ale určitý problém to je, a dokonce je docela běžný. Behaviorální ekonomové zjistili, že neurotické šetření je možná ještě častější než neurotické utrácení a že postihuje každého pátého člověka. Snímky mozku ukázaly na příslušného viníka: je to insula, která při vyhlídce na rozlučku s peněžní hotovostí reaguje nadmíru vyděšeně.

Výsledkem je stav, který výzkumníci nazývají hyperopie (protiklad k myopii), kdy se člověk příliš zaměřuje na budoucnost na úkor přítomnosti. Takové skrblení může plýtvat časem, odcizovat přátele, naštvat rodinu a vyvolat nepříjemné pocity. Výzkumy ukazují, že skrblíci nejsou o nic šťastnější než marnotratníci a že když se zpětně podívají na všechny ty příležitosti, které propásli, trpí výčitkami svědomí. Až přijde čas na závěrečnou inventuru, kdy člověk neprochází pouze svá aktiva, ale celý svůj život, asi byste nechtěli dát za pravdu onomu starému rčení, že rubáš nemá kapsy.

***