Ač jubilejní svým pořadím, nevyčnívá kniha Zastavení pro duši z dlouhé řady svých předchůdkyň. Nelze ani jinak: hloubka duchovního ponaučení, šíře tematického záběru i výšiny čtenářské radosti, které nám předchozí Ferrerovy knihy přinesly, jsou nepřekonatelné. Zároveň však mohutnost Ferrerova autorského génia nedovolí, aby úroveň jeho mistrovských mravoučných črt jakkoliv poklesla či snad jen sebenepatrněji zakolísala. Knížečka Zastavení pro duši nám tak přináší známé a toužebně očekávané: konejšivou vlídnost, povzbudivou moudrost, horoucí křesťanskou lásku a bystrozraký vhled do tajemství lidské duše, které sotva naleznou srovnání mimo tvorbu salesiána Ferrera. Ale přestože můžeme nejnovější Ferrerovu knihu, stejně jako všechny předešlé, poprávu zahrnout mnoha superlativy, nelze si ani na chviličku pomyslet cokoliv o pýše, nadutosti či snad rovnou hybris: tak jako všechny předchozí, i tato kniha se vší svou mimořádností nese i mimořádnou pokoru, jež nalézá svůj výraz ve skromném rozsahu příběhů: je známo, že Bruno Ferrero je velmistr narativní zkratky!

Jsi-li tedy znaven, baží-li tvá duše po vydechnutí a tělo prahne po odpočinku, sáhni po této knize, jež sice je útlá, tvou duši však naplní nezměrností klidu a pokoje. Vezmi a čti, ať jsi kdekoliv: kdo se pohrouží do četby Zastavení pro duši, tomu se vždy a všude otevře prostor a příležitost k zastavení pro duši, mysl i tělo.

Ukázka

Vánoce zvířat

Toto je velmi starodávný příběh, který vznikl v době, kdy zvířata ještě mluvila latinsky, každé tak, jak mu to šlo nejlépe:

„ChicchirichiChristusnatusest,“ (Kristus se narodil) vyzpěvoval kohout.

„Quaquando?“ (Kdy tady?) spustily husy.

„Hacnoctehachac,“ (Tuto noc) zakrákaly vrány.

„Uuuubi,“ (Kde?) bučely krávy.

„Beetlehem,“ bečely ovce.

Osel rozhodně zahýkal: „Eamus!“ („Pojďme!“)

A tak do betlémského chléva dorazila všechna zvířata. Čáp si dal záležet, aby svým peřím připravil měkkou a pohodlnou kolébku pro Dítě, a od té doby se vždy staral o děti. Červenka rozdělávala oheň a celou noc se o něj starala. Její hruď zarudlá od plamenů od té doby svědčí o této obětavosti. Slavík si vybudoval hnízdo vedle jesliček. Do té noci nikdy nezpíval, ale sbor andělů ho inspiroval a jeho melodický zpěv zůstává jako ozvěna jejich nebeských melodií. Objevil se i kocour, který se však nehodlal připojit k ostatním klečícím zvířatům a pouze zamručel na znamení souhlasu. Tento duch nezávislosti se líbil Marii, která mu dala své požehnání a řekla mu, že bude vždy drahý srdci člověka, ale nikdy nebude jeho otrokem. A tak dále.

Všechna zvířata přinesla svůj dar a dostala požehnání. Neboť to byl čas, kdy se nemožné stalo možným.

To je dar Vánoc i dnes: „zlom“ času, přestávka klidu a něhy v klokotu dnů, které jsou stále stejné a stále trýznivé. Jsou to dny, kdy by lidé měli znovu objevit to nejlepší ze své existence, setkání, byť tajemné, mezi nebem a zemí.

Ale i zvířata si uvědomovala, že pro lidi je to velmi obtížné, a mnohá dokonce zapomněla na pravý význam Vánoc a slavila je mnoha podivnostmi, aniž by sama věděla proč.
A proto uspořádala shromáždění.

Liška se zeptala veverky: „Co pro tebe znamenají Vánoce?“

Veverka odpověděla: „Pro mě je to krásný stromeček se spoustou světýlek a množstvím cukroví k chroupání rozvěšeného po větvích.“

Liška pokračovala: „Pro mě je to samozřejmě voňavá pečená husa. Když není pěkná husí pečínka, tak to nejsou žádné Vánoce.“

Medvěd ji přerušil: „Panettone! Pro mě jsou Vánoce obrovský voňavý sladký chléb panettone!“

Straka zasáhla: „Já bych řekla třpytivé šperky a lesklé cetky. Vánoce jsou totiž samé zářivé věci!“

Své si řekl i vůl: „Vánoce dělá šumivé víno! Dokonce i já bych si dal pár lahví.“

Osel se rázně ozval: „Vole, zbláznil ses? Na Vánocích je to nejdůležitější Ježíšek! Na to jsi zapomněl?“

Vůl zahanbeně sklonil svou velkou hlavu a řekl: „Ale copak to lidé vědí?“

Jako vždycky, i tentokrát měl pravdu osel.