Jan Benda už ve své předchozí knize Všímavost a soucit se sebou zúročil své dlouholeté meditační zkušenosti a jejich propojení s mindfulness v psychoterapeutické práci. Všímavost a já jde ještě dál a hlouběji. Lze ji číst jako velmi laskavý a návodný text, jste-li člověk se zájmem o seberozvoj a oceníte 20 praktických cvičení, které vás provedou zážitkově soucitem a všímavostí, v popisech zraněných já se pozná leckterý člověk jako v zrcadle. Psychoterapeuti ocení kazuistické záznamy rozhovorů, čtyři typy maladaptivních schémat ztraceného, opuštěného, méněcenného a nafouknutého Já a práce s nimi, nebo práce s integrací klientovy transpersonální zkušenosti spolu se syndromy všímavého zombie, spirituálního narcise a osvíceného mimoně. Milovníky evidence-based textů jistě přesvědčí kvalitně zpracovaný seznam použité literatury a doporučené četby a citace 278 knih, 362 psychologických a 71 neurovědeckých článků. Autor v závěru knihy zdůrazňuje, jak důležité jsou pro rozvoj oboru psychologie poznatky buddhistické psychologie abhidhammy, která popisuje především možnosti našeho transpersonálního vývoje. Benda říká: „…psychologie abbidhammy velmi podrobně a pečlivě popisuje mimo jiné změněné stavy vědomí, a stává se tak zajímavou nejen pro výzkum dlouhodobě meditujících, výzkum podstaty lidského vědomí, ale i pro výzkum účinků psychedelik. Právě v souvislosti s jejich terapeutickým využíváním psychedelik bude západní psychologie transpersonální vývoj nyní objevovat."

Pokud se shodnou taková jména současné české psychologie jako je Zbyněk Vybíral, Jitka Vodňanská, Yvonnna Lucká, Jan Roubal nebo Filip Tylš, že jde o výjimečný text, nejde než knihu otevřít a ponořit se. Čeká vás porozumění, laskavost a soucit od jednoho nadaného a zkušeného psychoterapeuta.

Tato kniha je hostina. Klíčové poznatky různých psychoterapeutických směrů servíruje integrované do jednoduše srozumitelných konceptů. Jako přílohu nabízí až svůdně praktická vodítka pro praxi ilustrovaná ukázkami vlastní práce autora. To vše důmyslně aranžuje na ubruse utkaném z kontextu neurovědných výzkumů, poznatků o využívání psychedelik a meditační tradice. Dobrou chuť!

Doc. MUDr. Jan Roubal, Ph.D., psychoterapeut, psychiatr, vysokoškolský učitel, supervizor a lektor psychoterapeutických výcviků

Jde o jednu z nejvyváženějších a nejvzdělanějších knih o psychoterapii od českého autora. Stovky odkazů na teorii se proplétají s původními ukázkami z kazuistik a imaginativních cvičení a nabízejí fascinující odborné vyprávění o práci s dětskými schématy v každém z nás.

Prof. PhDr. Zbyněk Vybíral, Ph.D., psycholog, přednáší o psychoterapii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity

Využijme tedy meditační a psychedelické zkušenosti k uvědomění si naší vzájemné propojenosti s druhými i s prostředím a k rozvoji nesebestředného pohledu na sebe samé, druhé i svět. Když vyléčíme svá zraněná Já, můžeme směle vykročit nejen na cestu k seberealizaci, ale i na cestu k sebepřesahování.

„Brána k soucitu vede skrze prožitek bolesti,“ říká v podcastu Život za zdí psychoterapeut Jan Benda

Ukázka

Opuštěné Já

Maladaptivní schémata, jejichž jádrem jsou pocity smutné dětské (kosmické) osamělosti a prázdnoty vznikají, když v raném dětství necítíme dostatek rodičovské vřelosti a lásky (potřeba péče a výživy) a/nebo když dostatečně často nezažíváme pocity blízkosti, sounáležitosti a pocit, že svět je dobré místo k životu (potřeba místa). Jakým způsobem jsou ale tyto potřeby v dětství naplňovány? Jako děti potřebujeme zažívat v první řadě fyzickou blízkost. To znamená vřelý fyzický kontakt s rodiči – mazlení, tulení, hlazení a hýčkání. A už v tom někdy zažíváme deficit. Pokud je malé dítě po narození umístěno v inkubátoru nebo později opakovaně samo pobývá v nemocnicích či léčebnách, cítí se opuštěné. Podobně ale v případě, že jsou rodiče citově chladní nebo odtažití. Tělesný kontakt nejde ničím nahradit. Vzpomeňme na klasické Harlowovy experimenty s makaky rhesus. Již v padesátých a šedesátých letech dvacátého století Harry F. Harlow (1958) na Wisconsinské univerzitě v Madisonu prokázal, že když oddělil malé opičky od matek a dal jim dvě „náhradní matky“ – jednu „drátěnou matku“ s lahví mléka a druhou „hadrovou matku“ bez mléka, opičí mláďata trávila skoro veškerý čas raději tulením se u „hadrové matky“. Opičky, které strávily delší dobu v izolaci od matky, navíc měly později problémy ve vztazích s jakýmikoli jinými opicemi (např. Harlow, Suomi, 1971). U člověka jde však samozřejmě nejen o emoční, ale také o kognitivní porozumění mezi rodiči a dítětem.

Jako děti potřebujeme všímavé a empatické rodiče, kteří se do nás dokážou vcítit a porozumět tomu, co potřebujeme, i když my sami si o to ještě nedokážeme říct. Potřebujeme rodiče, které zajímá náš vnitřní svět, naše myšlenky, dětské představy a fantazie. A také rodiče, kteří spolu s námi rádi zažívají spoustu společných aktivit a činností přiměřených našemu věku. Když si s námi rodiče společně hrají, chodí na výlety, sportují a tvoří, poskytují totiž důležitou „potravu“ naší dětské duši. Cítíme se pak naplnění, a nikoli prázdní. Cítíme porozumění, a nikoli odcizení. Nejde však o to, aby rodiče byli stoprocentně dokonalí (viz optimální frustrace, Tronick, Gold, 2020). Stačí, když naše pozitivní zkušenosti převažují nad těmi negativními.

Pokud jde o pocit sounáležitosti, potřebujeme jako děti také vnímat, že někam patříme (potřeba místa). Že s mámou, tátou a sourozenci jsme jedna rodina – tým. Tomu napomáhá vzájemná ohleduplnost. To, že na nás rodiče myslí, když nejsme doma, a zajímají se, co jsme zažili ve škole nebo na kroužku. A také nejrůznější každodenní rodinné rituály, sdílená pravidla, společné stolování, oslavy svátků i společné setkávání s širší rodinou a přáteli. Když pak máme opravdový „pocit domova“ a vzájemné blízkosti, připadáme si v pořádku, hodni lásky a respektu a i celý svět vnímáme jako přátelský a plný možností. Vytváříme si pozitivní jádrová přesvědčení. Když ale naše základní vývojové potřeby místa a péče naplňovány nejsou, když dostatečně často nezažíváme, že nás rodiče „vidí“ a emočně nás zrcadlí (viz Fonagy et al., 2018; srov. Kohut, 1991, 2009), získáváme negativní jádrová přesvědčení, jako např.

→ Jsem nevítaný, nemilovaný, nikam nepatřím.

→ Nikdo mě nemůže mít rád.

→ Nikdo mě nemůže pochopit.

→ Nikdo mě nemůže brát vážně.

→ Nemohu se na nikoho spoléhat.

→ Otevírat se druhým nebo cítit a projevovat lásku je nebezpečné.

→ Každý mě chce jen využít.

→ Musím být vděčný, pokud se mnou někdo vydrží.

→ Musím mít krásné tělo/peníze/moc, abych někoho zajímal/a.

→ Žádný vztah dlouho nevydrží, nakonec zůstanu sám.

→ Přijmout pomoc by byla slabost.

Taková negativní jádrová přesvědčení jsou základem maladaptivních schémat, která můžeme zařadit do kategorie opuštěného Já. Již přitom víme, že jsou-li jádrová přesvědčení aktivována, vždy znovu začneme sebe, druhé i svět vnímat jako ve chvílích dětského traumatu, a to přesto, že jsme již dospělí.

V případě opuštěného Já se znovu cítíme jako bezmocné opuštěné děti. A protože takový pocit je bez odpovídajícího porozumění jen těžko snesitelný, obvykle se v nás automaticky spustí nějaký obranný mechanismus. Může to být třeba nenávist jako u klientů Petra (kapitola 1) a Šimona (kapitola 4), výčitky a starosti jako u klientky Zdeňky (kapitoly 2 a 4) anebo apatie jako v případě klientky Evy (kapitola 4). Z pohledu terapie poučené všímavostí však nejde o to, zda se vnější příznaky manifestují jako intermitentní explozivní porucha (Petr), porucha osobnosti (Šimon), depresivní porucha (Zdeňka) nebo posttraumatická stresová porucha (Eva). Podstatné je umožnit klientovi, aby si pocit niterné emoční uvědomil a následně zjistil, odkud jej ze své minulosti zná.