Všímavost a soucit se sebou

Všímavost a soucit se sebou

Benda, Jan

Portál, 2019

319 Kč255 Kč

SklademAkce 20 %

plusminusPřidat do košíku

Anotace

Autor čerpá z vlastní bohaté klinické zkušenosti, z meditační praxe i z nejnovějších výzkumů v oblasti emocí, všímavosti (mindfulness) a soucitu se sebou samým (self-compassion). Navazuje na práce M. Frýby, A. Pessa, E. Gendlina, L. Greenberga a dalších a představuje vlastní ucelenou teorii vzniku nejčastějších psychopatologických symptomů. Kniha nabízí originální transdiagnostický model psychoterapeutické změny i praktický popis postupů a technik, jež lze integrovat v rámci kteréhokoli psychoterapeutického přístupu. V kontextu narůstajícího zájmu o využívání všímavosti představuje čtenářům dosud nepublikované psychoterapeutické postupy. Moderní pohled, který kniha nabízí, může být cennou inspirací jak pro odborníky, tak pro všechny zájemce o sebepoznávání a seberozvoj.
PhDr. Jan Benda je psycholog a psychoterapeut s dvacetiletou zkušeností s využíváním všímavosti v psychoterapii. Byl řadu let žákem Mirka Frýby, prošel výcvikem satiterapie a PBSP, opakovaně pobýval v meditačních centrech na Srí Lance. Přednáší o všímavosti na katedře psychologie FF UK v Praze.

Bibliografické údaje

  • Autor:

  • Podtitul:Proměna emocí v psychoterapii

  • Nakladatel:Portál

  • ISBN:978-80-262-1524-0

  • Počet stran / vazba:230 / Brožovaná

  • Rok vydání:2019

  • Kód:13312001

  • EAN:9788026215240

  • Obálka v tiskové kvalitě:Stáhnout

Odborné recenze


  • Benda, Jan: Všímavost a soucit se sebou - autor recenze: Mgr. Šimon Grimmich

    Kniha Jana Bendy Všímavost a soucit se sebou. Proměna emocí v psychoterapii je dobrým průvodcem pro psychoterapeuty a další odborníky, kteří se ve své práci s klienty chtějí zaměřit více na rozvíjení všímavosti a soucitu, pro učitele meditace nebo učitele kurzů založených na všímavosti, kterým může nabídnout širší pohled umožňující dobře propojit duševní a „duchovní“ složku osobnosti a konečně pro všechny zájemce o rozvíjení všímavosti, laskavosti a soucitu se sebou.

    Na knize Jana Bendy považuji za velmi cenné zejména tři věci:

    Všímavost a soucit se sebou představuje všímavost v celé její šíři – aby přiblížil všímavost rozlišuje Benda v návaznosti na zkušené meditační učitele a tradiční texty tři úrovně všímavosti: 1) „Uvědomit si např., že právě teď myslíme, a uvědomit si, že můžeme místo myšlení také jen chvíli vnímat – to, jak se naše tělo dotýká židle, na níž sedíme, chuť i vůni kávy, kterou pijeme, zvuky, jež k nám doléhají z okolí, i vše, co vnímáme zrakem…“ (s. 22) První úroveň tedy představuje soustředění pozornosti na přítomnost, a přestože se ještě nejedná o opravdovou všímavost, je tato úroveň důležitým předpokladem rozvoje všímavosti. 2) „Na úrovni 2 bychom všímavost mohli popsat jako schopnost uvědomovat si procesy probíhající v našem těle a v mysli v přítomném okamžiku s postojem smířlivého porozumění a přijetí.“ (s. 24) 3) Na třetí úrovni „si začne meditující postupně uvědomovat tři. tzv. univerzální charakteristiky všech všímavě zaznamenávaných procesů (fenoménů), totiž jejich pomíjivost, neuspokojivost a nepřítomnost něčeho, co bychom mohli považovat za nějaké trvalé, neměnné Já“. (s. 29) Přestože tato úroveň vyžaduje velmi intenzivní trénink, lze změny sebepojímání (směrem k tomu nebrat si věci tolik osobně, neidentifikovat se automaticky s vlastními myšlenkami nebo nehodnotit, nýbrž přijímat prožitky právě takové, jaké jsou) v určité míře sledovat i v terapeutickém procesu, pokud terapeut pracuje s všímavostí.

    Druhý bod úzce souvisí s prvním, domnívám se, že Benda ve své knize, velmi srozumitelně předkládá Buddhovo učení o ne-já a převádí ho do jazyka psychologie, když ho překládá do polarity narativního nebo konceptuální Já a prožívaného Já a postoj k těmto Já pokládá za zásadní. V rámci zkoumání, co je to Já, rozlišuje 1) Já jako subjekt, „prožívané Já“, které je prostým vědomím toho, že přítomné vjemy, pocity, nálady, myšlenky prožívám Já. Toto já předchází konceptualizaci prožívaného. Na druhé straně je pak možné 2) rozlišit Já jako objekt, „konceptuální Já“, „autobiografické Já“ nebo „narativní Já“, které vzniká myšlením a představivostí. Toto druhé Já je pak v naší mysli častým předmětem hodnocení, posuzování nebo srovnávání. A tomuto Já máme také tendenci připisovat všechnu prožívanou zkušenost a domnělou identitu trvající v čase. Zde se dostáváme k tomu, čemu Buddha říká ne-já: Já existující jako předmět, v zásadě neměnný a trvalý v čase, není nic než naše představa, myšlenka nebo příběh. Zatímco Já jako subjekt je nezbytnou podmínkou duševního zdraví, Já jako objekt, pokud k němu své prožitky příliš vztahujeme, může stát za řadou problémů. A Benda ve své knize velmi jasně ukazuje, že pokud odmítáme prožívanou zkušenost a chybí-li nám všímavost, máme tendenci si prožitek příliš vztahovat ke svému Já (tedy Já jako objektu), což je opět příčinou vzniku maladaptivních emočních schémat, které se projevují zejména jako stud, na které v dalším kroku navazují obranné mechanismy (úzkosti, závislosti, deprese atd). Cestou ke zdraví, vyrovnanosti nebo osvícení, ať už na meditačním polštářku nebo v rámci terapeutického vztahu, je tedy rozvíjení všímavosti ve všech třech uvedených úrovních, díky čemuž je možné vztah k vlastnímu Já postupně proměňovat. Tuto část knihy tedy považuji za originální přínos Bendovy práce, která se tak může stát dobrým podkladem pro dialog mezi psychologií, psychoterapií na jedné straně a na druhé straně s buddhismem a meditační praxí.

    Konečně je Bendova práce vynikajícím úvodem do tématu soucitu se sebou. Soucit (compassion) v kontextu všímavosti představuje především schopnost neuzavírat se vůči utrpení a vůči tomu, co je těžké, nýbrž to vnímat a přijímat prožitky takové, jaké jsou, a zároveň ochotu a připravenost zmírňovat utrpení a hledat prospěšné způsoby, jak s utrpením zacházet. Jako takový je soucit důležitou protivahou studu, představuje postoj k sobě, který je podpůrný a vyživující a který vede k větší vnitřní celistvosti. Přestože v tradiční meditační praxi je soucit chápán jako přirozený důsledek rozvíjení všímavosti, má rozhodně smysl se jeho rozvíjení věnovat i explicitně, ať už v rámci meditační praxe nebo psychoterapie. Ze srovnání západních meditujících s těmi v Asii se ukazuje, že dobrý základ pro rozvíjení právě soucitu se sebou nebo laskavosti k sobě, na Západě často schází, a tak praxe zaměřená čistě na rozvíjení všímavosti, může někdy naopak vést k větší zahleděnosti do sebe nebo odporu vůči sobě. Proto v tomto ohledu opět Bendovu knihu považuji za nesmírně cenný a fundovaný příspěvek k tématu soucitu vůbec, protože jasně ukazuje jeho význam v rámci prožívání a vnitřní celistvosti.

    Všímavost a soucit se sebou je dle mého názoru výbornou ukázkou toho, v čem Jan Benda vyniká: dokáže poměrně komplexní problematiku zpřístupnit jasně a srozumitelně, aniž by zároveň rezignoval na odbornost nebo problematiku nějak redukoval. A zároveň jeho kniha předkládá i řadu praktických cvičení, kterým je možné se věnovat nebo je využít v práci s klienty. Konečně je to také kniha, která nás vyzývá, abychom prohlubovali především vlastní všímavost, protože „… terapeut s meditační zkušeností dokáže vést klienty ke všímavému zaznamenávání procesů prožívaných v přítomném okamžiku a k odhalování dosud neuvědomovaných obranných mechanismů jen do té míry, do jaké je sám schopen všímat si daných fenoménů u sebe samého.“ (s. 33)

    autor recenze: Mgr. Šimon Grimmich
    Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál

    -


  • Benda, Jan: Všímavost a soucit se sebou - autor recenze: Marian Chrasta

    Po roce 2000 začala „všímavá revoluce“, kdy se dva a půl tisícileté znalosti a zkušenosti buddhistických mnichů, získané pečlivou introspekcí, staly předmětem zkoumání psychologů a neurovědců.

    Kniha Jana Bendy: Všímavost a soucit se sebou je důkladným a poctivým hledáním paralel mezi buddhistickými teoriemi a současnými psychologickými teoriemi duševních nemocí a zdraví.

    Autor precizně argumentuje, čím je všímavost prospěšná pro rozvoj duševní zdraví a jak jí využít v psychoterapii. Nabízí kompaktní teorii zdrojů duševních nemocí (stud, pocit méněcennosti) a metod úzdravy (soucit se sebou).

    Je to hutný text, odkazuje se na 543 literárních zdrojů.

    Benda si v této knize klade dvě otázky.

    1. Jaké jsou kvality všímavého terapeuta a jak tyto kvality ovlivňují terapeutický proces?

    2. Jak můžou klienti, zápasící s emočními a vztahovými potížemi dosáhnout podobné vyrovnanosti, soucitu se sebou a sebe-přesažení, jako dlouhodobě meditující, aniž by museli radikálně změnit svůj životní styl a na několik let se zavřít do buddhistického kláštera?

    V úvodu knihy autor popisuje základní účinky meditace všímavosti: koncentraci nebo zklidnění, emoční rozvoj jako důsledek všímání si procesů v mysli i těle, kultivování laskavého a soucitného postoje k sobě a rozvoj sebe-přesažení jako protiklad k sebe-vztažnosti.

    V dalších kapitolách pak autor podrobně rozpracovává teorii emocí. Věnuje se především studu nebo toxickému studu, za který označuje pocity méněcennosti, nedostatečnosti, bezcennosti nebo sebe-znehodnocení. Tento stud autor považuje za základní faktor v etiologii mnohých duševních poruch: úzkostných poruch, poruch nálad, posttraumatické stresové poruchy nebo dalších poruch vznikajících jako následek prožití těžkého stresu, poruch osobnosti, poruch příjmu potravy a závislostí.

    Ač se tento popis může zdát příliš zjednodušující, je v knize pečlivě vyargumentován a podpořen mnoha zdroji.

    Za protipól toxického studu a za základ duševního zdraví autor považuje soucit se sebou, který se kultivuje praxí všímavosti.

    Soucit se sebou dle autora dítě rozvíjí v ranním dětství. Cituje teorii podpůrného prostředí Donalda Vinnicotta, bezpečné citové vazby Johna Bowlbyho, sebe-konejšení Paula Gilberta a základních potřeb Alberta Pessoa. Autor vyslovuje tezi, že „pokud jsme nevyrůstali v ideálním podpůrném prostředí, náš mozek si místo zkušeností s naplňováním vlastních potřeb vytvořil nouzové obranné mechanizmy: maladaptivní emoční schémata, díky nímž vždy typickým způsobem odvádíme pozornost od nejpalčivějších pocitů, k naplnění potřeb však nedochází“. Definuje maladaptivní emoční schéma, jako zafixovanou paměťovou strukturu, která se vytvořila v dětství jako reakce na emočně nezvladatelnou situaci a je automaticky aktivovaná v reakci na podobnou událost.

    Jaká je cesta k překonání maladaptivního emočního schématu? Především všímavost: terapie i meditace vytvářejí podmínky pro to, aby si meditující nebo klient všiml, že prožívá to, co prožívá a tento fakt přijal. To samotné vede ke změně. Autor podává množství psychologických a neurologických výzkumů, které tuto teorii změny potvrzují.

    V závěru autor podrobně popisuje psychoterapeutické postupy, které vedou k rozvoji všímavosti u klienta.

    Pak se podrobně věnuje třem terapeutickým metodám, které vedou k překonání maladaptivních emočních schémat. Tyto je podle něj možné adaptovat do jakéhokoliv terapeutického přístupu.

    Za tyto metody považuje fokusing, techniku krocení démonů jako dialog s vnitřním kritikem a techniku ideálních rodičů.

    Jednotlivé metody dokládá velmi ilustrativními fragmenty přepisů terapeutických sezení.

    Kromě teorie a popisů terapeutických metod, kniha čtenáři nabízí 14 cvičení k rozvoji všímavosti a soucitu se sebou.

    Kniha je určená především pro terapeuty, kteří chtějí více porozumět „všímavé revoluci“ a jsou otevřeni možnostem rozšířit své terapeutické dovednosti.

    Může být zajímavá pro praktikující buddhisty různých škol, pokud se zajímají o psychologické a neurobiologické pozadí meditací.

    Širokou veřejnost může odrazovat příliš patologizující odborná terminologie (např.: maladaptivní emoční schéma). „Laický“ čtenář však může mít užitek z cvičení k rozvoji všímavosti a z přepisů terapeutických sezení.

    autor recenze: Marian Chrasta
    Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál

    -


  • Benda, Jan: Všímavost a soucit se sebou - autor recenze: Mgr. et Mgr. Eva Martináková

    https://www.online-psycholog.com/l/vsimavost-a-soucit-se-sebou-promena-emoci-v-psychoterapii-jan-benda/

    Jan Benda, psycholog a psychoterapeut přednášející na FF UK v Praze, označuje sám sebe jako terapeuta, výzkumníka a duchovního hledače. Věnuje se konceptu všímavosti, absolvoval výcvik satiterapie a Pesso Boyden psychomotorické psychoterapie. Opakovaně pobýval v meditačních centrech na Srí Lance, což mělo zřejmě výrazný vliv jak na jeho vnímání okolního světa i sebe samého, tak i na knihu, kterou se rozhodl napsat. Jak sám autor udává, pobyt v lesních buddhistických klášterech mu díky všímavosti pomohl poznat jeho vlastní mysl víc než studium psychologie nebo psychoterapeutické výcviky.

    Knížka Všímavost a soucit se sebou s podtitulem Proměna emocí v psychoterapii je knížkou, kterou podle mého názoru lidé toužící po sebepoznání, seberozvoji a rozvoji vlastní všímavosti nebudou chtít odložit a budou si přát, aby ještě neskončila, aby v ní ještě něco bylo. Při čtení jsem měla pocit, že knížka zcela přirozeně plyne od první do poslední stránky, že je v ní velmi dobře propojen nadhled s hlubokým poznáním člověka, moudrost s hravostí, teoretické základy pevně vystavěné na řadě výzkumů se srozumitelností a teorie s praxí. Pokud chce čtenář z knížky o necelých 230 stránkách načerpat to, co mu autor nabízí, nebude ji moci jen přečíst, ale bude potřeba, aby ji zároveň s čtením a přemýšlením i spoluprožíval, v čemž mu bude skvělým vodítkem 18 cvičení na podporu všímavosti a rozvíjení soucitu se sebou samým. A je nutno dodat, že místy jde v těchto cvičeních o velké výzvy. Toto vše ocení jak psychoterapeuti a psychologové, tak také čtenáři, kteří mají zájem o sebepoznání a seberozvoj, kteří by se rádi naučili rozpoznávat a zpracovávat vlastní emoce a jsou spirituálně zaměřeni.

    Kniha je rozdělena do čtyř částí, které mají dohromady 21 kapitol. V první části se autor zabývá vysvětlením toho, jak nám všímavost pomáhá měnit postoj k tomu, co prožíváme, druhá je zaměřena na popis a rozlišení automatických a reflexivních emocí, jejich smyslu v našich životech, a také na tzv. "vznešené postoje", které nám mohou pomoci se zvládáním trápení. Třetí část klade důraz na psychoterapeutickou změnu a postupy, jimiž je možno rozvíjet v rámci psychoterapeutické praxe všímavost klienta. Pozornost je věnována také pocitům studu, které Benda považuje za zásadní a tomu, jak je možné tyto pocity eliminovat, jak jim porozumět a zpracovat je, ale také ostatním zásadním emocím a konceptu "Já". Ve čtvrté, závěrečné části knížky čtenáře čekají tři konkrétní psychoterapeutické techniky, jimiž jsou focusing, "krocení démonů v nás" a "technika ideálních rodičů".

    Jak jsem naznačila v úvodu, autorovi se dle mého názoru podařilo opravdu bravurně propojit množství informací, pocházejících z řady výzkumů, s moudrostí a poznáním buddhistických mnichů, či chcete-li "introspektivní fenomenologickou psychologii Buddhovy nauky s exaktním přístupem Západu", jak sám udává. Opravdu mimořádně zdatně propojuje různé teoretické pohledy na zpracovaná témata s praxí, spiritualitu s vědou, zkušenosti s návrhy, kterým směrem by se mohly ubírat další výzkumy. Věnuje se vzniku a dopadu působení maladaptivních emočních schémat, která se vytvářejí v dětství a zdůrazňuje význam korektivní emoční zkušenosti v rámci psychoterapie a schopnosti akceptovat i nepříjemné pocity. Zastává názor, že meditace může být velmi přínosná pro psychoterapeuty, ale není jejím zastáncem pro práci s klienty, pro niž doporučuje spíše rozvíjení všímavosti a soucitu se sebou samotným.

    V knize najdeme řadu informací o tom, jak se stud podílí na vzniku a udržování řady psychických poruch (např. úzkostné poruchy, poruchy nálady či osobnosti, poruchy příjmu potravy aj.), přičemž se autor opírá o nejnovější výzkumy v této oblasti i o vlastní postřehy z praxe. Mimo to seznámí čtenáře se základními potřebami, obrannými mechanismy i mechanismy změny lidského prožívání. Jedenáctá kapitola je věnována čtyřem vznešeným postojům, které nám mají umožnit akceptovat vše, co prožíváme. Velmi hezky je popsáno, jakým způsobem je možné rozvíjet všímavost klienta i to, jak důležitý je pro naše duševní zdraví soucit se sebou. Kniha končí popisem konkrétních psychoterapeutických technik a je proložena také řadou příkladů z praxe a příběhů. V závěru má čtenář možnost najít odkazy na další literaturu k tématům, jimž je kniha věnována, i slovníček hlavních pojmů, což považuji rovněž za velké plus.

    Jak je zřejmě patrné z celé této recenze, knížku vřele doporučuji nejen k zapůjčení z knihovny, ale k zakoupení, protože vnímavému čtenáři přináší celou řadu podnětů, k nimž se může neustále vracet. Není to publikace k přečtení, ale spíše promyšlená a doslova i "prožitá" a "k prožívání nabádající" příručka k práci na sobě samotném.

    -


  • Benda, Jan: Všímavost a soucit se sebou - autor recenze: PhDr. Ing. Karel Hájek, Ph.D.

    Dostáváte do rukou knihu integrující nejdůležitější principy a poznatky současné psychoterapie. Jejím autorem je český psycholog, psychoterapeut s intenzívní meditační zkušeností všímavosti a vhledu. Všímavost (mindfulness, sati) je ústředním pojmem knihy a představuje hlavní léčebný potenciál. Léčebný efekt všímavosti lze zaznamenat v proměně emocí. Již v názvu knihy se spojuje všímavost se soucitem. Soucit je emoční stav vyrovnávající se s osobním utrpením bez prožívání emočně negativních stavů bezmoci, hněvu, smutku, nenávisti, krutosti a podobných zoufalých emocí. Oproti soucitu je postaven stud. Pojem studu se zde významově posouvá. Na rozdíl od běžných konotací studu z nahoty, z provádění hloupostí či dětské zdrženlivosti je zde popsán jako emoce stojící v základu rozvoje psychopatologie různých duševních nemocí. Studem se rozumí emoce, která konkrétní osobě brání přijmout realitu a neumožňuje v dané situaci se adaptovat.

    Formálně je kniha dělena do čtyřech významových částí obsahující celkem 21kapitol. Prvních osmnáct kapitol je zakončeno praktickým cvičením. Kniha je uvedena autorovým poděkováním, jeho předmluvou a úvodem knihy. Závěr následuje literaratura. Protože text knihy obsahuje přes 500 citovaných odkazů, citovanou literaturu najdete na webových stránkách. V knize jsou uvedena jen tématicky nejdůležitější odborná díla. Slovníček pojmů obsahuje vysvětlení 20 psychologických termínů pro lepší orientaci laického čtenáře v textu. Knihu uzavírá seznam 18 praktických cvičení a anglický souhrn. V knize jsou také tři vyobrazení. Dvě z nich ve formě krabicového grafu prezentují autorův výzkum, v němž zkoumá míru studu a soucitu u různých diagnostických skupin a skupiny kontrolní. Třetí vyobrazení schématicky objasňuje, co se v prožívání vyvíjí, pokud se prožitku zmocní soucit nebo naopak stud.

    Začátek knihy je věnován především putování všímavosti, jak se dostala do psychoterapie. Mezi řádky „Poděkování“ a „Předmluvy“ můžeme tušit příběh autorovy všímavosti na jeho cestě stát se psychologem a psychoterapeutem. V „Úvodu“ nám dochází, jak složitě a pozdě doputoval nejen termín všímavosti, ale především jím označené terapeutické principy na západ. Díky rozvoji zobrazovacích metod v psychoneurovědách se stal hmatatelnou pro západní výzkum a byl tak objeven pro západní psychologii. To, co se ve východní buddhistické psychologii používá po tisíciletí, se snaží západ dohnat poslední desetiletí. Dokládají to počty vědeckých studií, psychoterapeutických programů i ovlivnění psychoterapeutických přístupů. S obrovským boomem vzniká pro hlavní princip všímavosti i nebezpečí, že se v množství různých teorií úplně vytratí. Bude velkou částí odborné veřejnosti špatně pochopen a interpretován. Každý chce být přeci „in“, být odborníkem na všímavost. Aby autor nebyl lapen do takové pasti, šikovně odkazuje na původní zdroje všímavosti v Buddhově Abhidhammě.

    První část je rozdělena do tří kapitol, dle tří úrovní všámavosti: 1. Rozvoj všímavosti na tělesném zakotvení TADY A TEĎ. 2. Všímavost jako předpoklad vhledu a emoční změny. 3. Všímavost jako hlavní nástroj k dosažení spirituálního cíle – prohlédnutí podstaty prožívané reality.

    Druhá část nazvaná „Postoj k prožívanému a narativní Já“ je nejobsažnější. V devíti kapitolách se nejprve dozvídáme o důležitosti emocí pro duševní zdraví, seznámíme se ze základními lidskými emocemi (strach, hněv, smutek, radost, hnus). V kapitole „Sociální a sebevztažné emoce“ se polarizuje hrdost, vina a trapnost proti pýše a studu. První skupina emocí je označena jako adaptivní a druhá maladaptivní. Z ní vystupuje stud jako emoce s významy méněcennosti. Návazná kapitola dává stud do vztahu k několika psychodiagnostickým kategoriím. Následně jsou popsány základní potřeby v raném dětství v mezilidských nosných vztazích – potřeba místa, péče a výživy, podpory, ochrany a limitů. Navazuje téma maladaptivních emočních schémat, které uzavírají cestu všímavosti – jsou pojmenovány jako chtivost, nenávist, zaslepenost, apatie, pýcha, lpění, nekonečné pochybování, neklid, nestydatost a bezohlednost. V předposlední kapitole této části odhaluje autor „Tajemství regulace emocí.“ Ta tkví ve všímavém uvědomování pocitů, které dělí na mentální a tělesné. Jejích regulace začíná jejich všímavým přijímáním. Všímavost eliminuje sebevztažné zpracovávání reality a tak zabraňuje studu. Brání také vzniku obranných mechanismů a vede k vyhasínání již vytvořených. Závěr této části končí vysvětlením čtyřech vznešených postojů. Laskavost, soucit, sdílená radost a vyrovnanost jsou základem dobrých mezilidských vztahů a také vztahu k sobě samému.

    Třetí část nazvaná „Psychoterapeutická změna“ uvádí všímavost do psychoterapeutického vztahu. Nejprve se věnuje všímavosti u terapeuta a po té jejímu rozvoji u klienta. V kapitole „Soucit se sebou“ je kromě jiného uvedeno srovnání míry soucitu u zdravé populace a pacientů uvedených psychodiagnostických kategorií. Výzkum potvrdil sníženou míru soucitu u psychicky nemocných napříč diagnostickými kategoriemi. Dále je vysvětlena korektivní emoční zkušenost a eticko psychologické souvislosti prožívání.

    V poslední části knihy jsou popsány tři psychoterapeutické techniky: Gendlinův focusing, Krocení démonů v nás a Technika ideálních rodičů.

    Rád bych zdůraznil, že kniha se čte velice dobře, přestože v textu je uvedeno mnoho citačních odkazů, obsaženo spousta informací z výzkumů zahrnující popisy mozkových částí, vysvětlovány psychologické teorie, uváděny termíny z původního Buddhova učení. Dobrá čtivost je podpořena výborným členěním textu: kapitoly jsou krátké a ještě dále členěny jednoduchými termíny, které vystihují obsah jednotlivých významových celků. Velice často jsou vkládány případové zlomky z terapeutické praxe. Ty barvitě dokumentují vysvětlované téma. Mají přiměřenou délku, čtenář se v nich neztrácí. Poměrně rychle pochopí, o co v psychoterapeutické praxi jde.

    Přestože je kniha určena primárně pro psychoterapeuty a potažmo pro všechny zájemce o všímavost, rád bych ji doporučil všem lékařům. Pokud vás předchozí text recenze ještě pro tuto knihu nemotivoval, zkusím přiblížit 18 praktických cvičení. Rozdělil bych je do dvou kategorií: První obsahuje instrukce na nacvičení konkrétních technik. Uváděné techniky zvyšují všímavost a mohou pomoci v psychohygieně lékaře. Druhá oblast cvičení pomáhá zpracovávat různé emoce. Lékař tak dostává databázi postupů, které může doporučit pacientům trpícími nejen somatickými ale i emočními trápeními, mají strach z výkonů, špatně se adaptují na změněné somatické podmínky. Pro lékařské povolání je podstatný soucit jako vyvážený postoj k lidskému utrpení. Než se mi dostala do ruky Bendova kniha, v české literatuře jsem nenašel knihu, která by dokázala takto prakticky soucit vysvětlit.

    autor recenze: PhDr. Ing. Karel Hájek, Ph.D.
    Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál

    -


  • Benda, Jan: Všímavost a soucit se sebou - autor recenze: Pavel Veselský

    https://e-psycholog.eu/clanek/354

    Orientovat se v současné nabídce literatury k mindfulness může být poměrně dost obtížné. Mindfulness je dnes často diskutovaným konceptem, jak mezi laickou veřejností – ve své popularizované podobě, tak mezi odbornou veřejností – kde je předmětem nejenom teoretického, ale i výzkumného zájmu. Navíc je konceptem, který zasahuje do mnoha rozmanitých oblastí lidského myšlení a konání – psychoterapii nevyjímaje.

    Kniha Jana Bendy, zaměřená na možnosti uplatnění všímavosti (mindfulness) a soucitu se sebou (mettá a karuná) právě v psychoterapeutickém kontextu, představuje v tomto proudu zájmu o mindfulness jednoznačně krok dobrým směrem, a nebojím se napsat, že v česky psané literatuře jde o nepřehlednédnutelný počin. Mimo jiné i proto, že vedle všímavosti staví jako důležitý doplněk soucit se sebou samým (role soucitu jako doplňku všímavosti byla dosud v českém prostředí opomíjena, přitom obzvlášť v terapii je role soucitu se sebou pro přijetí emocí, jichž si může terapeut spolu s klientem všimnout, klíčová).

    Strukturálně je kniha přehledně uspořádaná. Autor v ní – kdybych se měl pokusit vyjádřit ústřední myšlenku, jež stojí za touto knihou – poukazuje na to, že všímavost pomáhá mj. měnit postoj k emocím, a všemu, co prožíváme; a mění tím též způsob, jak chápeme své vlastní Já. První část knihy je čtenářsky vstřícným uvedením do problematiky.

    Druhá část textu se zaměřuje na pochopení toho, co nám emoce sdělují – odhaluje adaptivní a maladaptivní funkci emocí, s poměrně velkým důrazem na roli pocitů studu (čímž autor přispívá k aktuálním diskuzím o významu a roli studu). V dalších kapitolách této části knihy se autor zabývá vlivem raných zkušeností na utváření emočních schémat, popisuje obranné mechanismy, včetně způsobu, jímž naše prožívání mění všímavost, a stavů „ušlechtilého dlení“ (inspirovaných buddhistickou psychologií) jako nápomocného faktoru.

    Ve třetí části knihy, již poměrně dost prakticky zaměřené, autor nabízí pět postupů, pomocí nichž je možné rozvíjet všímavost v běžném individuálním terapeutickém sezení, a v tomto kontextu představuje obecné schéma korektivní emoční zkušenosti, poznatky o rekonsolidaci paměti, a v neposlední řadě i eticko-psychologické souvislosti našeho prožívání.

    Za nejpraktičtěji zaměřenou část textu lze považovat čtvrtou část knihy, kde autor podrobněji představuje tři konkrétní psychoterapeutické techniky, spjaté tím či oním způsobem s všímavostí v terapeutickém kontextu: focusing, krocení démonů (tak, jak ji rozvíjel Mirko Frýba, jedna z velkých inspirací autora), a technika ideálních rodičů.

    Jedním z důvodů, proč brát knihu jako seriózní zdroj odborných informací, je i skutečnost, že autor velmi poctivě podepírá svá tvrzení odkazy do odborné literatury. 543 titulů představuje vskutku úctyhodnou rešeršní práci (více viz http://literatura.mindfulness.cz), kterou si autor před psaním knihy musel dát. Druhým dobrým důvodem je dlouhodobá přímá zkušenost autora s praxí všímavosti a soucitu se sebou samým. Ať již této praxi věnoval v mnišském rouchu a svém každodenním životě, nebo se ji pokoušel uplatnit z pozice psychoterapeuta v křesle své pracovny. Tuto kombinaci odborné erudice s vlastní dlouhodobou zkušeností, která stojí za právě vydávanou knihou, považuji jednoznačně za její silnou stránku.

    Příkladem takového vidění tématu v širších souvislostech a hlubšího vhledu do problematiky, který je postaven na prolnutí dobré znalosti teorie s praktickým pochopením diskutovaného, je mimo jiné i první kapitola, kde Jan Benda představuje tři úrovně všímavosti. Umožňuje tím zorientovat se čtenáři v možnostech dosahu praxe všímavosti, navíc tímto zasazením do širšího kontextu nabízí perpsektivu, která většině literatury o mindfulness zřetelně chybí.

    O smíření odbornosti se zkušenostní povahou všímavosti (případně soucitu se sebou) se autor pokusil i způsobem, jakým je kniha psána – teoeretické poznatky, často poměrně dost odborné a prezentované též jako složité grafy, provazuje s příklady z každodenního života a jednotli-vými cvičeními (celkem 18). Na jednu stranu tomu rozumím, a tuto autorovu snahu o zpřehlednění a přiblížení odborně náročnějších poznatků – doprovázenou velice vhodně i slovníčkem pojmů či jen několika doporučenými tituly rozšiřující literatury versus dlouhý seznam dalších odborných zdrojů – jako čtenář oceňuji. Na druhou stranu mi tato tendence, podpořená navíc ještě příležitostným provázením čtenáře textem, přišla občas rušivá. Jakoby místy nebylo úplně zřejmé, komu je kniha určena – jestli akademické obci, psychoterapeutům z praxe, či širší veřejnost se zájmem o všímavost. Přesto tento široký záběr nepovažuji pouze za mírně rušivý faktor, ale vidím v něm právě i potenciál pro oslovení všech třech výše zmíněných skupin čtenářů.

    autor recenze: Pavel Veselský
    Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Recenze byla zpracována pro časopis e-psychologie
    https://e-psycholog.eu/clanek/354

    -


  • Benda, Jan: Všímavost a soucit se sebou - autor recenze: MUDr. Karel Saur

    Recenzovanou knihu vydává nakladatelství Portál a tímto počinem dále rozšiřuje své literární portfolio v oblasti psychologie určené nejen odborné veřejnosti z řad psychiatrů, psychologů a psychoterapeutů, ale i zájemcům z řad laiků.

    Autor PhDr. Jan Benda je psychologem a zkušeným psychoterapeutem, který svou dlouholetou psychoterapeutickou praxi rozšiřuje o výzkum a přednáškovou činnost. Autorova znalost ústředního tématu knihy, tj. všímavosti (mindfulness), je dána nejen dlouhodobým zájmem o tento fenomén, znalostí buddhistické psychologie a studiem soudobého neuro výzkumu, ale je podpořena i jeho osobní zkušeností s meditační praxí během pobytů na Srí Lance.

    Termínu “všímavost” (mindfulness) se v současnosti lze vyhnout jen obtížně. Vlna zájmu dosáhla takových rozměrů, že se všímavostí lze setkat nejen v psychologii, psychoterapii, koučinku, ale i v korporátní ekonomické sféře. Zároveň se ale začínají objevovat i názory poukazující na možné důsledky nekritické aplikace všímavosti.

    Velký přínos recenzované knihy vidím právě v tom, že všímavost prezentuje v náležitém kontextu nejen buddhistické psychologie, ale i současného vědeckého výzkumu, a především se střídmostí a realističností.

    Především v první části knihy se autor věnuje definici a úrovním všímavosti. Ukazuje, že zaměření pozornosti na přítomný okamžik je jen první, základní úrovní všímavosti. Všímavost rozvinutá do vyšších úrovní nám pomáhá měnit postoj k prožívanému (zejména emocím) a dokonce postoj k sobě samému. V dalších kapitolách se čtenář může seznámit se všímavostí a soucitem jako integrální součástí psychoterapie, která má zásadní význam v psychoterapeutické změně.

    V druhé části knihy se lze seznámit s obecnými charakteristikami emocí, jejich rozdělením na automatické a reflexivní a na základní a sociální (sebevztažné) emoce. A především je prezentován stud, tj. maladaptivní pocit méněcennosti, jako jádro maladaptivních emočních schémat a řady psychopatologií. Lze nahlédnout, jaký vliv mají rané zkušenosti z dětství na rozvoj studu a maladaptivních emočních schémat. Sekce je logicky doplněna přehledem základních potřeb dítěte, jejichž naplnění vede v dospělosti ke zdravému porozumění a akceptujícímu postoji k vlastním emocím, a dále přehledem obranných mechanismů, které naši pozornost naopak od nepříjemných emocí odvádí a tím nám znemožňují si uvědomit a tedy i realizovat naše nenaplněné potřeby.

    Třetí část knihy je věnována tématu psychoterapeutické změny. Všímavost je prezentována jako významný faktor úspěšné psychoterapie jak na straně terapeuta, tak klienta. Jsou představeny praktické postupy, které lze využít v rozhovoru s klientem s cílem rozvíjet klientovu všímavost a soucit, tedy mechanismy, které napomáhají uvědomění a umožňují změnu maladaptačního emočního schématu.

    Čtvrtá část knihy nabízí tři praktické psychoterapeutické techniky vedoucí k rozvíjení všímavosti a soucitu (focusing, krocení démonů v nás, technika ideálních rodičů), které si lze osvojit a integrovat do psychoterapeutické praxe.

    Kromě zmíněných psychoterapeutických technik najde čtenář v kontextu jednotlivých kapitol dalších 18 jednoduchých cvičení, které jsou nejen vítaným zpestřením odborného textu, ale nabízí i praktickou a názornou možnost nahlédnou různé aspekty všímavosti a soucitu. Jednotlivá témata jsou navíc v knize ilustrována řadou kazuistických zlomků z autorovy psychoterapeutické praxe.

    Kniha nabízí slušný, ale přeci jen základní, přehled neurofyziologie a neuroanatomie týkající se všímavosti, soucitu a psychoterapeutické změny. Pro odborníky a zájemce o hlubší znalosti v tomto směru je připojen bohatý seznam více než pěti set literárních odkazů.

    Přestože autor odkazuje na buddhistickou psychologii i na moderní neurovědecký výzkum nutno ocenit, že text zůstává velmi přehledný a čtivý. Čtenář bez znalosti buddhistické psychologie, či neuro výzkumu se rozhodně nemusí obávat, že bude ztracen. Právě naopak, všechny pojmy jsou náležitě vysvětleny a čtenář se snadno zorientuje v jednotlivých tématech i souvislostech. Velký přínos textu spatřuji i v jeho praktičnosti, možnosti prezentované znalosti bezprostředně využít v seberozvoji a klinické praxi.

    Recenzovanou publikaci lze tedy doporučit nejen odborníkům, kteří hledají cestu, jak všímavost a soucit aplikovat v praxi, ale všem, které téma zajímá a chtějí získat realističtější pohled na tolik aktuální téma.

    autor recenze: MUDr. Karel Saur
    Psychosomatické centrum Praha
    Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál

    -

  • https://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2019/44-2019/vsimat-si-pomaha

    V posledních letech zažívá ve světě nebývalého rozmachu pojem mindfulness, který se do češtiny překládá převážně jako všímavost, někdy i jako bdělá pozornost. Rozvíjení této schopnosti má celou řadu pozitivních dopadů v oblasti vzdělávání, v běžném životě (např. zvládání mezilidských vztahů) a v neposlední řadě také v psychoterapii. Posledně uvedené oblasti se věnuje kniha Jana Bendy Všímavost a soucit se sebou (Proměna emocí v psychoterapii), vydaná v roce 2019 v nakladatelství Portál.

    Před několika lety jsem se zúčastnil semináře britského učitele meditace a psychoterapeuta Roba Preece. Tam jsem se poprvé setkal se slovem mindfulness (všímavost). Náš lektor jej zmínil mírně ironickým tónem jako určitou všudypřítomnou a do jisté míry módní západní záležitost, která má jistý vztah k meditaci. Konstatoval ale, že my se v dalším průběhu semináře budeme zabývat meditací, nikoli všímavostí. Promluvil z něj člověk navázaný hluboce skrze několikaletý pobyt v Tibetu a rozsáhlou meditační praxi na buddhistickou tradici. A měl v jistém slova smyslu pravdu: Všímavost sama není klasickou meditací. Jak říká Jan Benda, autor knihy Všímavost a soucit se sebou: „Všímavost je schopnost uvědomovat si procesy probíhající v naší mysli s porozuměním a soucitem.“ Tuto schopnost ovšem lze rozvíjet právě pomocí meditace všímavosti (vípassaná). A přes současný boom to není pouze módní západní trend, ale navazuje na buddhistický pojem sati, podobně jako na buddhistickou psychologii navazuje Bendovo využití všímavosti v psychoterapii. Přičemž zde nejde vůbec o náboženské obsahy, nýbrž o specifický způsob uchopení psychické reality. O zvýšení míry sebereflexe. Autor sám působí jako psychoterapeut a vysokoškolský pedagog a velmi jej ovlivnil půlroční pobyt na Ceylonu, kde se věnoval meditační praxi.

    Rozvoj všímavosti není ve své podstatě něčím úplně novým, a to ani v novodobé západní psychologii. O potřebě přivést do vědomí nevědomé psychické procesy, aby se člověk posunul při svém duchovním zrání či vymanil z nežádoucího psychického směřování, se mluví v oblasti hlubinné psychologie od doby objevu nevědomí. Těžiště této psychologie - na rozdíl od psychologie pracující s všímavostí - spočívá spíše ve snaze analyzovat psychické struktury, motivace a dynamiku a jejich symbolické vyjádření.

    Zásadním, dalo by se říci až revolučním příspěvkem meditačních technik a rozvíjení všímavosti spočívá ve způsobu, jakým se sebou zacházíme, jak se učíme vnímat se jako subjekt, a jak se dobíráme psychických obsahů a procesů, které určují naše prožívání a jednání. A přestože bychom více či méně podobné paralely zcela jistě nalezli například i v křesťanské tradici, například u některých mystiků (Mistr Eckhart a jeho "opouštění sebe sama"), tak ty zůstaly běžnému západnímu společenskému vědomí skryty. Až dnes k nám přichází skrze věky propracovaný systém buddhistické psychologie tento způsob sebepoznání jako všímavost. Její studium a aplikace v západním světě akcelerují. Jan Benda uvádí, že v roce 2003 evidovala vědecká databáze necelé tři stovky publikací o mindfulness a v červnu roku 2019 to bylo téměř 12 tisíc, tedy třicetkrát více.

    Co to tedy vlastně ta všímavost je?

    Schopnost všímat si rozděluje Jan Benda do třech úrovní. V první se učíme pozorovat, co se děje s naším myšlením a cítěním v přítomném okamžiku. Neulpíváme na obsazích myšlenek ani pocitů ani vjemů, registrujeme pouze jejich existenci. Už toto jednoduché všímání, k němuž se lze dobrat určitým meditačním přístupem, může ovlivnit pozitivně naši psychiku - posouvá práh a dobu reaktivnosti, dovoluje lépe vyhodnocovat situaci.

    Na druhé úrovni se učíme všímat si celých procesů, u nichž opět neulpíváme na jejich obsazích, ale zaujímáme k nim akceptující postoj. V této rovině můžeme odkrýt takzvaná maladaptivní emoční schemata, obranné mechanismy, jichž jsme si dříve nebyli vůbec vědomi a které nás uzavíraly do kruhu stereotypů a zabraňovaly nám vykročit z nich ven.

    Na třetí úrovni se dostáváme do stavu, kdy mysl už neovládají (nedeformují) žádné obranné mechanismy a my můžeme vnímat věci „tak jak jsou“. To znamená, že jsme osvobozeni od vlastnických tendencí, od sebevztažného zpracování informací. Mění se nevratně naše osobnost, chápání sebe samého. V této rovině vidí mnozí lidé západního světa nebezpečí, spočívající v „rozpuštění“ Já, ve ztrátě vůle, a tedy v dosažení jakési „nezdravé“ pasivity. To je ovšem velký omyl, protože předpokladem tohoto stavu je nejdříve dosažení stavu zralého Já, po jehož zvědomění ( „opuštění“) člověk dokonce může být i více aktivní. Jenže jeho činnost není určována nezpracovaným vztahem k sobě.

    Výzkum i praktikování všímavosti, stejně jako terapeutická činnost, nemají smysl, když nejsou spojeny se změnou postoje k sobě, tedy s rozvojem sebepřijetí a soucitu k sobě samému (self-compassion). Výčitky a sebeobviňování jsou největšími překážkami zdravého psychického vývoje.

    Klíčová otázka: Co s emocemi?

    Jan Benda je představitelem psychoterapeutického směru, pro nějž jsou klíčové emoce a posun v jejich zvládání. Uvádí, že v zásadě většina jeho klientů se nachází ve špatném psychickém stavu na emoční úrovni: Neví si rady s emocemi jako je úzkost, strach, trpí následkem toho psychickým vyčerpáním a rádi by této stav změnili. Proto ve své knize poměrně podrobně rozebírá emoce, jejich funkci a jejich kategorie. Má to velké opodstatnění, protože emoce jsou bezprostředními a nejvýraznějšími psychofyzickými reakcemi organismu na podněty (projevují se tělesně, prožíváním a případně akcí) a mají nezřídka existenciální význam. Navíc nám umožňují prvotní odhad situace - jestli je pro nás dobrá nebo nikoli.

    Analýza faktorů, které v raném věku ovlivňují další vývoj lidské psychiky a zakládají na skryté příčiny vzniku maladaptivních emočních schémat, je v Bendově knize popsána pro laického čtenáře velmi srozumitelně a přibližuje nás potom i ke způsobům, jak využít všímavost k jejich demaskování a rozpuštění. Teoretický rámec je doplňován praktickými cvičeními, při nichž se čtenář může přiblížit probírané tematice skrze vlastní prožívání, protože se všímavostí je to jako s jakoukoli jinou schopností či dovedností - nestačí si o ní přečíst knihu, je nutné je cvičit a praktikovat. A skutečná dovednost i posuny na poli vlastní psychiky jsou záležitostí dlouhodobou. Výsledky však člověka zásadně osvobozují od dosavadních stereotypů a pomáhají mu měnit náhled na sebe sama i své okolí.

    Bendova kniha je především určena pro čtenáře zajímající se vážně o psychoterapii a o svou vlastní duši. Autor sám říká, že pro terapeuta je rozvoj všímavosti žádoucím rozšířením jeho schopnosti porozumět klientům, zvýšit empatii. Naopak říká, že není příznivcem snahy zavádět meditaci všímavosti u klientů, protože pro člověka s psychickými problémy není žádoucí sledovat všechny fenomény v jeho vědomí, ale pod vedením terapeuta se soustředit na ty důležité z hlediska jeho terapie. Také je důležité připomenout skutečnost, že všímavosti se člověk nenaučí za jeden několikatýdenní kurs, ale podobně jako u meditační praxe, je to záležitost dlouhodobá.

    -


    Všímat si pomáhá - autor recenze: Jiří Plocek


  • Ako sa naučiť všímavosti, alebo koncepcia mindfulness v niekoľkých krokoch - autor recenze: TOMÁŠ HUPKA

    https://dennikn.sk/blog/2232895/ako-sa-naucit-vsimavosti-alebo-koncepcia-mindfulness-v-niekolkych-krokoch

    Žijeme v dobe, kedy sa z našich životov vytráca všímavosť. Stráca sa pozornosť voči druhým, ale aj voči sebe. Začíname byť ľahostajní k svojmu okoliu, ale aj k sebe samým. Našej pozornosti unikajú mnohé veci, aby sa neskôr prihlásili k životu.

    Byť pozorný k druhým aj k sebe, tento postoj k životu sprevádza ľudstvo od nepamäti. V súčastnosti zažíva renesanciu vďaka koncepcii mindfulness. Dnes si túto koncepciu priblížime vďaka Janovi Bendovi a jeho knihe Všímavost a soucit se sebou.

    Čo je všímavosť

    O všímavosti možno prvý krát hovoriť, keď Freud sa snažil nevedomé urobiť vedomím, či skôr presunúť do vedomia. Ale samotné slovo všímavosť sa ešte v tomto kontexte nepoužívalo. Fritz Persl písal o uvedomovaní a Erich Fromm o sebauvedomení. Všímavosť čakala na svoje zadefinovanie, hoci v istej podobe tu bola vždy.

    Ak sa snažíme zadefinovať všímavosť, najčastejšie sa spomína: byť prítomný v okamihu, mať odstup a akceptovať všetko, spomína sa tiež charakteristika osobnosti, definuje sa ako samostatná vlastnosť, ale aj ako mentálny proces či duševný stav. Všeobecne prijímaná a platná definícia zatiaľ nie je. Všímavosť je všetkým tým, čo bolo vyššie načrtnuté. Je postojom smerom dnu aj von, je odstupom, ale aj akceptáciou, je prežitím okamihu, ale aj znakom človeka, jeho postojom, ale aj stavom v akom sa nachádza.

    Ako sa stať všímavejším

    Prvý krok k väčšej všímavosti je uvedomiť si to, čo nám už príde všedné. Farby, miesto, chuť, či pocity. Sústrediť sa na rôzne podnety (rad za radom). Sústredíme sa na jednú vec a potom na ďalšiu. To prináša pokoj a relax. Učíme sa spomaliť. Neostávame pri jednej veci a prežívame celé bohatstvo. V tom je rozdiel medzi sústredením a všímavosťou. Sústredíme sa na jednu vec, všímavosť je o prístupe k celku. Sústrediť sa na viac vecí, to dokážu len ženy :). Všímavosť je však viac. Je to stav, kedy nehodnotíme a nepremýšľame. Jednoducho pozorujeme život okolo nás a prežívame nás v ňom. Otvára sa nám množstvo podnetov, ktoré pred tým boli pred nami skryté (boli všedné). Možno nám to uľahčovalo život. Mnohé veci sú zautomatizované (aby nám život uľahčili). Ale môže nám tím unikať veľa pekného, čo doteraz stálo mimo našu pozornosť.

    Druhým krokom je uvedomenie si týchto procesov. Nejde o zautomatizované konanie, jednoducho si uvedomujeme, čo v danej chvíli robíme, aj keď len popíjame čaj. Okrem toho že mnohé pred nami ostáva skryté, pretože do istej miery fungujeme samospádom (zautomatizovane), sú tu veci, ktoré vytesňujeme. Používame k tomu rôzne obranné mechanizmy. Preto pri druhom kroku sa učíme nepopierať, ale prijať existenciu podnetov ako fakt. Či už je to príjemné, alebo nie. To že si to uvedomíme, to je len začiatok cesty. Ešte s tým treba pracovať… Pokojne to prijmite ako akceptovanie dobrých aj zlých vlastnosti, silných aj slabých stránok u človeka. Akceptujeme to, ale nepopierame a ani pred tým nerezignujeme. Prijímame to ako fakt.

    Hoci sa to nezdá, dospieť sem – zvládnuť prvé dva kroky je nesmierne namáhavé. Ak sa nám to podarí, prichádza skutočne obtiažny level – tretí krok, teda vyradiť z „práce“ obranné mechanizmy, prijať skutočnosť, vlastnú krehkosť, ale aj ničotnosť. A nazrieť seba, svet a svoje miesto v ňom z pohľadu toho, čo je podstatné. Takýto prístup sa následne musí odzrkadliť v človeku, v jeho prístupu k sebe, k svetu a k celému životu.

    Čo nás zväzuje v snahe otvoriť sa

    Za mnohými problémami ktoré človek má, sú emócie a to na veľa spôsobov. Emócie, v ktorých sa nevyzná, ktoré potláča, emócie ktoré nevie usmerniť…

    Vo všeobecnosti za emóciu možno označiť stav a proces – niečo čo prežívame a čo sa prejavuje aj v našich slovách a skutkoch – v tom ako vnímame skutočnosť. Táto definícia je dôležitá. Emócie ovplyvňujú to, ako pristupujeme k tomu, čo sa stalo. A pritom, to čo sa stalo je jedna vec a naše emócie spojené s našou subjektívnou skúsenosťou je druhá vec. A môžu výrazne zmeniť posolstvo toho, čo sa stalo. A takáto interpretácia môže byť nesprávna. Preto je dôležité, aby sme vedeli pracovať s emóciami. Pamätám si na príbeh z budhistického kláštora, kde „majstrovi“ diktoval mníchovi svoje poznámky, ten ich zapisoval a nakoniec prečítal. Po prečítaní ostal majster zarazený. Mních sa ho spýtal na dôvod tohto stavu. On mu odpovedal: pretože jednu vec som ti nadiktoval, druhú si pochopil a tretiu napísal…

    Keď sa to tak vezme, existuje niekoľko základných emócií. K základným patrí týchto päť.

    Prvou je strach – skutočné, alebo zamýšľané nebezpečenstvo. V situácií, kedy strácame kontrolu. Môže mať podobu od mierneho znepokojenia, až po paniku a hrôzu. Vďaka strachu sme ostražití, pripravení na útek a ak treba, tak aj na boj. Strach nás chráni.

    Druhou je hnev. Či už ide o prekážku a ťažkosti ju prekonať, alebo zachádzanie s nami ktoré nie je v poriadku. Môže prechádzať od frustrácie, až po zúrivosť. Je strážcom našich hraníc. Nie je to snaha niekomu ublížiť, ale chrániť seba.

    Treťou je smútok. Či už niečo / niekoho stratíme, alebo sa nám niečo nepodarí. Keď nás niekto opustí. Má podobu od sklamania, až po zúfalstvo. Je podnetom prehodnotiť situáciu, pozrieť sa na vec z iného pohľadu, ale aj príležitosťou požiadať o pomoc, prípadne vyhľadať pomoc.

    Štvrtou je opak smútku, teda radosť. Prežívaním radosti reagujeme na skutočnosť, keď sa nám darí, prípadne keď prežívame niečo pekné. Má podobu od spokojnosti až po extázu. Vedie nás k tvorivosti a pomáha nám rozvíjať spoluprácu. Otvárame sa viac ľuďom.

    Málokto by ako piatu emóciu čakal hnus. Väčšinou sa spája s niečim pokazeným, znetvorením, s určitým druhom výsmechu, ale aj s „nečistým“. Je akýmsi strážcom našej čistoty. Dáva nám signál, že boli narušene štandarty – morálne a etické a vystríha nás, aby sme sa do takého niečoho „namočili“.

    Človek je determinovaný spoločenstvom. Celé stáročia jeho prežitie záviselo od spoločenstva. Sám by neprežil. A tak máme emócie, ktoré sú sociálne – dôležité pre spoločenstvo. A potom sú tu také, ktoré môžeme vtiahnuť na seba a konfrontovať samých seba so spoločenstvom – nakoľko do neho zapadáme a rešpektujeme jeho hodnoty. Aby sme do spoločnosti zapadli a v nej prežili. Aby sme nasledovali nejaký „ideál“ v tej ktorej oblasti. Sú to emócie prežívané viac v kontexte spoločenstva.

    K takým emóciám patrí hrdosť. Keď dosiahneme úspech, ale aj keď niekomu pomôžeme.

    Pýcha býva spájaná s vnútornou neistotou a s ohrozením. Je to snaha prisúdiť sebe väčšiu hodnotu, alebo aspoň cítiť nejakú hodnotu. Je to však riešenie len na chvíľu. Ak sme pyšní na niečo, čo nie je pravdivé, pocit je len dočasný. Ak máme byť na čo hrdý – ale máme problém prežívať dobrý pocit, potom je prchavý. Budeme mať dobrý pocit zo seba len krátko.

    O vine hovoríme vtedy, ak sme spôsobili niečo, čo prekročilo hranice toho, čo je dobré a správne. Sme to my, my sme za to zodpovední!

    Pocit trápnosti sa spája s niečím, čo sme urobili, ak je pritom niekto ďalší. Pred ním sa cítime trápne. Môžeme sa aj začervenať. Ostatným tím dávame nádej – ak je nám to trápne, potom sme ľudskí a hoci robíme chyby, vieme si ich priznať. Nie je to norma. Je tu (pre ostatných) nádej, že už viac krát to neurobíme…

    Hanba sa spája s niečím, čo sa nám nepodarilo, ale aj s vinou. Máme pocit menejcennosti. Cítime, že sme zlyhali.

    Všímavosť voči sebe, ale aj iným sa spája s emóciami. Je dobré vedieť aké sú, aké posolstvo sa s nimi môže spájať a ako ich uchopiť. Každá emócia je silná a dokáže poznačiť náš život. Mnohé z nich napomáhajú k vypuknutiu rôznych ochorení, prípadne zhoršujú ich priebeh. Sú takým spúšťačom, jedným z faktorov, alebo zvyšujú riziko…

    Čo nám bráni zastaviť sa

    Aby sme dobre dokázali vcítiť sa do druhých, potom musíme mať dobrý zážitok zo seba. Aby sme milovali iných, musíme najprv milovať seba.

    Pre človeka je kľúčové obdobie detstva, kedy potrebuje prežiť pocit bezpečia a istoty – to že môže byť sami sebou a že nás rodičia milujú, aj keď robíme „neplechu“. To neznamená, že sa dieťa neučí hraniciam, ale dostáva uistenie, že napriek chybám a zlyhaniam, ho rodičia prijímajú a milujú. Dieťa tak dostane spätnú väzbu, že môže zlyhať a že zlyhanie patrí k životu. A tak môže prijať samé seba vo svojej nedokonalosti, aby napriek tomu malo zdravé sebavedomie (na nič sa nehrá), malo pocit hodnoty (aj keď nie je dokonalé) a zároveň prijalo výzvu rásť (a premienať sa). To všetko mu potom pomáha prijať seba a následne aj druhých.

    Ak však takéto zázemie dieťa nedostane, potom ide cestou rôznych „náhrad“ a obranných metód. Pochybuje o sebe, svojej hodnote, o tom že by ho niekto mohol mať rád, ľutuje sa a vyhýba sa vzťahom, prípadne prežíva povrchné vzťahy. Dochádza tak k mnohým deformáciám. Niektoré je možné uzdraviť, iné korigovať a niektorých sa nezbavíme. Jednou z metód uzdravenia je koncept vnútorného dieťaťa, ale o tom nabudúce.

    Mnohí sa boja zastavenia, ktoré je dôležité pre všímavosť, pretože sa boja seba. Boja sa predstavy, čo všetko by sa „vyplavilo“. Niektorí doslova utekajú pred sebou…

    Keď cítime „iné“, ako by sme mali

    S prežívaním emócií sa spájajú emočné schémy. Ak boli narušené, potom sa hovorí o maladoptívnej emočnej schéme. Spoznáme ju jednoducho tak, že nie je primeraná. Niečo sa stane a naša emócia je prehnaná. To znamená, že je za ňou niečo, čo sa hlási k životu. Čo to je? Musíme ísť do hĺbky a do minulosti. Maladoptívna schéma je definovaná ako vzorec myslenia a správania, ktorý vznikol v detstve na základe negatívnych zážitkov a skúseností.

    K takým emóciám patrí žiadostivosť. Prehnaná túžba. Často ňou zakrývame iné pocity a potreby.

    Existuje niekoľko emócií, pri ktorých by sme mali spozornieť a hľadať ich korene (v minulosti).

    Taká nenávisť je prejavom sily zoči voči bolesti. Nenávisť tu je o ochrane, nie je snahou ničiť. Ak nám niekto ublížil, prípadne ubližuje pravidelne, rodí sa nenávisť. Tú môžeme preniesť na inú osobu bez toho, aby sme o tom vedeli a aby si to zaslúžila. Úplne stačí, že nám niečím pripomenie osobu / situáciu, ktorá nám na začiatku ublížila. Určite ste čítali o tom, ako negatívna skúsenosť často vedie k odsúdeniu celej skupiny.

    Zaslepenosť je obranným prostriedkom a často k tomu slúžia rôzne veci a látky. Môžeme sa za niečím hnať, nie preto, že by to bolo dôležité, ale niečo iné nám to nahrádza.

    Apatia je spojená s traumou. Ak prežijeme viacero tráum a tieto skúsenosti nespracujeme, potom začneme na určité situácie pozerať s apatiou. Budeme frustrovaní a pasívni.

    Pýcha nás odvádza od mnohých pocitov. Niektorí ľudia sa ľutujú a je to pre nich nástroj pýchy – v tej svojej ľútosti sa cítia výnimočne.

    Nekonečné pochybovanie je spôsob, ako si držať odstup, ignorovať svoje pocity a byť od nich odrezaní.Je to aj strach prijať zodpovednosť.

    Za nepokojom sa skrýva vina, ale aj strach, že nie sme dosť dobrí a tak stále potrebujeme sa niečím zamestnať, aby neostal priestor pre nepokoj.

    Popretím trápnosti a hnusu sa dostávame k nehanebnosti. To čo je neznesiteľné, je popreté. Za krátko sa však objaví strach a existenciálna úzkosť.

    Ak v detstve chýba prežitie limitov, potom v dospelosti sa na povrch dostáva impulzívne a deštruktívne konanie. Je to túžba po naplnení. Do istej miery je to výkrik o pomoc. Akurát nástroj je neprimeraný a deštruktívny.

    Nie vždy je ľahké zistiť, čo konkrétne spustilo proces, na ktorého konci je emócia ktorá nás zväzuje dodnes.

    Prijať seba a skutočnosť

    Všímavosť nám pomáha pracovať s emóciami a usmerňovať ich. To že si zhodnotíme skutočnosť z viacerých strán vedie k tomu, že si vyberieme ako s emóciami naložíme, ako ich prežijeme, na ktorú emóciu sa sústredíme, ako situáciu vyhodnotíme a ako to celé uzavrieme. Pokojne si to predstavte, ako keby ste celú skutočnosť rozobrali naozaj do detailov, vďaka tomu pochopili, čo sa naozaj stalo, prežili to emočne primerane a slobodne sa rozhodli ako s tým naložíte. Vďaka všímavosti sa rúcajú rôzne obranné mechanizmy. My predsa nehodnotíme, príjmeme rôzne emócie a pocity, aby sme vyskladali cely obraz, tým sa zmenia aj mnohé emócie (stratia silu) a potom rozhodnutie je vedomé a komplexné. Prečo by ste sa mali brániť niečomu, čo ste pochopili, akceptovali a tak dali tomu primerané miesto a zobrali tomu deštruktívnu silu? Všímavosť tak doslova mení náš mozog, narúša naše zaužívané vzorce správania a dáva nám šancu rozhodnúť sa akoby nanovo. My nepopierame minulosť, len jej nedávame silu rozhodnúť. Je to len jeden z + alebo -.

    Aby sme dokázali takto narábať s emóciami potrebujeme štyri postoje.

    Prvým je láskavosť. Jednoducho prijať seba s láskou. Aj to zlé. Dovoľme si nebyť dokonalí. To nie je rezignácia. Máme sa o dokonalosť snažiť. To že nie sme dokonalí neznamená, že nie sme vzácny, či hodný lásky.

    Druhým je súcit. To nie je ľútosť. Ale prijatie človeka, jeho sily aj slabosti. Pochopenie pre jeho veľkosť aj nízkosť. Teda empatia a vcítenie.

    Treťou je zdieľaná radosť. Vníma človeka v širšom kontexte, ako súčasť spoločenstva a tak kladie dôraz na dobroprajnosť k druhým – želať druhým dobro. A presvedčenie, že keď skupina / spoločenstvo sa bude mať dobre, aj členovia aj ja sa budem mať dobre. Radosť, ktorá sa neuzatvára do seba, ale vďaka iným rastie.

    A štvrtou je vyrovnanosť. Dosiahnuť vyrovnanosť je najťažšie. Je to zrelý postoj k tomu, čo sa stalo a čo cítime. Ani zľahčovanie, ani preceňovanie. A zároveň, vnímať to ako súčasť príbehu. Zlyhal som, ale už som aj niečo dokázal.

    Všímavosť v terapií

    V západnom svete si všímavosť získava čoraz väčšiu pozornosť. Mnohí ju vnímajú za istých okolností ako alternatívu k užívaniu tabletiek pri liečbe úzkosti a depresie.

    Mnohé štúdie ešte stále len prebiehajú a mnohé treba potvrdiť. Zdá sa však, že všímavosť celkovo zlepšuje duševné zdravie, priaznivo podporuje imunitný systém, pomáha tlmiť zápal, znižuje riziko demencie a Alzheimerovej choroby.

    Na začiatok sa odporúča 10 minút denne venovať stíšeniu… Všímavosť nachádza bohaté uplatnenie v terapií. Jedným z programov ktorý ju bohato používa je Mindfulness-based stress reduction (MBSR), ktorý ju používa na zníženie stresu. Tento terapeutický smer sa sformuloval v sedemdesiatich rokoch 20 storočia a je spojený s Jon Kabat-Zinnom. Program pomáha znížiť stres a tým aj zmierniť prejavy dlhodobého stresu ako je úzkosť, depresia a vyčerpanie. Všímavosť tu je rozvíjaná pomocou meditácie – krok za krokom pomocou plného prežívania prítomného okamžiku. Mindfulness-based pain management je zameraný na chronickú bolesť. Acceptance and commitment therapy sa používa na psychologickú intervenciu. Dialectical behavior therapy sa používa na liečbu hraničnej poruchy osobnosti. A Mode deactivation therapy sa používa pri traume a na zvládanie „problémového“ správania.

    Ako na to

    Začiatok je pomerne jednoduchý. Vybočiť zo zaužívaných koľají. Učiť sa nanovo žiť a cítiť. Klásť si otázky. Nanovo skúmať seba, svoje reakcie. Hľadať nové možnosti. Pozerať na svet zo širšieho pohľadu a tak pristupovať aj k svojmu životu. Rozšíriť svoj obzor a tak plnšie prežívať život. Je to pozvanie k plnosti.

    Časom sa budeme zaoberať mnohými emóciami, ktoré vyplávajú na povrch. Niekedy dokážeme ich posolstvo identifikovať, niekedy bude potrebné sa s niekým poradiť. Nie je hanbou vyhľadať pomoc. Terapeut či psychológ Vám s tým pomôže a naučí vás pracovať s emóciami a s myšlienkovými vzorcami. Toto sprevádzanie je cenným vkladom do osobnostného rastu a je dobrou výbavou na samostatnú cestu. Je prípravou na výstup na horu osobnosti a preto je rozumnou investíciou. Mindfulness je jednou z oblastí, ktoré nám pomáhajú vnímať terapiu ako cestu k väčšej plnosti a radosti, nielen ako nástroj uzdravenia. Preto rozhovory s terapeutom o sebe dnes patria do kategórie investovania do seba. Terapia je často tím, čo Vám pomôže posunúť sa ďalej na iný „level“. Nedovoľte predsudkom k terapií z minulosti, aby vám bránili prežiť krajší a plnší život.

    Kniha Jana Bendu je cennou príručkou na tejto ceste. Každá časť obsahuje množstvo odkazov na rôzne štúdie. Pomáha pochopiť jednotlivé procesy a ako s nimi pracovať. Ponúka množstvo príkladov a zamyslení, ale aj úloh a cvičení. Pre niektorých bude najcennejšou časť do praxe – teda konkrétne terapeutické techniky, ale aj rady pre sprevádzanie ľudí.

    .

    Hoci si to neuvedomujeme žijeme a prežívame svet do veľkej miery cez myšlienky, ktoré na seba viažu emócie a pocity. Je to do veľkej miere zautomatizované. Učenie všímavosti tento proces spomaľuje a umožňuje do neho vstúpiť. Prípadne zmeniť zaužívané myšlienkové vzorce.

    Učiť sa všímavosti možno aj pri chôdzi, ak sa zameriame na kráčanie, pri dýchaní, keď sa sústredíme na nádych a výdych… Prvé kroky človek zvládne aj sám. Neskôr je dobré, ak vyhľadá terapeuta, ktorý mu pomôže zvládnuť vyšší level. Od terapeuta sa zas požaduje, aby mal bohaté skúsenosti so všímavosťou.

    Niektorí všímavosť označujú ako holizmus, teda ako odosobnenie. Ale všímavosť je niečím viac, pretože odosobnenie je cestou k posúdeniu celej skutočnosti. A využitie toho k následnému konaniu. Je to komplexný a celistvý prístup.

    Znovu objaviť cestu všímavosti, neprežívať deň ako všednosť, zobrať do rúk svoj svet a aktívne ho utvárať, je cestou pre všetkých, ale výzvou ktorú príjmu len niektorí. Je však cestou k obohateniu. Ak prehodnotíte svoj život a začnete ho prežívať kvalitnejšie, potom to za pokus stojí.

    Že sa mindfulness často spája s budhizmom? Neprejsť okolo človeka bez toho, aby sme si ho všimli a ak treba pomohli, nenechať sa unášať životom, ale ho aktívne utvárať, vnútorne napredovať a stávať sa lepším človekom, čoraz viac milovať a byť lepším, než včera. To je výzva pre každého, bez ohľadu na náboženstvo a ideológiu. Ak za niečo stoja…

    -

Čtenářské recenze


  • Benda, Jan: Všímavost a soucit se sebou - autor recenze: Jana

    https://www.psyhub.cz/litrevue/

    Kniha se zaměřuje na využívání techniky všímavosti (angl. mindfulness) a soucitu se sebou (nejen) v psychoterapii, s ohledem na proměnu a regulaci emocí. Autor postupně představuje a propojuje staré buddhistické učení s moderními výzkumy např. z oblasti neurovědy. Kniha přitom obsahuje velmi pestrou kolekci různých přístupů k emocím a všímavosti, představuje mezinárodní studie a experimenty, přičemž každá kapitola je zakončena praktickým cvičením, které si čtenář může vyzkoušet „na vlastní kůži“. Benda (2019) přitom ve výkladu emocí klade důraz na (často neuvědomované) pocity studu, které stojí za většinou návštěv psychoterapeuta nebo jsou přítomné u různých typů psychopatologických nemocí. Jakožto klinický psycholog, autor knihu zároveň obohacuje o vlastní případy a poznatky z již 20leté psychoterapeutické praxe. Kniha je čtivá, obsahuje přitom plno typů na další zajímavé tituly a knihy a určitě rozšíří čtenáři obzor. Tento titul doporučuji jak budoucím terapeutům, tak i zájemcům o tématiku seberozvoje a sebepoznávání.

    - 29.01.2021


  • Benda, Jan: Všímavost a soucit se sebou - autor recenze: Gabriela Míková

    http://casopisagora.cz/2020/08/vsimavost-a-soucit-se-sebou-promena-emoci-v-psychoterapii/

    Všímavost, popřípadě mindfulness, patří v současné době k velmi skloňovaným pojmům v psychologickém prostředí. Předložená kniha využívá poznatky z tohoto přístupu a integruje je do možnosti psychoterapeutické práce s emocemi. Představuje tak možnosti, jak všímavost využít ve prospěch klientů v psychoterapii, ale i k rozvoji vlastní psychoterapeutické praxe.

    Hlavní pozornost knihy je směrována k pohledu na emoce a jejich zásadnímu vlivu na psychiku, respektive psychické obtíže. Právě poznatky z oblasti psychologie všímavosti a soucitu se sebou samým (autor knihy je i autorem studií zaměřených na soucit se sebou samým) mohou být způsobem, jak s emocemi – především s pocity studu – pracovat.

    Čtenáři je předkládán náhled na původ a projevy emocí, které mohou způsobovat obtíže v běžném životě. Každá kapitola obsahuje vlastní (většinou krátká, avšak ne povrchní) cvičení, které čtenář může okamžitě aplikovat a přibližovat se tak vlastnímu prožívání. Knihou prolíná myšlenka, že již samotné zaměření se na naše emoce, může naše pocity měnit – a tak i s postupným čtením knihy, můžeme získat nový náhled a nástroje pro naše běžné fungování v životě. Kniha obsahuje také kazuistiky, uvádějící typické příklady vysvětlované praxe, které pomáhají snadnějšímu pochopení i zapamatování. Pro psychoterapii také seznamuje s příklady konkrétních přístupů a intervencí, které je možné při práci s klienty využívat.

    Kniha není jen prostou sumarizací aktuálních poznatků a souborem tzv. “zaručených” cvičení. Autor knihy PhDr. Jan Benda přináší řadu vědecky ověřených poznatků, které integruje v celistvý model přístupu k práci s emocemi, kdy právě všímavost a soucit se sebou samým mohou být pomocníky v psychoterapii. Je zřejmé, že autor vychází jak z vlastní zkušenosti z meditačních center, tak především z bohaté psychoterapeutické praxe s klienty. Díky tomu je patrný přínos celostního pohledu na danou problematiku, čtenář má pocit, že autor je průvodcem po cestě, ví, kdy a proč seznamuje čtenáře s určitým tématem, a postupně si tak vytváří jasnou myšlenkovou mapu.

    Kniha je velmi čtivá, srozumitelná a podněcuje k naším úvahám o možnostech využití všímavosti v psychoterapeutické praxi. Kniha obsahuje nespočet odborných zdrojů, jejichž výčet by byl natolik dlouhý, že jej autor od knihy oddělil a odkazuje na internetové stránky – při letmém prolistování by se tak mohlo zdát, že své úvahy staví na pár vybraných knihách, které vytipoval jako nejdůležitější a uvedl je v rejstříku, což by však neodpovídalo preciznosti, se kterou autor k tématu přistupuje. Téměř na každé stránce jsou další odkazy pod čarou s vysvětleními, zajímavými odkazy, postřehy autora, které rozhodně nejsou jen nudnými poznámkami navíc. Celá kniha na konci obsahuje rejstřík s hlavními pojmy, které jsou v knize používány a nemusí být zcela známy – je velmi přehledný a pokud se člověk aktuálně neorientuje, může si tak velmi rychle definici osvěžit.

    Z knihy budou čerpat především psychoterapeuti – jak pro sebe, tak pro své klienty, pro praxi v ní nalezne poznatky každý bez ohledu na vlastní terapeutický směr. Kniha však může být užitečná i pro ty, kteří se více zajímají o psychologii, chtějí hlouběji porozumět situacím ve svém životě a najít možný směr zacházení s vlastními emocemi.

    - 25.11.2020


  • Benda, Jan: Všímavost a soucit se sebou - autor recenze: Mindful life
    https://www.youtube.com/watch?v=kGELzdvKskU

    - 07.01.2020

  • Moc pěkná knížka, která je srozumitelně a zároveň odborně napsaná. Líbí se mi styl, kterým je kniha vedená: popisuje konkrétní témata, která na sebe navazují. Kniha zmiňuje různé výzkumy a příklady z praxe, díky kterým jsem si dokázal celou situaci více představit. Pozitivně také hodnotím různá cvičení, která kniha nabízí a, skrze která si můžete probíraná témata sami lépe zmapovat. Velmi se mi líbí, jak kniha propojuje západní pojetí mindfulness, neurovědy, psychoterapie a buddhismu. Každý přístup přináší svůj pohled a dohromady tvoří širší a jasnější popis toho, co utváří naše trápení a jak se jej zbavit. Díky knížce jsem si více uvědomil podobnosti mezi psychoterapii a všímavostí - kde se všímavost objevuje v psychoterapii a jak ji lze u klienta a také u psychoterapeuta využívat. To, co mi knížka nejvíce dala, byl nový náhled na emoce - to, že emoce jsou reakcí (často nevědomou) na to, co v danou chvíli prožíváme. Většina trápení, které v životě máme, se tak přirozeně projevuje právě skrze naše emoce, které lze chápat jako hmatatelný projev našich hlubinných světů. A právě k tomuto viditelnému (emocím) lze léčivě přistoupit pomocí všímavosti a také laskavosti a díky tomu postupně změnit zažité vzorce a zmírnit či zcela změnit naši zažitou reaktivitu. Jak píše autor o jedné z technik: imaginace reálná není, ale emoce z ní plynoucí ano. Emoce, tak nemusí být něco, čeho bychom se měli bát, nebo potlačovat, naopak, mohou být skvělým zdrojem, skrze který se můžeme lépe poznat a také zmírnit (terminologií buddhismu) naše utrpení. Ještě jednou děkuji za moc pěkně napsanou knihu - doporučuji všem, které zajímají témata: mindfulness, psychoterapie, sebepoznání a práce s emocemi. Michal Dvořák, www.bemindful.cz

    - 19.12.2019

  • OBJEDNÁVKY KNIH KNIHKUPECTVÍ

    telefon:
    283 028 202

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)

  • OBJEDNÁVKY KNIH JEDNOTLIVCI A ORGANIZACE

    telefon:
    283 028 203

    provozní doba:
    10.00 – 17.00 hod.
    (každý všední den)

  • REKLAMACE A DOTAZY E-SHOP

    telefon / e-mail:
    283 028 205
    kanclir@portal.cz

    provozní doba:
    8.00 – 16.00 hod.
    (každý všední den)