Jak konstatuje Hans Dieckmann, autor dnes již klasické knihy Sny jako řeč duše (německy 2001, česky 2004, 2023), sny jsou zakotvené v prožívání jedné lidské psýché, a proto je potřeba je vnímat komplexně. Nehledat jediný spouštěč, jedinou příčinu či izolovaný problém, ale uchopit sen v souvislostech a vztáhnout ho nejen k vnitřními světu snícího, ale i možnému vývoji. Sny jsou z pohledu hlubinné psychologie nevědomou reakcí na vědomou situaci a vznikají z konfliktu těchto svou světů: nevědomí se snaží změnit vědomé postoje. Z tohoto pohledu tedy není možné sestavit nějaký univerzální slovník snových symbolů, protože v jiné době, v jiné situaci nebo u jiného člověka může mít stejný symbol zcela jiný smysl. Je potřeba se dívat na celé souvislosti psychických procesů, které u snícího probíhají. Nedílnou součástí mapování kontextu je hledat případné konflikty a problémy v jeho životě, ale nezůstat jen u nich – do interpretace snu vstupuje i osobní historie, subjektivní a objektivní asociace a v neposlední řadě to, jak se vztahujeme k hodnotám, konvencím, zvykům, předsudkům, pravidlům nebo normám lidské kolektivity. Významnou část knihy tvoří archetypové sny a rozeznání mytologického materiálu, protože ne vždy je ku prospěchu věci tyto paralely snícímu vnucovat. „Analytik se dopustí hrubé a bohužel časté chyby, když pacienta doslova krmí mytologickými, nebo dokonce alchymickými paralelami k jeho snovým motivům,“ dodává Dieckmann. V nejlepším případě to klient pokládá za nesmysl a vrtoch svého terapeuta a co nejrychleji na to zapomene. V horším případě se archetypovými obrazy vyvolá inflace vědomí a silný odpor, který pak analytik jen velmi obtížně odbourává.

Inspirujte se pro práci se sny í díky množství kazuistik a interpretací snového materiálu.

Z německého originálu Träume als Sprache der Seele přeložili Kristina a Jan Černí (2004, 2023).

Ukázka:

Jedná se o pacientku, které bylo na počátku léčby dvacet let. Terapii vyhledala kvůli potížím v práci, nutkavému mytí, obavám z pronásledování a zneužívání léků. Po krátkém manželství se rozvedla a zůstalo jí jedno dítě. Manžel byl podstatně starší a byl vysloveně otcovskou postavou – pacientka se s ním seznámila prostřednictvím svého otce. Ten byl opravdovým patriarchou a v rámci svého domova skutečně dominoval.

V rodině byla ještě matka a pacientčina mladší sestra. Manžel, kterého si pacientka vzala proti vůli otce velmi brzy, se ukázal jako velice temná postava. Byl to sice intelektuálně velmi nadaný muž, měl ale velice silné hochštaplerské a sadistické rysy a pacientku velmi trápil. V době její terapie si odpykával delší trest ve vězení.

První sen, který pacientka přinesla do analýzy, byl o manželovi. Pronásledoval ji s nožem v ruce a ona před ním ve strachu prchala. I v pozdějších analytických hodinách se opakovaně objevoval obraz, v němž ji ohrožoval muž s nožem – motiv provázel zejména její představy o pronásledování. Strach, že ji bude pronásledovat rozvedený manžel, byl oprávněný. Po rozvodu se manžel neustále pokoušel o kontakt, ohrožoval a obtěžoval ji i z vězení prostřednictvím třetí osoby, kterou oba znali. Ohrožení i strachu před ním si byla pacientka zcela vědoma, takže nebylo třeba, aby se jí o tom zdálo. Co si však neuvědomovala, byl fakt, že v obrazu manžela byla obsažena i otcovská postava a její hluboká fixace na otce.

O symbolice muže s nožem, který ji pronásledoval, se dalo jen spekulovat, neboť pacientka k tomuto motivu neposkytla žádné asociace. Mohl to být například vytěsněný, ale velmi působivý skutečný zážitek z raného dětství – rozzuřený otec mohl držet v ruce nůž nebo ji ohrožoval nějakým výrokem, který měl k noži vztah. Můžeme se dohadovat o incestním a sexuálním strachu, kde se nůž rovná penisu, nebo o strachu z kastrace, který ženy ve vztahu k mužům mohou prožívat. Skutečné řešení a vysvětlení tohoto motivu se dostavilo až v 84. hodině, kdy měla pacientka následující sen:

Byla jsem v obrovské budově, kde byla spousta místností. Řekla jsem těm lidem, že musí pustit mého rozvedeného muže, který tam byl zavřený, a aby mě zavřeli místo něj. Nahoře na půdě byl nějaký člověk, který řekl, že když si ve sklepě nechám useknout ruce, můžu za ním. Šla jsem tam a nějaký muž mi nožem uřízl ruce. Neplakala jsem. Pak mě vyvedli nahoru a pustili mě k němu.

Sen doprovázely silné emoce. Když ho pacientka vyprávěla, dostavila se nejprve nejasná, ale citově silně obsazená vzpomínka na pohádku, kde nějaké dívce usekli ruce. Právě tu pohádku měla v raném dětství velmi ráda a neustále ji chtěla poslouchat a číst – je to pohádka bratří Grimmů O děvčátku bez rukou, kterou známe v mnoha dalších variantách i z Ruska (Russische Volksmärchen 1959), Japonska (Japanische Märchen 1964), Francie (Französische Volksmärchen 1923) a Podunají (Deutsche Märchen 1958). Její zestručněný začátek zní asi takto:

Chudý mlynář, který neměl nic jiného než svůj mlýn a za ním jabloň, šel jednoho dne do lesa a potkal tam starého muže. Ten mu slíbil bohatství, když mu dá to, co stojí za jeho mlýnem. Mlynář si myslel, že jde o jabloň, a tak na návrh přistoupil a po příchodu domů zjistil, že jeho truhlice i sklep jsou plné. Když se o jeho obchodu dověděla žena, zděšeně vykřikla, že to musel být ďábel, který nemyslel na jabloň, ale na dceru, která právě stála za mlýnem a zametala dvůr.

Když přišel čas a zlý si ji chtěl vzít, dívka se umyla a udělala kolem sebe křídou kruh, aby se k ní čert nemohl přiblížit. Ten pak vztekle žádal mlynáře, aby od ní odstranil jakoukoli vodu. Když se však čert příští den vrátil, plakala do rukou, a tak se k ní zase nemohl přiblížit. Čert pak zuřivě nařídil mlynáři, aby jí usekl ruce, a ten to nakonec udělal pod pohrůžkou, že jinak si ďábel vezme jeho samotného. Když však čert přišel potřetí, plakala dívka tak dlouho a tak usedavě na své pahýly, až byly zcela čisté. Pak musel čert ustoupit a ztratil na ni jakékoli právo.

V dalším průběhu pohádky opustí mlynářova dcera dům rodičů a po dlouhé době, kdy ji ďábel stále pronásleduje, najde trvalý a stabilní vztah ke králi, který se s ní o žení a s nímž má dítě. V závěru pohádky jí ruce opět narostou, když žije v lesní „cele“ jen pro svou dceru.

Sled obrazů této pohádky představuje archetypovou situaci vzájemné fixace otce a dcery i její řešení a přesně vystihuje vnitřní problematiku, která se vytvořila už v pacientčině dětství.

V první řadě je velice nápadné, že neurotická symptomatika pacientky je zkreslenou konkretizací pohádky ve skutečném životě. Dívka bez rukou odpovídá pracovním potížím, které se akcentovaně vztahovaly na všechno, co se muselo udělat rukama.

V nutkavém mytí se vrací magický očistný obřad, který brání ďáblovi, aby nad ní získal moc, a pocity pronásledování odpovídají situaci, kdy je dívka stíhána zlem. Když si začátek pohádky představíme jako sen, jeho hrdinka bude odpovídat snovému já, tzn. postavě, s níž se identifikovalo vědomé pacientčino já. Mlynář je výrazem pozitivně prožívané otcovské postavy, která z nevědomosti a chamtivosti vystaví dceru negativnímu otcovskému aspektu, ďáblovi. Magické obřady já, obětování rukou a útěk odpovídají odporu a boji proti nebezpečí, že tomuto negativnímu aspektu propadne. V prvním snu se zdá, že tři mužské postavy – dobrý otec, zlý otec a manžel (mlynář, ďábel a král) – jsou ještě pospolu, a proto zbývá jen panický útěk. Ve druhém snu už jsou ale tyto postavy oddělené – oba muži v budově byli podle pacientčiny výpovědi staří, takže to byly otcovské postavy. Podobně jako pohádková hrdinka se i pacientka vzdala neplodného pokusu o útěk a vzala na sebe oběť rukou nikoli v konkrétní podobě symptomu, ale ve formě vnitřního prožitku. Co to pro tuto ženu znamenalo?

Pokusím se po jednotlivých bodech objasnit archetypový vzor jejích prožitků a chování. Odsunu při tom stranou individuální a osobní vztah otce a dcery, který však v terapii samozřejmě sehrál podstatnou roli.

Pacientka vyrůstala v určité hierarchii kulturních hodnot, v určitém duchu doby a určité sociální skupině a všechny tyto skutečnosti určoval její otec. S tím dále souvisí konkrétní rodinná situace a osobní dívčin stav, tím se ale budu zabývat pouze okrajově. Rodina byla vysloveně patriarchální – tento vzorec dodnes odpovídá hodnotové hierarchii většiny německých měšťanských rodin. Otec byl nejvyšší instance, v rámci rodiny (přinejmenším navenek a formálně) poslední slovo. Matka neměla zaměstnání, zůstávala doma a svůj život podřídila hlavně potřebám otce. A nyní máme před sebou patriarchální situaci pohádky, ve které je možné, že otec prostě prodá vlastní dceru někomu cizímu, i když přitom mínil pouhou jabloň. Vůbec se při takové transakci nemusel ptát své ženy, která by mu pravděpodobně poradila něco lepšího.