Maria Montessori žila v době nástupu různých sociálních utopií a sama jednu takovou utopii stvořila, utopii o svobodné výchově, jejímž výsledkem je však paradoxně dokonale poslušný jedinec, k jehož vrcholným schopnostem patří být zticha. Zatímco Montesorri se věnuje primárně vzdělávání předškolnímu a školnímu, Fareed Zakaria se v knize Obrana liberálního vzdělávání zaměřil na vzdělávání vysokoškolské.

Vzdělávání na míru

„Posadí se na zem k nohám hostů, kteří spolu hovoří, a samy od sebe napíšou v tichosti svá jména se zdvořilými slovy díků, jakoby chtěly vyjádřit svou vděčnost za návštěvu. Když projeví svůj respekt vůči autoritě tím, že zachovají naprosté ticho, hosté jsou tímto projevem skutečně dojati.“ Těmito slovy popisuje Maria Montessori (1870–1952) děti, které projdou systémem výuky, jež původně vyvinula po děti mentálně zaostalé a později aplikovala na ty s běžnou inteligencí. Sama o své metodě mluví jako o „vědecké výchově“ a staví ji na dobrovolnosti, která by však měla vést, stejně jako klasická výchova, jak ke vzdělanosti, tak k poslušnosti.

Kniha Objevování dítěte, v níž poprvé nastínila metodu výuky, nazvanou později právě podle ní, vyšla poprvé už v roce 1909 (původní titul Il Metodo della Pedagogia Scientifica applicato all'educazione infantile nelle Case dei Bambini) a v aktualizovaném vydání, které loni vydalo nakladatelství Portál (z anglické verze Discovery of child), v roce 1948. Od té doby se rozšířila i do anglofonních zemí a následně do celého západního světa. Maria Montessori žila v době nástupu různých sociálních utopií a sama jednu takovou utopii stvořila, utopii o svobodné výchově, jejímž výsledkem je však paradoxně dokonale poslušný jedinec, k jehož vrcholným schopnostem patří být zticha.

Výchova k dokonalosti a tichu

Kniha Objevování dítěte je zčásti koncipována teoreticky, když tu její autorka zmiňuje své inspirační zdroje a vysvětluje principy „vědecké výuky“. Zároveň však obsahuje pasáže čistě praktické, v nichž se věnuje poměrně detailnímu popisu učebních pomůcek a práce s nimi. Jakkoliv by se nám mohlo zdát, že výuková metoda ušitá na míru dětem z počátku 20. století bude o sto let později působit zastarale, opak je pravdou a výuka Montessori patří mezi dnešními rodiči k těm nejvyhledávanějším.

Nutno však říct, že některé metody zmiňované v knize dnes už neobstojí a skutečně zastaraly. Například postavení učitele v rámci tohoto systému dnes působí až příliš chladně. Učitel má být totiž jen prostředníkem mezi žákem a učební pomůckou. Nikoliv tedy empatický pozorovatel a psycholog, který s dětmi pracuje podle jejich schopností, jak si schopného učitele představujeme dnes, ale ten, který určuje, kdy si kdo a s čím bude hrát, respektive se vzdělávat. Jako by tahle výuková utopie, podobně jako jiné utopie, potřebovala pro své dokonalé fungování ze systému vyloučit lidský prvek, který by mohl selhat anebo by mohl mít na věci trochu jiný názor než její duchovní matka.

Trochu směšně dnes v knize působí pasáž, v níž Montessori vysvětluje, že umět znamená jen umět dokonale. Popisuje to na problému se zapínáním knoflíku: „…ze všeho nejdříve bychom však měli srovnat obě strany kabátu k sobě, knoflík natočit podle směru dírky, prostrčit jej a narovnat“ nebo zamykáním zámku: „… podobnou ledabylostí kazíme zámky zasouváním klíčů naslepo a záměnou dvou po sobě jdoucích pohybů – otočením klíčem a zavíráním dveří. Dost často se snažíme otevřít dveře napůl zamčené, přestože na to nejsou uzpůsobeny a důsledky pak vidíme na klice u dveří.“ Nepoužitelná je u sekulárních škol i metoda výuky náboženství. Pro ten účel Montessori ve třídě vytvořila pomocí židlí a stolů prostředí připomínající kostel, kde zúročila i metodu výuky ticha jako naprosté nehybnosti, která je v knize často zmiňována.

Výchova k občanství

Zatímco Montesorri se věnuje primárně vzdělávání předškolnímu a školnímu, Fareed Zakaria se v knize Obrana liberálního vzdělávání zaměřil na vzdělávání vysokoškolské. Jak je zřejmé z názvu, upřednostňuje univerzální, humanitní vzdělávání před tím odborným, učňovským, což je opačný trend, než jaký sledujeme u současných politiků, kteří by naopak spolu s průmyslníky rádi viděli více řemeslníků a dělníků u pásů, kteří rychle projdou učňovským školstvím, a mohou se tak brzy uplatnit na pracovním trhu, trpícím nedostatkem levné pracovní síly.

Zakaria však v úzkém vzdělávacím profilu vidí v dnešní době vážný problém. Ve chvíli, kdy se to jediné, co absolvent z učiliště umí, dostane na okraj zájmu pracovního trhu, může být pro člověka, který se nenaučil učit, problémem i rekvalifikační kurs. Naopak ten, kdo projde univerzálním vzděláváním, má šanci kdykoliv se téměř jakoukoliv specializaci doučit, a je tak na trhu práce flexibilnější. Zároveň Zakaria trefně poznamenává, že v demokratické občanské společnosti je kromě budoucího zaměstnance nebo zaměstnavatele třeba ve škole vychovat hlavně občana. Právě v dnešní době se ukazuje, že podcenění výchovy k občanství a občanské zodpovědnosti vede celosvětově ke společnosti lehce ovládnutelné populisty. Znalosti totiž podle Zakarii znamenají moc, jejich nedostatek naopak bezmoc.

Jedno mají Montessori a Zakaria společné: vzdělání by podle nich mělo být střižené na míru žákům a studentům. Zatímco klasické školství pracuje s masou a všechny učí stejně bez ohledu na jejich možnosti a schopnosti, systém Montessori vychází z aktuálních potřeb dětí a v rámci univerzálního vzdělání si každý student může své znalosti libovolně rozšířit dle vlastního zájmu. Fakt, že ve školách stále převládá klasická forma výuky, je důsledkem toho, že je samozřejmě levnější, takže efektivnější, a rodiče jsou na ni zvyklí z vlastního dětství. V některých případech ale může klasické školství přehlédnout nadaného jedince, případně tomu méně nadanému jakékoliv další vzdělávání znechutit. Právě školství je přitom základní kámen budoucí společnosti, a i proto bychom mu měli věnovat větší pozornost. Jak Objevování dítěte, tak Obrana liberálního vzdělání jsou cenné inspirativní zdroje, bez ohledu na to, že mezi jejich napsáním uplynulo více než sto let.

Každý, kdo se alespoň trochu zajímá o oblast vzdělávání, už určitě někdy slyšel o tzv. montessori pedagogice. Co přesně si máme pod tímto pojmem představit?

To nejlépe zjistíme, když si přečteme knížku přímo od autorky Marie Montessori – Objevování dítěte, kterou vydalo nakladatelství Portál.

Co můžeme ve zkratce říci o paní Montessori? Byla to první žena, která na konci 19. století vystudovala lékařství na univerzitě v Římě.  Intenzivně se zabývala výzkumem vzdělávání duševně postižených dětí, byla vášnivou bojovnicí za dětská práva a v nechvalně proslulé čtvrti San Lorenzo založila tzv. Domy dětí. Tam byly negramotné a do té doby nevzdělávané děti a metody, které zde tato žena uplatňovala, přinesly neuvěřitelné výsledky a vzbudily zájem v celém světě.

V čem je tedy tento přístup tak unikátní? Například v tom, že děti jsou vnímáni jako nositelé obrovského potenciálu, důraz je kladen na svobodný rozvoj dítěte a jeho samostatnou činnost. Učitelka zde není brána jako nějaká hrozivá postava, která si několik hodin denně namáhá hlasivky, aby mohla uplatnit svou dominantní úlohu ve třídě. Naproti tomu pouze usměrňuje spontánní činnost dětí a její postoj je tedy spíše pasivní. Verbální pokyny jsou z velké části nahrazeny pomůckami.

Knížka je opravdu velmi obsáhlá a nemohu tady vypisovat všechny oblasti, kterých se dotýká, namátkou vybírám například téma kázně ve školách, odměny a tresty, smyslová znalost geometrie, třístupňová lekce výuky abecedy, přímá příprava na psaní atd. Kapitolky jsou obohaceny i o množství fotografií jako názorných ukázek výuky.

Maria Montessori ostře kritizuje přístup škol, ve kterých je dítě jako takový malý motýlek přišpendlený na nástěnce. Nemůže pořádně roztáhnout křídla a dostává se mu pouze suchopárných vědomostí. Dětské mozečky jsou mechanicky zaplňovány fakty a učitelé je drží v lavicích zejména pomocí odměn a trestů. Že byly tyto postupy aplikovány na začátku 20. století a dnes už je vše jinak? Možná že když si vzpomenete na svá školní léta, zjistíte, že na některých školách se toho za tu dobu až tak moc nezměnilo…

Je na každém z nás, co si z montessori pedagogiky vybere. Mě například v knížce zaujal popisovaný nenátlakový přístup, důraz na posílení zdravého sebevědomí dítěte nebo třeba snaha o nevybudování závislosti dítěte na pochvalách.

Rozhodně bych doporučila knížku k přečtení všem pedagogům, rodičům i celé široké veřejnosti, protože každý z nás nějakým systémem vzdělání prošel a určitě není špatné si přečíst něco o tom, že existují i jiné systémy, než na jaké jsme zvyklí.

Kniha Marie Montessori Objevování dítěte popisuje začátky autorčiny pedagogické a výzkumné činnosti. Poprvé byla vydána v roce 1909, což je na ní znát v dobrém i ve zlém – vědecké novinky či tvrdá data byste v ní hledali marně (Montessori ve svém díle poukazuje například na studie Webera, Fechnera a Wundta). Kniha však zůstává působivým svědectvím o tom, jak jedna žena úspěšně pracovala nejprve s mentálně postiženými dětmi a později své metody aplikovala na klasickou dětskou populaci. Můžeme sledovat její cestu od otevření prvního Domu dětí až po sklízení chvály mezi odborníky. Pro některé čtenáře může být zajisté inspirativní, jak Montessori popisuje, co ji v práci s dětmi pomáhalo a „nabíjelo“; od náboženských textů až po sledování úspěchů svých svěřenců.

Kniha je vcelku přehledně strukturována do kapitol, které se zabývají konkrétními vyučovacími metodami v Domech dětí i radami pro učitele, jak by měli s těmito metodami zacházet. Často se jedná o detailní pokyny – krok za krokem –, jak by měl učitel jednat: „…nevtíravě osloví dítě, o kterém je přesvědčena, že je připraveno k nácviku…“. Zmiňuje i konkrétní pomůcky, např. pro nácvik správné chůze či zbystření jednotlivých smyslů dítěte. Nejsem si jist, do jaké míry jsou pomůcky popsané Marií Montessori využívány v dnešní době; i dnes nicméně jistě mohou rodičům sloužit – minimálně jako inspirace – a pomoci rozvíjet předškolní děti v oblastech, ve kterých mají rezervy.

Jazyk knihy je v některých případech až básnický; například když popisuje CNS a fyziologii člověka. Při čtení knihy jsem měl mnohokrát pocit, že se jedná o přímo přepsané vyprávění autorky – příjemné na čtení, avšak čas od času se stane, že informace, kterou autorka považovala za podstatnou, je zopakována několikrát, namísto toho, aby bylo využito možností, kterou nabízí knižní podání (například ztučnění textu).

Věřím, že ačkoliv uvedené poznatky nejsou již aktuálními, může kniha čtenáři nabídnout nadčasová témata k zamyšlení. Jedná se například o úvahu ohledně hranice mezi pomáháním dítěti a děláním věcí za něj (čímž mu bráníme v rozvoji) či téma odměn a trestů. Pro každého se zkušeností s dětmi a mládeží může být přínosné zamyslet se nad individuálním přijímáním odměn a funkčností trestů ve výchově a vzdělávání. Velkou výzvou je pak přizpůsobit způsob výuky dětem na míru, avšak se správným nastavením hranic a bez toho, abychom jim „podlézali“.

Autorka se v knize věnuje i učitelům a tomu, jak je těžké změnit zažité návyky a místo „nalévání“ vědomostí do hlav dětí je vzdělat pomocí jejich přirozené zvídavosti a praktických dovedností (například za využití přírody v okolí).

Knihu bych doporučil těm, kteří chtějí získat nějaké povědomí o počátcích a historii Montesorri metody a případné tipy pro konkrétní techniky práce s dětmi. Objevování dítěte není určeno čtenářům, kteří hledají moderní náhled na Montessori metodu. Ale jako náhled od významné pedagožky začátku 20. století funguje kniha více než dobře.