Frankl, Viktor E.: Léčba smyslem - autor recenze: Karel BalcarPřekládaná kniha je, Franklovými slovy, „... výsledkem série přednášek, které jsem na pozvání ... Jižní metododistické univerzity v texaském Dallasu proslovil ... roku 1966. Mým konkrétním úkolem bylo tehdy popsat systém, který charakterizuje logoterapii.“ – Toto si autor pochopitelně klade za cíl v naprosté většině svých knih. České vydání (přeložil Ondřej Fafejta) jeho dalšího, a právě tohoto, díla má však svůj význam především jako nejen výstižné souhrnné zpracování tohoto tématu poměrně stručným textem, ale (podle mého soudu) i okolností jeho vzniku. Vznikl v podobě souboru osobně proslovených přednášek pro vysokoškoláky. To byl úkol náročný na přesnost a zároveň i na srozumitelnost výkladu. Navíc proběhl v jazyce, který (oproti často obtížně sledovatelným složitým obratům a souvětím odborné němčiny) dává přednost sledům vět kratších a jednodušších, na sebe navazujících. Jeho snazší čtivost spolu s výrazovou přesností jej tak činí vhodným a dostatečně uceleným reprezentativním uvedením do logoterapeutického proudu existenciální psychoterapie. Autor tak činí systematicky uspořádaným teoretickým výkladem prokládaným krátkými ukázkami logoterapeutických postupů k jeho dílčím tématům.
Obsahové uspořádání svého výkladu vystihuje Frankl stručnou osnovou:
V prvé části přednášek „Základy logoterapie“ vyznačuje základní teze svého přístupu třemi, svou posloupností propojenými, předpoklady logoterapeutické teorie: (1) „svoboda vůle“ – proti plně deterministickému výkladu lidského prožívání a počínání zdůrazňuje, že člověk ve své existenciální stránce bytí má „oblast svobody“, v níž – proti ji doplňující „oblasti osudu“ – není ve svém rozhodování a jednání plně vázán determinujícími řetězci kauzalit; (2) „vůle ke smyslu“ – zde ukazuje, že pro zdravého a (v jeho tělesné, duševní a duchovní „trojstrannosti“) úplného člověka je v životě nejvýznamnějším motivem jeho potřeba, aby svůj pobyt ve světě, ve svých situacích, činech a postojích, prožíval jako smysluplný, „k něčemu dobrý“ („mít pro co žít“); (3) „smysl v životě“ – jako vždy a v každé situaci objevitelný a uskutečnitelný, bez ohledu na to, zda je v něm člověk vystaven okolnostem či událostem příznivým nebo nepříznivým.
Druhou část, „Aplikace logoterapie“, člení také do tří (z mnoha možných) tematických částí: (1) „Existenciální vakuum: výzva pro psychiatrii“ poukazuje na zásadní, nejobecnější indikaci logoterapeutické péče. Tou je nenacházení či ztráta životního smyslu, stav „existenciální frustrace“, kde terapeut přispívá klientovi povzbuzováním, společným rozvažováním a praktickým zkoumáním k objevování či znovuobjevování zážitků, činů nebo postojů, které by se mu v jeho životě mohly stát opět zdrojem prožívané hodnoty či smyslu; jde tedy převážně o léčbu, Franklovými slovy, „noogenních neuróz“ či noopsychosomatóz; (2) „Logoterapeutické techniky“, jimiž může terapeut s klientem při uskutečňování tohoto cíle prakticky, vzhledem k jeho životním situacím a k jeho osobním možnostem v nich, účinně postupovat při léčbě u „psychogenních neuróz“; (3) „Lékařské doprovázení“ jako část věnovaná logoterapeutické zdravotní péči u onemocnění či utrpení primárně tělesné povahy; ukazuje, že i tam, kde je samotná somatoterapeutická péče neschopna pacienta vyléčit, může logoterapie poskytnout pomoc k překonání možných „somatogenních neuróz“ zaujetím smysl dávajícího postoje k vlastnímu strádání.
Navíc k tomuto uvedení posluchačů (a čtenářů) do zásad a možností logoterapeutické pomoci potřebným zakončuje Frankl knihu dvěma závěrečnými kapitolami. Závěrečnou stať ke svému univerzitnímu přednáškovému kurzu, nazvanou „Dimenze smyslu“, věnuje pečlivému rozlišení logoterapeutické pomoci člověku v duchovní nouzi od nabídky duchovní pomoci, kterou mu zprostředkuje teologie. Zatímco leckdy se vyskytující „propletení“ těchto dvou přístupů spíše vyvolává zmatek, jasné odlišení, čím může který z nich z vlastních zdrojů pomoci, prospívá. – Nakonec pak volně připojuje stať „Doslov: Degurifikace logoterapie“. Ta obsahuje znění Franklovy úvodní promluvy na 1. světovém kongresu pro logoterapii v roce 1980 – tedy již bez časové, avšak s významnou obsahovou vazbou na tematiku logoterapeutické „školy“, kterou před 14 lety studentům v Dallasu představil. Uvádí svůj proslov „objednávkou“ od pořadatelů kongresu slovy: „Měl jsem se zamyslet ... jak si představuji, že bude vypadat logoterapie, až tu nebudu“. – Zatímco Frankl zpočátku i na tuto výzvu po svém odpovídá, věnuje pak převážnou část své řeči tomu, co na rozdíl od něj nepomíjí – logoterapeutickým, a tím i všeobecně lidským, principům v podstatě logoteraputického učení obsaženým. – Snad tedy bude též instruktivním zakončením recenze, ocitovat několik ze závěrečných vět zde představovaného (dle mého soudu i mimořádně kvalitně přeloženého!) díla: „... Energií je nedostatek. Ale smyslu nikdy nemůže být málo. Pokud, jak někteří autoři tvrdí, existuje cosi jako „logoterapeutické hnutí“, zajisté představuje součást hnutí za lidská práva. Soustředí se na lidské právo na co nejsmysluplnější život.“
autor recenze: Karel Balcar
Recenze byla zpracována pro časopis Československá psychologie