https://www.online-psycholog.comAutorem knihy o neurózách je dnes již nežijící významný psychiatr a neurolog, který je znám jako tvůrce a hlavní představitel logoterapie a existenciální analýzy, jež bývají označovány jako třetí vídeňský směr psychoterapie vedle Freudovy psychoanalýzy a individuální psychologie Alfreda Adlera. Kromě své lékařské praxe přednášel Frankl také na několika univerzitách, a to i v zahraničí. Kniha Teorie a terapie neuróz vychází v České republice podruhé a řadí se k dalším dílům tohoto významného psychiatra, jež byla přeložena do češtiny. Kdo se zajímal o Franklův životní příběh, ten si je při čtení jeho knih vědom hlubokých základů, na nichž svou teorii o nutnosti nalezení smyslu života vystavěl. Byl dobrým pozorovatelem myšlení a vnímání lidí v extrémních situacích koncentračního tábora, kde bylo balancování mezi existencí a smrtí součástí každodenního života.
Kniha Teorie a terapie neuróz je knižně zpracovanou sbírkou Franklových přednášek pro lékaře, takže se v ní setkáme s řadou lékařských či latinských pojmů i složitějších myšlenkových pochodů a místy až filozofických úvah, nicméně pro čtenáře, jemuž není medicínská a psychologická problematika cizí a který je ochotný promýšlet text, který čte, je kniha přesto srozumitelná. Kvalitní je také překlad, při němž se Karel Balcar pokusil zachytit specifika autorova vyjadřování.
Na 270 stranách se tak může čtenář seznámit nejprve s předmluvou autora k prvnímu, čtvrtému a pátému vydání, což je samo o sobě známkou toho, že je kniha prodávána i čtena. Následuje úvod věnovaný popisu logoterapie, filozofickým i lékařským úvahám o důležitosti smyslu života a tzv. „vůle ke smyslu“, jíž je podle Frankla to, co je v člověku frustrováno, kdykoli propadá pocitu nesmyslnosti a prázdnoty. Čtenář se zde seznámí i s patogenními vzorci prožívání a chování, s různými druhy neuróz, s technikami paradoxní intence a dereflexe, i s řadou krátkých kazuistik a příkladů, v nichž vedly obě tyto techniky k rychlému a poměrně trvalému odstranění problémů u neurotických klientů. Na tomto místě knihy mě opakovaně napadla myšlenka, že příklady o téměř zázračném fungování obou technik působí tak trochu reklamně, nicméně autorovým záměrem bylo zřejmě ukázat různé diagnózy a obtíže, u nichž jsou techniky obzvláště účinné.
Po úvodu se autor zabývá teoretickým vymezením a tříděním neurotických omezení, což vyžaduje na straně čtenáře soustředěnost a přemýšlení. Nesrozumitelné pro mě ovšem bylo dělení a číslování kapitol, které jsou označovány občas velkými písmeny a občas čísly. Frankl se v úvodních kapitolách zabývá hodně endogenními psychózami, jejich etiologií, měnícím se průběhem i možnostmi léčby a psychoterapeutickým ovlivněním logoterapií, tj. psychoterapií z duchovních zdrojů. Autor zde vyjadřuje své přesvědčení o tom, že logoterapeutický postup připadá v úvahu jen u klinicky lehkých až středně závažných případů a vysvětluje rozdíl mezi nalézáním a udělováním smyslu. Popisuje zde svou představu tzv. „duchovní osoby“, jakožto jedné ze složek osobnosti, která nemůže sama o sobě nikdy onemocnět. Věnuje se jak farmakologické léčbě, tak psychoterapii, ambulantní i stacionární léčbě, ale též otázkám souvisejícím se sebevražednými úvahami. Upozorňuje na to, že cílem logoterapie není u endogenních psychóz uzdravení klienta, ale usnadnění jeho života s psychózou a podpora jeho vlastního rozhodnutí pro život.
V dalších kapitolách pojednává poměrně kriticky o psychosomatické medicíně a jejím redukcionistickém a schematickém náhledu na klienta a jeho zdravotní problémy. Na to navazují zajímavé úvahy o funkčních onemocněních a jejich možné léčbě, o různých typech neurotických vzorců i samotných neuróz a o tom, jak je možné přistupovat k pacientům na základě toho, jak tyto neurózy vznikají, probíhají a čím jsou ovlivnitelné.
Po rozsáhlé a podrobně rozpracované části věnované nauce o neurózách se čtenář dostává k části knihy, jež je zaměřena na logoterapii a existenciální analýzu. Frankl se zde opět věnuje mj. jednotlivým technikám, přičemž se zde opakují i některé kazuistiky zmíněné v této knize už dříve. V části nazvané Lékařská péče o duši Frankl zdůrazňuje, jak důležité je, aby se lékař neorientoval pouze na tělesnou složku svého pacienta, ale byl připraven a schopen pečovat i o jeho psychiku a složku spirituální, a to obzvlášť v situacích, kde vyléčitelnost nemocného končí. Zdůrazňuje zde názor, že život člověka má smysl až do posledního okamžiku a ukazuje na příkladech, jak je možno s tímto přesvědčením pracovat.
V poslední kapitole Frankl udává, že existenciální analýza je vhodná nejen pro lékaře, ale také pro filozofy, teology, pedagogy a psychology. Všichni zmínění mají podle něj svůj prostor v psychohygieně a profylaxi neurotických onemocnění a všichni mohou dle mého názoru patřit mezi čtenáře, jimž Franklova kniha může být k užitku. V souhrnu je pak stručně shrnuto, v jakých pěti oblastech je logoterapie indikována. Podle Frankla jde o noogenní neurózy, psychogenní neurózy, nevyléčitelné somatogenní nemoci, sociogenní jevy (např. kolektivně sdílený pocit nesmyslnosti) a iatrogenní neurózy, jež vznikly na základě necitlivého nebo neprofesionálního přístupu lékaře k pacientovi. V závěru autor na několika stránkách shrnuje jak svůj kritický postoj k Freudově psychoanalýze v původní podobě, tak také svůj názor, že psychoanalýza bude základem pro psychoterapii budoucnosti a Freudův přínos v této oblasti je nezpochybnitelný.
Úplný závěr knihy je věnován odbornému ale srozumitelně podanému pojednání Karla Balcara o logoterapii a existenciální analýze, důrazům, jež by neměly být přehlédnuty, Franklově boji proti redukcionismu v psychoterapii a dalšímu vývoji logoterapie a existenciální analýzy, o niž se postarali Franklovi žáci a následovníci. Domnívám se, že Franklova logoterapie stojí na promyšlených, prožitých a odborných základech, a i když se jistě setkává s kritikou, patří i Frankl vedle Freuda (a dalších) k osobnostem, které vnesly do léčby psychických poruch něco velmi důležitého, co se k nám dostalo ve formě jeho přednášek a knih.
