Koupit na e‑shopu

To, že je Irvin D. Yalom dynamicky orientovaný psychoterapeut a psychiatr s dlouholetou praxí a zároveň spisovatel, ovlivňuje zásadně i páté vydání knihy Teorie a praxe skupinové psychoterapie (v češtině 4.). Spolu s profesorem Molynem Leszczem vytvořil a revidoval text rozpřažený tím nejlepším způsobem mezi popisem práce se skupinou a jejími úskalími a kazuistikami podanými tak čtivě, že čtenář rychle zapomene, že čte fundované odborné pojednání.

Jedním z obrovských kladů knihy je Yalomova schopnost sebereflexe – protože kniha vyšla před pětadvaceti lety, některé pojmy a s nimi i přístup se změnily. To se týká především pojmu „léčivé faktory“. „…roky mne poučily o tom, že výsledkem psychoterapie není vyléčení – v našem oboru by to byla iluze –, ale spíše změna nebo růst. A tak se podřizuji diktátu reality a změnil jsem léčivé faktory na ´terapeutické´,“ píše autor. Dalším kladem totiž je schopnost psát o skupinové terapii bez nutnosti zařadit ji zároveň k existujícím psychoterapeutickým školám. Formy, jazyk, techniky, které doprovázejí každou ideologickou školu, považuje Yalom za vnější, vnitřní jádro se skládá z těch aspektů zážitku, které jsou vlastní psychoterapeutickému procesu – tedy vlastní mechanismy změny.

Yalomovy Hovory k sobě pohledem recenzenta

V USA více než v Evropě tíhne systém nejen skupinové terapie ke krátkým, na symptom orientovaným terapiím, což z hlediska ekonomického znamená i menší podporu výzkumných studií zaměřených na proces dlouhodobé terapie. Yalom si je vědom důležitosti provázání klinické praxe s výzkumy, ale upozorňuje, že „terapeuti čelí utrpení pacientů a nemohou čekat na vědu.“ Proto se v knize opakovaně vrací k opěrnému bodu, jak efektivně vést skupinovou terapii. Je pro ni rozhodující interpersonální interakce „tady a teď“. „Skutečně funkční terapeutická skupina poskytuje prostor, ve kterém spolu mohou klienti volně komunikovat, ve kterém mohou rozpoznat to, co je špatného na jejich interakcích, a porozumět tomu, a ve kterém je možné tyto maladaptivní vzorce změnit,“ dodává autor. Psychoterapie je totiž umění i věda, výzkumné výsledky mohou ovlivňovat široké řečiště praxe, ale lidské setkání v centru terapie bude vždy hluboce subjektivní a nekvantifikovatelnou zkušeností.

Knihu přeložili Hana Drábková a Martin Hajný.

Ukázka:

Principy sestavování skupiny

Vraťme se k naší ústřední otázce: Máme-li ideální podmínky – dostatek kandidátů, dost času, velké množství informací, z nichž lze předvídat chování – jak sestavíme terapeutickou skupinu?

Poslední kniha Irvina Yaloma o tom, jak se stává sám sebou 

Možná že příčinou malého zájmu o odhad chování ve skupině je to, že naše informace o složení skupiny jsou ještě omezenější. Proč bychom se vlastně měli snažit zdokonalit nástroje pro odhad chování ve skupině, když nevíme, jak těchto informací využít? Ačkoli se většina terapeutů domnívá, že složení skupiny významně ovlivňuje její charakter, skutečný mechanismus vlivu skupiny a jejího složení není znám. Měl jsem možnost detailně studovat koncepci, vznik a vývoj více než 150 terapeutických skupin – vlastních i skupin mých studentů – a opakovaně mne udivovala skutečnost, že některé z nich začaly fungovat okamžitě, některé až po čase a z dalších se pacienti vytráceli, takže funkční skupina vznikla až po několika doplněních novými členy. Domnívám se, že dobré vyladění skupiny závisí jen částečně na schopnostech a úsilí terapeuta nebo na počtu dobrých pacientů. Rozhodující proměnnou, byť do jisté míry nejasnou, je složení členů skupiny.

Před lety mi tento princip jasně ukázala má vlastní klinická zkušenost. Měl jsem vést šestiměsíční zážitkovou skupinu pracovníků z oblasti duševního zdraví, kteří měli stejnou úroveň vzdělání a byli přibližně stejného věku. Na první setkání dorazilo více než dvacet účastníků – příliš mnoho na jednu skupinu. Rozhodli jsme se, že povedu dvě skupiny, ale nemohli jsme najít uspokojivou metodu, jak rozdělit účastníky. Nakonec účastníci souhlasili s tím, že se budou prostě pět minut volně pohybovat a po pěti minutách se postaví k jedné či druhé straně místnosti. Obě skupiny měly sezení ihned po sobě, každá na hodinu a půl.

Yalomova Existenciální psychoterapie v novém hávu

Na první pohled by se mohlo zdát, že obě skupiny měly podobné složení, ale skrytá skladba z jednotlivých osobností vedla k tomu, že každá skupina měla úplně jiný charakter. Rozdíl byl viditelný už při prvním setkání a přetrval po celou dobu existence skupin. Jedna skupina si osvojila výjimečně závislou pozici. Na první setkání jsem přišel o berlích s nohou v sádře, protože jsem si zranil koleno při fotbale. Nikdo ve skupině se mě nezeptal, co se stalo. Nikdo nepřipravil židle do kruhu. (Nezapomeňte, že všichni byli profesionální terapeuti a většina z nich vedla terapeutické skupiny!) Žádali mne o svolení kvůli takovým věcem, jako je otevření okna nebo zavření dveří. Většinu času trávila skupina tím, že rozebírala strach ze mě, vzdálenost mezi mnou a členy skupiny, mou lhostejnost a chlad.

Ve druhé skupině se mě ve stejný den hned několik lidí již ve dveřích zeptalo: „Co se vám stalo s nohou?“ Skupina začala okamžitě pracovat, každý ze členů využíval konstruktivně svých profesionálních schopností. Můj stěžejní dojem z této skupiny byl, že k jejímu fungování nejsem nezbytně třeba, jen jsem se musel soustředit na to, aby nějaká pozornost byla věnována i mně.

Americký psychiatr, psychoterapeut a spisovatel Irvin D. Yalom (1931) je emeritním profesorem psychiatrie na Stanfordské univerzitě. Je představitelem tzv. existenciální psychoterapie a vedle knih o psychologii napsal i řadu beletristických bestsellerů. Všechny jeho knihy najdete zde

Složení těchto dvou skupin tedy bezesporu dramaticky ovlivnilo charakter jejich další práce. Pokud by skupiny nebyly časově omezeny (šestnáct sezení), je možné, že rozdílné podmínky by měly na výslednou užitečnost skupiny menší vliv. V tomto krátkém období se však členové první skupiny cítili hodně úzkostní, neschopní a omezovaní. Kdyby šlo o terapeutickou skupinu, možná by byli někteří z jejích členů tak nespokojení, že by odešli. Skupinu ovládalo to, čemu Nitsun říká „antiskupinové“ síly (prvky přítomné v každé skupině, které sabotují skupinovou práci). Kvůli zúžené skupinové zkušenosti se o sobě a druhých dozvěděli méně než ti ve druhé skupině.

Podobný příklad lze najít i ve skupinové studii Liebermana, Yaloma a Milese. Dvě krátkodobé skupiny sestavené náhodnou volbou měly stejného vedoucího – audiozáznam (Encountertape Program), který skupinám dával instrukce, jak postupovat při každém setkání. Během několika setkání se vytvořily dvě velmi odlišné kultury. Jedna skupina byla poslušná a přesně dělala všechna předepsaná cvičení. Ve druhé skupině nepanovala vůči vedoucímu taková loajalita a brzy mu začali říkat „George“. Bylo běžné, že se nahrávce smáli. Když např. zazněla nějaká instrukce, někdo to komentoval: „To je výborný nápad, Georgi!“ Odlišná byla nejen atmosféra v obou skupinách, ale i jejich výsledky. Po třiceti hodinách skupinové práce – po deseti sezeních – měla rebelující skupina výrazně lepší výsledky.

Knihu Teorie a praxe skupinové psychoterapie koupíte na našem e-shopu