Koupit na e‑shopu

Dramaterapie je v knižním provedení úctyhodná dáma, která od dob svého prvního vydání zjevně nakynula. Na rozdíl od žen ve středním věku je ovšem takovéto nabírání na objemu kýžené. Profesor Milan Valenta má schopnost psát i teoretické pasáže čtivě a obohacovat je nejednou zajímavostí, zároveň v knize najdete bohaté množství materiálu pro praktické využití: techniky pro začátek, pokračování i uzavření lekcí či sezení nebo popis strukturovaných dramatických projektů.  

Bázi publikace tvoří odborné práce mezinárodně uznávaných autorit rozšířené o zkušenosti ze stáží v dalších amerických, anglických a nizozemských dramaterapeutických zařízeních i o poznatky z vlastní dramaterapeutické praxe autora. „Publikace by neměla být chápána jako vyčerpávající kompilace pokrývající danou oblast, ale spíše jako praktická příručka zaměřená především na konkrétní techniky využitelné v dramaterapeutické praxi,“ dodává sám Valenta v úvodu knihy, na které se podílel s Ivanou Lessner Lištiakovou, Jakubem Vávrou a Lenkou Šilerovou Veitovou.

Jak se hraje v terapii? 

Ukázka:

Pro dramaterapeutickou intervenci je podstatný stupeň mentálního postižení klienta a úroveň jeho komunikačních a adaptačních schopností. Obecně lze říci, že osobám v horním pásmu lehké mentální retardace – LMR (lehká mentální retardace – dříve debilita – je dána pásmem 50–69 IQ) a v hraničním pásmu normy (orientačně 70–85 IQ) je přístupná většina dramatických prostředků včetně improvizací a hry v rolích určených pro intaktní populaci – s jistou dávkou simplifikace se u dětí takto postižených (tj. především s LMR) jedná o mentální zpoždění 2–3 roky za intaktními vrstevníky, v dospělém věku je pak rozdíl patrný především v úrovni dosažené intelektualizace řeči (řečových obsahů), při řešení problémů a v úrovni kreativity. Jedincům v tomto pásmu postižení je přístupná úroveň simulace i vlastní hra v roli (alterace), vzhledem k úrovni kognitivních funkcí však sotva dosáhnou stupně charakterizace.

Limitujícím stupněm pro dramaterapetickou intervenci u osob s mentálním postižením je středně těžká mentální retardace (35–49 IQ), zde ale v mnohem větší míře než u LMR záleží na konkrétním klientovi, jeho sociabilitě a adaptabilitě. Výzkumy i praxe dokazují, že i v případě jedinců nacházejících se na horní hranici středně těžké mentální retardace lze ještě hovořit o kreativitě a schopnosti využití základního dramatického principu „jako by“, ovšem při vstupu do rolí se u těchto jedinců pohybujeme většinou na úrovni simulace. Hlavním úkolem dramaterapie pak není rozšiřování rolového repertoáru klienta, ale modelování sociálně správného či alespoň akceptovatelného chování v jeho již naučených sociálních rolích.

Dramaterapeutická řada Pat Brudenellové

POZNÁMKA: Pat Brudenellová je britská dramaterapeutka (původně psychiatrický specialista) pracující s mentálně postiženými jedinci s těžším stupněm postižení (in Jennings, 1995).

Cíle dramaterapeutické řady: Rozvoj komunikace, adaptability a interakce.

Počet klientů: 4–6

Věk: adolescenti a dospělí (fyzický věk)

Indikace: osoby se středně těžkou mentální retardací

Čas: několik souběžných sezení v rozsahu 10–45 min.

Struktura sezení

► WARM UP

Opravdu všichni hrajeme divadlo?

Prostřednictvím metody warm up získá terapeut povědomí o tom, jak vnímavá skupina je. Je třeba mít na zřeteli skutečnost, že mnoho mentálně postižených nemá zkušenosti s prací ve skupině. Často mají zkušenost s tím, že jsou ve stejné místnosti s ostatními či s příslušností ke klubu, ale příležitosti k sebevyjádření a sdílení jsou velmi limitované. Pro mentálně postiženého, který stráví mnoho času s terapeutem při individuální terapii, může být velmi obtížné pracovat náhle ve skupině, kde mají všichni její členové stejný přístup k terapeutovi; může to být pro ně zastrašující zkušenost. Proto musíme být velmi opatrní a pozorní – když rozjíždíme práci ve skupině, musíme vytvářet bezpečné prostředí pro to, aby klienti mohli vyzkoušet nový styl práce postupně. Můžeme být konfrontováni s asociálním chováním klientů, jako je agresivita, křik, sebepoškozování či zkrátka odmítnutí spolu práce. Dříve než si na tyto projevy uděláme názor, je nutné zjistit, jak dalece jsou skutečné a přirozené. Bylo by od nás nerozumné očekávat příliš mnoho a příliš rychle. Když člověk stráví většinu života pasivně, pouze příležitostně skládá puzzle či hraje nějaké stolní hry, není divu, že pak reaguje uvedeným způsobem. Jestliže terapeut vytvoří bezpečné prostředí, skupina spolupracuje. Ale tato koheze se objeví jen tehdy, když se skupina sama cítí být připravená pro práci a není k aktivitě nucena terapeutem. Nesmíme nikdy podcenit důležitost toho, poskytnout pro přípravu skupiny dostatek času a prostoru. Znamená to plánovat na první lekce techniky, které nenutí klienty pracovat příliš intimně a být jeden druhému nablízku, s tím, že se snažíme vyjít vstříc plejádě potřeb. Snažíme se současně pracovat prostředky, které zvyšují skupinovou kohezi, ale také prostředky, které umožňují odstup.

Arteterapie v souvislostech

Vhodným začátkem sezení je technika hra jmen. Usnadňuje pohyb, oční kontakt, řeč a vytváří pro terapeuta prostor k tomu, aby zjistil náladu převládající ve skupině. Mnoho postižených nezná jméno ostatních klientů a hra je příležitostí, aby se takto seznámili. Hra se hraje v kruhu, dobrovolník je požádán, aby hru začal tak, že vhodí balon ve skupině někomu, jehož jméno nezná. Chytající řekne nahlas své jméno a balon hází dalšímu. Když se skupina seznámí se všemi jmény, pokračuje se variací hry: ten, kdo hází balon, nyní vysloví jméno toho, komu ho hází, atd. Hra pak může přejít v techniku zvanou potřesení rukou – vybraný klient chodí vnitřkem kruhu a vysloví jméno toho, ke komu se blíží, dotyčný mu pak podá ruku a řekne „dobrý den“, vymění si s ním místo, a hra pokračuje. 

Prof. Milan Valenta, vedoucí autorského kolektivu, je profesorem speciální pedagogiky UP v Olomouci a autor řady knihy, např. Přehledu speciální pedagogiky či Slovníku speciální pedagogiky

V závislosti na úrovni skupiny může vedoucí zkusit variaci hry, kdy v kruhu chodí dvě osoby, a jak se mobilizuje energie klientů, lze vyslat do kruhu dalšího klienta, takže celá skupina je plně zaměstnána. Skupina je takto aktivována a v pohybu, přičemž se přirozeně setkávají i ti jedinci, kteří se běžně setkání vyhýbají nebo se ho bojí. Technika je ideální pro pomalou a opatrnou skupinu. Alternativou je hra zvaná prasátko uprostřed, kdy klienti sedí na židlích v kruhu, jedna osoba stojí uprostřed a její židle je dána mimo hru. Vedoucí vysloví jména dvou sedících osob, které si rychle vymění svá místa, přičemž klient stojící uprostřed se snaží být rychlejší a jedno místo zasednout. Kdo zůstane bez židle, stává se „prasátkem uprostřed“.

Pokud mají klienti stejná jména, skupina si docela užije i legraci. Pro větší pohyb a aktivaci skupiny může vedoucí zvolat: „Všichni chlapci!“, „Všechny dívky!“ či „Celá skupina!“ a ti si mění místa na židlích. Občas se stává, že „problematický“ člen skupiny schválně nenalezne volnou židli, aby mohl být středem (doslova) skupinové pozornosti, což je pozitivní přístup a příležitost, kdy se tento jedinec může cítit být středem zájmu kontrolovaným a strukturovaným způsobem. Pro plaché a uzavřené jedince může být hra zdrojem úzkosti a zvýšené tenze, což musí mít terapeut na zřeteli a těmto jedincům poskytnout pocit bezpečí.

Knihu Dramaterapie koupíte na našem e-shopu.