Snad každý najde v příbuzenstvu někoho, kdo vybočoval a rebeloval nebo byl neoblíbený a upozaďovaný. Ať už ho nazveme černou ovcí, nebo obětním beránkem, život takových osob bývá náročný.

Co vás napadne, když se řekne černá ovce? Já si pod tím představovala rebela jdoucího proti rodinným hodnotám, dědečka schopného prohrát v kartách mlýn, strýce opilce, který uhořel v kůlně, nebo aristokrata ochotného jít za hlasem srdce do bídy.

S touto představou jsem sáhla po knize německého psychiatra Petera Teuschela Černá ovce rodiny Nepřijetí vina a vlastní hodnota s drze se tvářící ovcí na obálce. Jenže kniha pracuje spíš s příběhy obětních beránků a popelek vyobcovaných vlastní rodinou. Jejich touha po uznání i boj s nepřijetím je však možná čtenářsky zajímavější. Pocit outsidera ať už doma, ve škole, nebo v práci totiž zažila spousta lidí. Kniha nadupaná kazuistikami se dobře čte, snad každý tam najde něco ze svého života, ale v kvantu kreativních přirovnání se poněkud ztrácí struktura.

Chybějící přístav

Domov by podle autora měl být místem bezpečí, v němž nás druzí vítají a rádi vidí, v němž nám nic nehrozí... a kde se můžeme uvolnit. Nicméně řada lidí štěstí klidného základního přístavu nezná. A právě odtud pramení jejich další trable.

V ideálním případě jsme doma přijati takoví, jací jsme, a obklopuje nás péče a respektující láska. Černé ovce to však mají jinak, z prvotních negativních zážitků pramení jejich špatný pocit ze sebe i ze světa. Vztah k členům naší smečky je totiž prazákladem všech dalších sociálních zkušeností. Fatalisté by rodinu nazvali Osudem. Na rozdíl od všech dalších kroků v životě jsme si ji nevybrali, i když řada ezoteriků tvrdí, že ano. Že si naše duše zvolí zkušenost potřebnou k dalšímu zrání. Tato víra někdy pomáhá snášet životní karamboly i se vzmužit k boji proti nim.

Mnozí se však odvoláváním na špatné dětství celoživotně vyviňují z následných chybných kroků a nezdarů. Takové lidi autor označuje jako nepravé černé ovce. Ty pravé totiž jen nerady přiznávají, že něco v rodině bylo špatně. Vinu vztahují na sebe, mají pocit, že si něco namlouvají a jsou nevděčné. Zmítají se mezi povinnou úctou a vděkem k rodičům a podezřením, že všechno nebylo v pořádku. Z toho se rodí jejich pocity viny. Když seberou odvahu a rodičům předestřou, jak se v dětství cítily, zpravidla narazí na ostrý nesouhlas a hněv. Konfrontace jejich vnitřní zmatek ještě prohloubí.

Cítí se nemilované, bezcenné, bez naděje na štěstí a klidné zázemí. Jejich nízká sebehodnota je provází dalšími vztahy, kde často marně hledají bezvýhradné přijetí. Tato očekávání málokterý partner unese, nemluvě o tom, že lidé se šrámy z dětství si vybírají podobné typy, jako byli rodiče.

Proč zrovna já?

Pro vznik syndromu černé ovce je podle autora rozhodující období od narození do 25 let. Pocházíme-li z rodiny, kde jsme v porovnání se sourozenci dostávali méně zájmu i uznání, zákonitě se ptáme, co je na nás špatně. Štěstí druhých lidí nás na naše deficity celoživotně upozorňuje. Proč oni ano a my ne?

Pocit vyloučení podle výzkumů aktivuje v mozku stejné centrum jako fyzická bolest. Sourozenci, kteří byli shodným způsobem zanedbáváni, na tom bývají lépe. Většinou jako posádka jedné lodi dokážou vybudovat spojenectví. Je-li však zanedbávání nerovnoměrné, pak třeba při péči o nemohoucí rodiče hlavní roli často zastává právě černá ovce, nezřídka beze slůvka vděku od rodičů či sourozenců. Speciální kapitolou jsou tance kolem dědictví, které dokážou rozklížit i vyrovnané vztahy. V případě odstrkovaných potomků je téměř jisté, že tady také přijdou zkrátka.

Kdo a proti komu?

Nejčastěji dítě odstrkuje jeden z rodičů, otčím nebo macecha, ale nezřídka divné hry rozehrají také sourozenci. Mnohdy se do role otloukánka dostává potomek s puncem kukaččího mláděte či benjamínek, s nímž se už nepočítalo a jehož narození zkazilo rodičům plány.

Ostatní členové rodiny stávají se aktivními pomahači agresorů, zvídavě přihlížejícími nebo netečně přehlížejícími. Pomocníků ochotných černou ovci bránit se najde minimum. Tyto role mají podobnou dynamiku i v jiných skupinách – ve škole, v práci nebo v politice.

Trochu jinak jsou na tom osoby autorem označované jako oslnivě bílé ovce a sluneční ptáci – lidé, kteří rodinu nějak přerostli, ať už intelektově, nadáním, vzděláním nebo schopností vydělat peníze. Sice zpravidla nebývají peskovány, ale jejich světu a myšlení málokdo z rodiny rozumí. Nejbližší příbuzní jejich úspěchů nezřídka využívají a vykořisťují je.

Horší úděl mají pestrobarevné ovce, které se vydaly odlišnou cestou, než je v rodině zvykem, zejména na uměleckou dráhu. Musejí se zpravidla poprat s nedostatkem podpory a s odsouzením, že jsou budižkničemové odmítající solidní povolání. Pokud jejich nadání doprovází neurodivergence nebo psychická nemoc, bývá to námět na horor.

K oslnivě bílým ovcím lze zařadit i takzvané skleněné děti, na něž rodina kvůli nemoci nebo postižení sourozence nemá čas ani energii a prožívají dětství tak, aby pokud možno neobtěžovaly.

Někdy se černou ovcí stane rozmazlované dítě v rodině, kde jeden z rodičů – zpravidla matka, nezvládá rovnováhu mezi držením a pouštěním. Zatímco v raném dětství je bezpečné držení potomka důležité, časem je potřeba ho přiměřeně pouštět a umožnit mu postupnou separaci. Závislý rodič však pouto nedokáže uvolnit a na každý pokus o osamostatnění dospělého potomka reaguje výčitkami a vztekem.

Podobné důsledky má nerovnováha mezi autoritativním dohledem a vlastní vůlí dítěte, které bývá neustále do něčeho tlačeno pod hesly Je to pro tvé dobro a My víme nejlépe, co potřebuješ. Hodně zla napáchá úzkostná rodina bránící potomkům v čemkoli, co překračuje hranice chápání dospělých a rodinné tradice.

Místo buchet negativa

A co si černá ovce odnáší do světa v uzlíčku místo buchet? Většinou je to nedostatek důvěry a sebedůvěry, neschopnost uvolnění a špatné soustředění. A také přesvědčení typu Štěstí je tam, kde nejsem já. I když na takovou výbavu člověk nemusí být odstrkován jen doma, hodně zranění lze utrpět také ve škole.

Je vcelku logické, že dítě druhé kategorie doroste do druhojakostního dospělého. Rozhodující totiž nejsou osobní kvality a nadání, ale vnitřní pocit ze sebe. Porovnávání se s druhými se pak stane trýznivým koníčkem. Třeba Ta je krásná, kam se na ni hrabu, nebo ještě sofistikovanější přístup Nemám důvod vyvádět, jiní trpí víc a na rozdíl ode mě to zvládají!

Německé přísloví Kdo se srovnává s druhými, ten už prohrál! má pravdu. Z uvedeného nastavení totiž vedou dvě cesty – do deprese a k roztrpčenosti. Ta první člověka obrací proti sobě, druhá proti světu a někdy se dají tvořivě kombinovat.

Urvu to na sílu!

U většiny lidí se zážitkem vyloučení v rodině se rozvine posttraumatická stresová porucha. Hrstka odolných rané zážitky odnese jen špatným pocitem ze sebe a negativistickým přístupem k životu. Chybějící uznání a malou sebeúctu si černé ovce často kompenzují extrémním perfekcionismem a nasazením na všech frontách.

Proto se v anamnéze mnohých – kromě života s minimem radosti a plného pochybností o sobě – tak často objevuje vyčerpání a vyhoření. Řada lidí se syndromem černé ovce je totiž v rámci hledání spokojenosti odsouzena k setrvalému neklidu, střídání zaměstnání, míst pobytu, koníčků, vztahů a činností. Zpravidla nedokážou jen tak být, možná se podobně jako Popelka obávají macešské otázky Ty nemáš co na práci? Tady máš popel a hrách! Výkonnost a odškrtávání povinností jim dodává chvilkový pocit sebehodnoty.

Následné vyhoření řada psychiatrů považuje za formu deprese. Postižení potřebují odpočívat, ale také s mírou vykonávat nějakou smysluplnou činnost. U lidí, které k depresi dohnalo vyčerpání a vyhoření, to bývá někdy snazší než u klasické deprese.

Jiné černé ovce se projevují extrémní rozhořčeností a kritičností. Tímto nastavením popuzují okolí a vede je to k další izolaci podporující pocit, že za nic nestojí. Co pro sebe mohou udělat, kromě toho, že si najdou terapeuta, s nímž postupně přeorají negativistické dráhy ve vlastním mozku a vedoucí ke stále stejným výsledkům?

Vyzkoušejte na sobě

Kniha obsahuje minimum svépomocných tipů, spíše se věnuje popisu problematiky. Přesto se několik instrukcí najde:

• Základem je najít přiměřený odstup nejen od zraňujícího okolí, ale zejména od vlastních soudů a hodnocení. Dává větší prostor k tomu, abyste mohli věci kolem sebe ovlivňovat.
• Nevyžadujte od druhých, co jste jako děti nedostali. Vede to k dětské závislosti a zklamání. Nalezení vlastní cesty osvobozuje.
• Přátelské kontakty mimo rodinu pomáhají, i když je náročné jim věřit, nepodceňovat se, neulpívat na nich nebo si k sobě nehledat trpaslíka, který je na tom hůř než vy.
• Uvědomte si roli oběti a postupně z ní vystupte. Jiný druh reakcí na stejné podněty začněte trénovat v méně náročných situacích. Malé úspěchy dávají odvahu k větším akcím.
• Černé ovce mívají tendenci k rozmazlování vlastních dětí. Ovšem nahrazení jednoho extrému druhým je kontraproduktivní, stejně jako když se vám dítě stane zástupným cílem vlastní spokojenosti. Pokud se mu pak v životě nedaří, je to pro vás ještě větší utrpení.
• V práci se vyvarujte snahy o vytváření rodinného společenství. Černé ovce na pracovišti snadno sklouzávají do podobných rolí jako doma. I když je kolegové mívají rádi za jejich obětavost, často se nechávají peskovat a využívat, protože jsou na to zvyklé.
• Všímejte si každodenních drobných nespravedlností (pomůže mindfulness) a naučte se na ně adekvátně reagovat, i když okolí bude nejdřív prskat. A pozor – znevýhodňovatele, vyčleňovatele a vykořisťovatele máte v sobě, i jemu je nutné se postavit!
• Přestaňte obviňovat ty, kteří vám ublížili, nikam to nevede.
• Smysl pro spravedlnost daný zažitou nespravedlností neuplatňujte jen u druhých. Řada černých ovcí mívá sociální angažovanost jako berličku a lék na potlačení vlastních bolestí.
• Postavte se bolesti čelem a ptejte se, proč se ozvala. Vytvořte si imaginární batoh na kameny bolestí. I s touto tíhou zůstanete v pohybu a víte, proč a co nesete. Naučíte-li se být svému vnitřnímu dítěti lepším rodičem, můžete zátěž postupně odkládat.

Kniha je vhodná pro každého, protože můžete být černou ovcí, aniž si to uvědomujete, protože můžete se chovat k někomu jako k černé ovci, aniž si to uvědomujete. Nebo „jen“ můžete směrovat k tomuto. Tato kniha mi částečně vysvětlila některé jevy v blízkých rodinách. Zvláště vliv vzdálenosti nebo toho, že dítě nebylo až tak chtěné, čekané nebo toho, že dítě má dost odlišné zájmy, směrování než rodiče je celkem běžný.

Jsem zvyklý na rozumný standard Portálu, co se týká korektury, proto mě celkem překvapilo, že na straně 18 je pravděpodobná chyba překladu, logicky nesmyslná věta a v textu jsem našel min. jeden překlep, který obvykle automatická korektura podtrhne – neexistující slovo. Překvapení, nicméně drobnost, podporuje pozornost.

Líbilo se mi, že kniha se danému tématu věnuje komplexně, z mnoha úhlů pohledu. Dokonce ani nechybí rozdíly oproti jevům ve společnosti, se kterými by se to mohlo splést, resp. jak černou ovci rozeznat od narcise, mamánka apod. Málokdy se mi stane, že nemám ke knize, moc co dodat, napsat, že je dané téma vyčerpá kompletně, zde je ten případ.

Mnohdy se u knížek zamýšlím, jak mohli zvolit daný obal… To však u knihy Černá ovce rodiny neplatí.

Kniha Petera Teuschela je jednou z těch, na které mnoho lidí tiše čekalo, aniž by to věděli. Bere známé označení – „černá ovce rodiny“ – a zachází s ním nikoli jako s anekdotou či milou zvláštností, ale jako s vážným, systematickým a často devastujícím vzorcem rodinných vztahů, který může mít celoživotní následky.

Jedná se o klinicky podloženou a příběhově bohatou studii o tom, co znamená vyrůstat jako chronicky znehodnocovaný, nepochopený nebo otevřeně odmítaný člen vlastního rodinného systému. Být „černou ovcí“ není výsledkem osobnostních odlišností nebo pubertálních konfliktů, je to často forma systematické diskriminace a psychického násilí uvnitř rodiny.

Vyloučení bolí, a nejvíc tehdy, když k němu dochází v rodině. Utrpení „nechtěného dítěte“ nekončí odchodem z domova, často doprovází jedince i v dospělosti a utváří jeho sebeobraz i vztahy.

Kniha dává hlas těm, kteří byli v rodině neviditelní, znehodnocovaní nebo obětovaní. Nabízí jazyk, porozumění a naději, a ukazuje, že role černé ovce není osobnostní vada, ale systémový mechanismus, který lze pochopit a překročit. Pro terapeuty i pro čtenáře s náročnou rodinnou historií je to text, který může znamenat první krok k osvobození od starých rodinných mýtů.