https://www.kosmas.cz/oko/2/recenze/47960/franklovo-utrpeni-z-nesmyslnosti-zivota/Frankl, Viktor E.: Utrpení z nesmyslnosti života
Kateřina Malotínová
Ve Franklově interpretaci dokonce i sebevrah vidí smysluplnost vlastního činu – věří, že definitivní ukončení existence bude osvobozující, tedy koná. Víra ve smysl stojí v pozadí jakéhokoliv skutku a to i v té nejnáročnější situaci.
Viktor Emanuel Frankl byl hodně literárně produktivní a Portál letos přispívá dalším českým překladem. Poměrně útlé knížce o 128 stranách dominuje výběr z Franklových přednášek uskutečněných od roku 1957 v dalších zhruba dvou dekádách, tradičně se opírajících o „logoterapii“ – Franklem konstituovaný „třetí vídeňský směr psychoterapie“.
Promlouvá k nám člověk, který dokázal „říkat životu ano“ i v těch nejzoufalejších podmínkách Osvětimi a Terezína. Své nitro nastavil tak, aby byl schopen nejen přežívat, ale navíc vše prodchnout nehynoucí touhou po naplnění.
Je překvapivé a dost netypické, že se už v dětství zabýval tíživou otázkou, „zdali pomíjivost života nečiní jeho smysl.“ Takováto nepřímá cesta k hodnotám, zdůrazňující vícevazebnost, se u něho postupně stala základem hledání životně důležitých principů. Nápadně často jednu z veličin ohýbá přes druhou – například poznání sebe sama má vazbu na vztah k druhému člověku, štěstí jako produkt úsilí přichází jaksi nečekaně, utrpení může být vtisknut smysl teprve výkonem a podobně.
Frankl je navzdory extrémně tíživé životní zkušenosti schopen od této skutečnosti poodhlédnout a nemít pouze „tunelové vidění“ reality. Jde s dobou, vnímá její proměny a odhaluje směrodatný fakt - totiž že utrpení nevzniká pouze v bolestných chvílích, ale zhoubně klíčí i z uspokojenosti potřeb, pokud je satisfakce jediným cílem bytí.
Podtitul knihy „Psychoterapie pro dnešní dobu“ příznačně říká, že bude poplatný i dnes. Zní to děsivě, ale paradoxně i v současném blahobytu může vzniknout taková prázdnota, že je nakonec srovnatelná s úzkostí paralyzující vězně v koncentračních táborech. Bezvýchodné živoření v existenciálním vakuu jakéhokoliv charakteru se může stát závažnou příčinou hluboké skepse nebo nakonec i duševního onemocnění.
Frankl dřívější posluchače a nynější čtenáře opakovaně seznamuje se základním přístupem logoterapie a její účinek následně dokládá ozřejmující kazuistikou, což tvoří oddychovější odbočku od postupně se kumulujícího psychoterapeutického pojmosloví. Důvěrněji nahlížíme Franklovi „přes rameno do karty konkrétního pacienta“, čteme jeho záznam, seznamujeme se s obtížemi a někdy nám dokonce může připadat, že v lékařském křesle sedíme my sami.
Přestože jsou to příběhy ukonejšené pozitivním výsledkem léčby, čtení přednášek není „samoléčebné“. Franklovo protrhávání smrtícího existencíálního vakua potřebuje člověka oplývajícího ctnostmi, jakými jsou především trpělivost, odvaha, tolerance, láska a vůle. Přestože takto zveličuje primárně křesťanské hodnoty, logoterapie k religiózní a ireligiózní existenci zaujímá neutrální postoj. Nejde v ní totiž o spásu, ale o uzdravení duše, proto může být aplikována na každého pacienta nehledě na světonázor. Neodmítá však „vůli k vyššímu smyslu“, tedy víru v Boha jako východisko. Jen konstatuje, že víra „nepodléhá chtění“ a tudíž s ní nelze neutrálně operovat ani ji druhému jednoduše vštěpovat.
Je příjemné, že se necítíme být nikam násilně tlačeni, ani nám není v naší beznaději navrch spíláno. Frankl ani v té nejkomplikovanější situaci nevidí nic patologického, hodného bolestivého odstranění. Spíše cosi podstatného dolévá a nabízí „reorientaci“ jako cestu z problémů ven.
Poslední čtvrtina knihy připadá přehlednému textu Petera Tavela. Stručně představuje východiska Franklovy teorie, srovnává jeho myšlení s vlivnou tradicí existencialismu a fenomenologie, v krátkých kapitolách konfrontuje vzájemné rozdíly i shody v přístupu Frankla a vybraných jednotlivců (A. Schopenhauer, M. Scheler, S. Kierkegaard, T. Akvinský, K. Jaspers a další). Transcendentní dimenze, hledání štěstí, smysl existence, svoboda, zodpovědnost, cíl a mnohé příbuzné termíny se v textu stanou klíčovými.
Peter Tavel na závěr ve dvaceti bodech shrnuje základní myšlenky Viktora E. Frankla a zdůrazňuje to podstatné, co již bylo dříve řečeno. Díky jasně sesumírovanému koncentrátu je možné rozpoznat nosníky, na nichž je Franklův myšlenkový konstrukt pevně vybudován. Krátké statementy na předivu filozofie a psychiatrie představují drahocenná zrnka poznání celoživotně rýžovaná s obrovskou trpělivostí a odhodláním. Franklova moudrost je protrpěná pozemskostí, ale pozdvihnutá a proměněná životodárným smyslem – smyslem, který jako posel vyslaný k horizontu oznamuje, že jsme na cestě, přestože se krapet zdržíme klopýtáním přes překážky.
