Chování náročné na péči je termín ze speciální pedagogiky, který označuje chování nepředvídatelné, nesrozumitelné a často nebezpečné — pro dítě samotné i pro jeho okolí. Nejde o vzdor ani o projev špatné výchovy. Většinou se s ním setkáváme u dětí se závažnější formou ADHD, poruchou autistického spektra, metabolickými vadami nebo vývojovou poruchou chování. Americká odbornice na neurovědy a rodičovství Robyn Gobbel tomuto tématu věnuje knihu Dítě s chováním náročným na péči a staví ji na jednoduché, ale zásadní premise: žádné chování není svévolné.

Za každým záchvatem, každým sebepoškozením, každým útokem nebo naopak úplným stažením do sebe stojí důvod. Mozek a tělo dítěte reagují na to, co vnímají jako ohrožení, i když pro ostatní v místnosti žádné ohrožení není. Gobbel čerpá z relační neurovědy a polyvagální teorie a vysvětluje, jak nervový systém dítěte vyhodnocuje bezpečí a jak přepíná mezi stavem propojení a stavem ochrany. Právě v tomto přepínání leží klíč k pochopení chování, které se jinak jeví jako iracionální nebo záměrné.

Pro orientaci v tom, co se v mozku dítěte odehrává, využívá Gobbel tři metafory, které provázejí celou knihou: moudrá sova, hlídací pes a vačice. Soví mozek je schopný uvažovat, plánovat a navazovat kontakt. Mozek hlídacího psa reaguje na ohrožení aktivací, připraveností k útoku nebo útěku. Mozek vačice se v extrémní situaci vypne — dítě se stáhne, zamrzne, přestane spolupracovat. Každý z těchto stavů vyžaduje jiný přístup a jiný typ rodičovské nebo pedagogické odpovědi. Tato trojice není pouhou ilustrací — jsou to pracovní nástroje, které čtenář použije při každém konkrétním výbuchu i při každém mlčení.

V první části Gobbel vysvětluje vědecké základy: jak se vyvíjí mozek, co je neurocepce, jak funguje citová vazba a proč seberegulace není dovednost, kterou lze dítě naučit příkazem. Druhá část je věnována praktickým strategiím pro situace, kdy dítě přechází do stavu „psa“ nebo „vačice“, i pro chvíle, kdy se „soví“ mozek vrátí a je prostor pro skutečnou komunikaci. Třetí část se zaměřuje na dospělé samotné: na to, proč nestačí vědět, jak reagovat správně, a proč vlastní stresový systém rodiče nebo pedagoga hraje v celé situaci klíčovou roli. Gobbel nepřednáší o sebepéči jako o luxusu — mluví o ní jako o předpokladu funkčního rodičovství a pedagogické praxe. Zůstává přitom realistická: nepíše o víkendových únicích do přírody, ale o pitném režimu, krátkých přestávkách, o soucitu se sebou v okamžiku, kdy člověk zareaguje jinak, než chtěl. Velkou část třetí části tvoří návod, jak v sobě rozpoznat vlastního „psa“ nebo „vačici“ dřív, než přeberou kontrolu nad situací.

Kniha se od podobných titulů liší v jedné zásadní věci: nezačíná od chování, ale od mozku a vztahu. Nezodpovídá jen otázku co mám dělat, ale především co se děje a proč to vidím tak, jak to vidím. Výsledkem je průvodce, který nezlehčuje závažnost situací, do nichž se rodiče a pedagogové dostávají, ale nabízí jim jiný rámec — takový, v němž dítě přestane být problémem k vyřešení a stane se člověkem, jemuž je třeba porozumět. Klíčové pojmy Gobbel vysvětluje přístupně a bez zbytečného odborného žargonu, ilustrace Libora Drobného vizuálně ukotvují metafory, které jsou samy o sobě intuitivní.

Kniha je určena speciálním pedagogům, asistentům pedagoga, učitelům na základních a speciálních školách a rodičům dětí s ADHD, poruchou autistického spektra nebo vývojovou poruchou chování. Přínos z ní ale bude mít každý, kdo pracuje s dětmi v situacích zvýšené zátěže, např. v nízkoprahových zařízeních, v dětských skupinách nebo v terapeutické praxi.

Chování náročné na péči nezmizí, jakmile někdo přečte správnou knihu. Pochopení toho, co za ním stojí, ale mění způsob, jakým člověk u dítěte stojí. A právě to je podle Gobbel začátek skutečné změny.

Z anglického originálu Raising Kids with Big, Baffling Behaviors přeložila Hana Antonínová.

Ukázka:

5. KAPITOLA

Boudo, budko, kdo v tobě přebývá? Já sova, já hlídací pes, já vačice.

Zavřu laptop, vstanu od stolu a zamířím do čekárny. Zastavím se u stolku s kávovarem, abych vás pozdravila jako obvykle, ale ve chvíli, kdy se naše oči setkají, vidím, že za mnou přišla část vaší osobnosti, kterou jsem dosud neměla čest poznat.

Jste rozčilená. Na mě.

Všimnu si vašich překřížených paží a mírně přivřených očí. Naše pohledy se na okamžik setkají, když vstanete a bez pozdravu projdete kolem mě.

Nadechnu se a všimnu si, že mi buší srdce a v hrudi mi stoupá horko. Připomenu si, abych se zastavila a zhluboka vydechla. Zlehka za námi zavřu dveře a na stolek vedle pohovky postavím naši kávu.

„Vypadáte rozzlobeně.“ Jdu rovnou k věci. Vidím vás. Vítám vás se vším všudy, i s vašimi rozčilenými pocity. I když míří ke mně.

„To její chování,“ řeknete, „je to všechno kvůli tomu, co zažila, než přišla k nám? Chci říct – nechová se někdy jen jako neposlušné dítě, které potřebuje ukáznit?“

„Dobrá otázka. Chcete zjistit, jak poznat rozdíl mezi chováním, které pramení z traumatu, a běžným dětským chováním.“

„Přesně tak! Ptám se,“ potřásáte hlavou a zmateně se mračíte, „proč vlastně předpokládáme, že všechno to chování souvisí s traumatem?“

Aha, ano. Za touto otázkou se skrývá mnohé. Skrývá se za ní strach. Strach z toho, že když předpokládáme, že nevhodné chování souvisí s traumatem a reagujeme z pozice regulace, navázání propojení, pocitu bezpečí a samozřejmě vymezení hranic, dětem jejich nevhodné chování nějak projde a ony se nic nenaučí.

Doufám, že když k vám přistoupím se zvídavostí, povzbudím váš pocit bezpečí, a řeknu: „Přemýšlím o tom, v čem by nám pomohlo, kdybychom dokázaly rozeznat rozdíl mezi traumatickým a běžným dětských chováním?“

„Chci vědět, jestli potřebuje pomoc, nebo jestli by měla nést důsledky.“

„Aha, dobrá. Chcete vědět, jak reagovat. Samozřejmě. Máte Sammie ráda a chcete reagovat tak, abyste jí co nejvíce pomohla. Chápu to správně?“

„Ano!“ Uvolníte paže tak, že můžete uchopit šálek a napít se. Uvědomuji si, že sedím vzpřímeně a nakláním se k vám, v zádech cítím napětí. Zvednete šálek kávy k ústům a já se poněkud uvolním.

„Ano, to dává smysl. Ale co kdybych vám to trochu usnadnila? Jste nervózní z toho, že se snažíte rozhodnout, jestli nějaké chování vychází z traumatu nebo ne, ale vlastně na tom vůbec nezáleží.“

„Že na tom nezáleží?“

„Ne, vlastně ne. Nepotřebujeme vědět nic jiného, než to, jak dysregulovaný je její mozek hlídacího psa. Je ještě nablízku její soví mozek? Nebo zcela převládl mozek hlídacího psa – nebo snad mozek vačice?“

Skepticky zvednete obočí, ale vidím, že jsem vyvolala vaši zvědavost. Sáhnu po svém kroužkovém pořadači a s pousmáním řeknu: „Jo, sovy, hlídací psi a vačice.“

„No teda,“ řeknete a pohodlně se opřete. Propojení mezi námi je obnoveno.

„Přesně.“ Nalistuji stránku s jednoduchou kresbou mozku a chytré a veselé sovy.

Moudrý soví mozek

Když Nat chce, aby Sammie změnila své chování, doopravdy vlastně chce, aby byl Sammiin soví mozek silnější a aby častěji přebral velení. Děti s odolným stresovým reakčním systémem mají silný soví mozek. Moudrý soví mozek je odpovědný za činnosti, jako je třeba čtení a pravopisný test, ale pamatuje si také všechny kroky, které člověk musí udělat při přípravě ke spánku nebo při uklízení po sobě. Moudrý soví mozek také ví, že udržovat sociální vztahy je stejně důležité jako zapamatovat si fakta a splnit úkoly. Sociální chování jako sdílení, spolupráce a péče o pocity druhých lidí je součástí práce sovího mozku. Soví mozek pomůže vašemu dítěti, aby se zastavilo, než počmárá list s úkolem z matematiky, a aby místo toho raději požádalo o pomoc. Soví mozek se dokáže vyrovnat s lehce nepříjemnými pocity, které se dostaví, když se dítě má za něco omluvit, když má připustit, že udělalo něco, co nemělo, nebo má udělat naprosto nezábavnou práci, jako třeba uklidit svůj pokoj nebo vyprázdnit myčku na nádobí. Moudrý soví mozek je otevřený vůči propojením, a proto se chová tak, aby je umožnil.

Pokud nervová soustava vašeho dítě vnímá bezpečí, jeho soví mozek převezme velení a povede ho. Znamená to, že naším nejdůležitějším úkolem v souvislosti s dětmi je pomoci jim, aby se cítily bezpečně. Soví mozek sídlí v mozkové kůře – je to nejrozvinutější část mozku, která se začíná rozvíjet mezi 18. a 36. měsícem věku, ale vývoj dokončí teprve v polovině třetí dekády života nebo na jejím sklonku (více informací najdete v 1. kapitole). Vaše dítě se rozvíjí a sílí, když se může rozvíjet v bezpečném prostředí, a totéž platí o sovím mozku.

Mohu se vám téměř zaručit za to, že typ chování, které u svého dítěte chcete vidět, je chování sovího mozku. Chcete, aby se vaše dítě cítilo v bezpečí, aby bylo upřímné a pamatovalo si, že lhaní vytváří jen další problémy? To jsou myšlenky sovího mozku. Chcete, aby si vaše dítě dokázalo bez dozoru hrát s kamarády, aniž by u něj došlo k meltdownu (zhroucení) nebo se někým popralo? To je chování sovího mozku! Chcete, aby si dítě uklidilo svůj pokoj během půl hodiny a neudělalo z toho utrpení na celý víkend? Ano, i toto je soví mozek.

Nepředvídatelné chování se objevuje, když soví mozek „odletí“. Někdy tomu nemůžeme zabránit, ale s postupným vývojem se soví mozek nebude odlétat tak často a náhle. Otázku „Vychází toto chování z traumatu, nebo je to normální dětské chování?“ nahradíme otázkou: „Řídí chování dítěte soví mozek?“ Víme, že děti, které prožily trauma (nebo jejichž nervová soustava je jakéhokoli důvodu zranitelná), mají méně odolný soví mozek, který často odlétá. Víme také, že každý soví mozek někdy odletí. Ve chvílích, kdy se potýkáte s obtížným chováním, opravdu nezáleží na tom, proč soví mozek vašeho dítěte odletěl. Záleží jen na tom, jak mu pomoci, aby se znovu cítil v bezpečí a vrátil se.

Jak zjistíte, zda je soví mozek vašeho dítěte „ve službě“? Můžete si položit otázku: „Vyvolává ve mě toto chování touhu být v propojení s mým dítětem?“ Pokud na ni odpovíte „ne“, můžete si být jistí, že soví mozek s tímto chováním nemá nic společného. Soví mozek chce být ve propojení – se sebou i s vámi!

Soví mozek se vyvíjí v prostředí nervové soustavy, která je regulovaná, propojená a cítí se v bezpečí. Proto se regulované a propojené děti (a rodiče) cítí v bezpečí a chovají se dobře.

Ráda si představuji soví mozek usazený na vrcholku mozku, v mozkové kůře. Vypadá to asi takhle:

Zde jsou oblasti a úkoly, které má na starosti soví mozek vašeho dítěte:

• logika
• spolupráce
• zvídavost
• sebereflexe
• schopnost „zastavit se“ před reagováním
• schopnost učit se z důsledků (nikoli z trestů) a schopnost přihlížení k nim
• převzetí odpovědnosti za své činy
• ptaní se o dovolení

Pokud je soví mozek vašeho dítěte v činnosti, mohli byste vidět:

• uvolněný pohled a uvolněné svaly kolem úst
• uvolněná (nikoli zhroucená) ramena, šíje a hlava
• rovnoměrné a klidné dýchání, které je přiměřené situaci
•  „Mami, můžu…“ místo vyžadování
• „Omlouvám se, já…“ místo odmítání viny nebo odpovědnosti
• „Potřebuji pomoc“ místo házení pastelek po celém pokoji

 Soví mozek sice vychází z režimu propojení, ale to neznamená, že chce být stále v propojení! Míra propojení, které vaše dítě vyhledává nebo je mu příjemné, závisí na mnoha různých faktorech, včetně jeho jedinečného temperamentu. Být otevřený vůči propojení není totéž co toužit po propojení. Dítě může odmítnout hraní s kamarádem nebo se rozhodne, že bude raději samo a nebude si hrát s vámi, ale přesto může fungovat v rámci sovího mozku. Soví mozek nastavuje soucitné hranice, které by mohly znít jako „Nechci hrát tu hru“, nebo dokonce „Ne, děkuji, nemám ráda růžičkovou kapustu“. Některé soví mozky mají pohodovější povahu a jsou velmi pružné. Jiné mají silnější potřebu autonomie a nezávislosti.

***