Ukázka je z knihy Neurotická osobnost naší doby (K. Horney, 2007).
Další ukázky z knihy:
Neurotická soutěživost
Základní struktura neuróz
Kultura a neuróza
Význam neurotického utrpení (problém masochismu)

Tato kniha již není dostupná, ale možná vás zaujmou jiné knihy s podobným tématem: Poruchy osobosti v 21. století či Teorie a terapie neuróz. 

Viděli jsme, že když se neurotik potýká se svými konflikty, velmi přitom trpí a navíc často své utrpení používá jako prostředek k dosažení určitých cílů, které jsou kvůli stávajícím problémům jinak těžko dosažitelné. Přestože dokážeme v každé jednotlivé situaci rozpoznat důvody, proč se utrpení používá, a cíle, kterých se jím má dosáhnout, zůstává poněkud nejasné, proč by lidé měli chtít platit tak obrovskou cenu. Vypadá to, jako by bohatě využívané utrpení a ochota vzdát se aktivního zvládání života vyrůstaly z nějakého skrytého pudu, který se dá zhruba popsat jako tendence učinit vlastní já spíše slabším než silnějším, spíše nešťastným než šťastným.

Jelikož je tato tendence v protikladu k obecnému pojetí lidské přirozenosti, představovala velkou hádanku, přímo kámen úrazu pro psychologii a psychiatrii. Jedná se o základní problém masochismu. Pojem masochismus se původně vztahoval na sexuální odchylky a fantazie, při nichž se sexuálního uspokojení dosahuje prostřednictvím utrpení, bití, mučení, znásilnění, zotročení, ponížení. Freud poznal, že tyto sexuální úchylky a fantazie se podobají obecným sklonům k utrpení, to jest těm, které nemají žádné zjevné sexuální základy; tyto sklony byly klasifikovány jako „morální masochismus“. Jelikož u sexuálních úchylek a fantazií směřuje utrpení k pozitivnímu uspokojení, došlo se k závěru, že veškeré neurotické utrpení je podmíněno přáním po uspokojení, neboli řečeno jednoduše: neurotik chce trpět. Předpokládá se, že rozdíl mezi sexuálními úchylkami a takzvaným morálním masochismem je rozdílem v uvědomění. U prvního typu jsou jak touha po uspokojení, tak uspokojení vědomé; u druhého jsou obě nevědomé.

Dosahování uspokojení prostřednictvím utrpení je velkým problémem dokonce u úchylek, avšak stává se ještě záhadnějším u obecného sklonu k utrpení.

Bylo učiněno mnoho pokusů masochistické projevy vysvětlit. Nejgeniálnější z nich je Freudova hypotéza o instinktu smrti. 1 Ta tvrdí, stručně řečeno, že v člověku existují dvě hlavní biologické síly: instinkt k životu a instinkt ke smrti. Pokud se tato druhá síla, která usiluje o sebezničení, propojí s libidinózními pudy, tak má za následek fenomén masochismu.

Velmi zajímavou otázkou, kterou zde chci předložit, je to, zda se sklon k utrpení dá pojmout psychologicky, aniž bychom se odvolávali k biologické hypotéze.

Nejprve se musíme vypořádat s nedorozuměním, jež spočívá v tom, že se zaměňuje skutečné utrpení se sklonem k utrpení. Nelze dělat ukvapený závěr, že jelikož existuje utrpení, existuje tudíž i sklon si je navozovat, nebo dokonce si v něm libovat. Například nemůžeme – spolu s H. Deutschovou 2 – interpretovat skutečnost, že v naší kultuře mají ženy bolestivý porod, jako důkaz, že si ženy tajně v těchto bolestech masochisticky libují, i když to určitě ve výjimečných případech může být pravda. Velká většina utrpení, které se odehrává u neuróz, nemá s přáním trpět nic společného, je pouze nevyhnutelným důsledkem existujících konfliktů. Přichází stejně, jako nastupuje bolest poté, co si člověk zlomil nohu. V obou případech se bolest objevuje bez ohledu na to, zda ji člověk chce nebo nechce, a výsledným utrpením nic nezískává. Manifestní úzkost vyvolaná existujícími konflikty je ukázkovým, avšak nikoli jediným příkladem utrpení tohoto typu u neuróz. Takto je třeba chápat i další typy neurotického utrpení – jako například utrpení související s vědomím narůstajícího rozporu mezi možnostmi a skutečně dosaženými výsledky, pocit beznadějného zapletení se do určitých problémů, podrážděnost vůči sebemenším přestupkům, pohrdání sebou samým kvůli stávající neuróze. Tato část neurotického utrpení, jelikož je zcela nenápadná, je často úplně přehlížena, pokud se k problému přistupuje s hypotézou, že neurotik si přeje trpět. A pokud se to takto děje, člověk se někdy podivuje, do jaké míry laici, a dokonce i někteří psychiatři s neurotikem nevědomě sdílejí pohrdavý postoj, jenž má on sám ke své neuróze.

Poté co jsme vyloučili neurotické utrpení, jež není způsobeno tendencí trpět, obrátíme se nyní k utrpení, které takto způsobeno je, a tudíž spadá do kategorie masochistických pohnutek. U těch je povrchní dojem takový, že neurotik trpí více, než kolik si žádá skutečná situace. Přesněji řečeno budí dojem, že cosi v něm se hbitě chápe každé příležitosti trpět, že dokáže přeměnit dokonce i radostné okolnosti na něco bolestného, že vůbec není ochoten své utrpení utišit. Avšak zde je chování, jež vyvolává tento dojem, do značné míry způsobeno funkcemi, které neurotické utrpení pro daného člověka plní.

Co se týče funkcí neurotického utrpení, mohu shrnout, co jsme předestřeli v předchozích kapitolách. Utrpení může mít pro neurotika přímou obrannou hodnotu a často může být jediným způsobem, jak se neurotik umí chránit proti hrozícímu nebezpečí. Sebeobviňováním se vyhýbá tomu, aby jej obviňovali druzí a aby on obviňoval je, svou nemocí či neznalostí se vyhýbá výčitkám, sebeznevažováním se vyhýbá nebezpečí konkurence – ale utrpení, které si takto navozuje, je zároveň obranou.