Zdeněk Jančařík se drží osvědčených Ferrerových postupů typických pro „příběhy pro duši“: na malé ploše jedné či dvou stran zachycuje v krátkých postřezích, úvahách či úsměvných anekdotách moudrost a nadhled křesťanské spirituality. Nabízí impulzy pro duchovní život vedený v současném světě a dává podněty k osobnímu rozjímání a pobízí, stejně jako Bruno Ferrero, vidět svět kolem sebe novýma očima. Zároveň ale přináší do žánru i vlastní vklad: příběhy Zdeňka Jančaříka jsou hloubavější, hlubší a osobnější, než na co jsme zvyklí u Bruna Ferrera. 

Ukázka:

SLYŠÍŠ TO TICHO?

V recenzích na film Martina Scorseseho Mlčení se psalo, že by se ten film měl jmenovat spíš Ticho, protože hrdinové snímku zápasí s otázkou po původu ticha tváří v tvář nelidskému týrání křesťanů v Japonsku 17. století a ticho hraje ve filmu hlavní roli. Jako by se jezuitští misionáři po celou dobu filmu ptali, jestli v tom tichu mlčí Bůh, anebo promlouvá prázdnota. Jedna z odpovědí zní, že se Božímu tichu musíme učit naslouchat, musíme se ho učit „číst“. Pozornému ztišení a číhání na Boží ticho dnešní hlučná a roztěkaná doba vůbec nenahrává, ticho je často stav, kterému se snažíme stůj co stůj vyhnout, protože by v nás mohlo začít promlouvat. V tichu se najednou vynoří věci, které jsou nám nepříjemné a o nichž jsme nic netušili. Stojíme sami před sebou a uvědomujeme si, že nejsme s to předstoupit nazí před Boží tvář, protože nám dochází, že toho nejsme hodni. Podvědomě se bojíme, přehlušujeme svou samotu, unikáme před tichem a prázdnotou a honíme se za větrem marných věcí světa: za úspěchem, penězi, pochvalou a falešnou seberealizací.
Ticho může být ale také úlevné. Slyšíme-li ticho v krajině, v místnosti nebo přímo v srdci, znamená to, že jsme se vymanili z kolotání všedních starostí, že jsme vypadli z rámusu ulice a okolního světa, že můžeme být „u sebe“ a možná také s Ním. Když Písmo líčí úspornými slovy život Panny Marie, osmnáct let z jejího životopisu je v tichu a svatá zvěst se o nich nezmiňuje ani slovem. Ke sluchu otevřeného člověka promlouvá toto mlčení velice mocně.

Můj nedávno zemřelý přítel restaurátor Standa byl asi první šťastlivec, který měl v půli osmdesátých let v Praze digitální CD přehrávač. Alespoň se tím prvenstvím chlubil. Rozlehlý dům přikrčený mezi Vltavou a kolejištěm vedoucím do Kralup nad Vltavou, poslední pražský barák směrem na Roztoky, který kdysi sloužil jako celnice pro vybírání mýtného od lodí převážejících po Vltavě zboží, byl pro mě v raném mládí venkovským azylem v nepřehledném velkoměstě. Svůj přehrávač mi chtěl Standa s hrdostí předvést – čekal jsem, že mi pustí na plné pecky Beatles nebo Crimsony, ale kdepak! On mě s nadšeným pohledem přivedl k přístroji a živě gestikuloval: „Poslouchej! Slyšíš to?“ – „Ne, nic neslyším!“ pravil jsem nechápavě. „No právě!“ – „Co právě?“ – „Slyšíš ty pauzy?“ – „No, neslyším!“ – „To je vono – že nic nepraská!“ – „Hm, nepraská, vidíš, to mě nenapadlo…“ – „Nic, vůbec nic! To je paráda!“ Ten večer jsme poslouchali jenom pauzy, muzika nás vůbec nezajímala, jakmile začalo něco hrát, hned to Standa přehodil na pauzu. Naučil mě poslouchat ticho.
Bože, Standa už dneska ví, jak vypadá tvé ticho, ticho, kterému říkáme věčnost. Pomáhej mi hledat v sobě i kolem sebe tvé ticho a pokoj, abych je mohl rozdávat každému, koho potkám.