Zprávy o tom, že s muži něco není v pořádku, se k nám ze světa dostávají už dvě desetiletí.

Pojednání autorů jako R. Bly, S. Bidduplh, J. Eldridge, R. Rohr aj. už u nás byla publikována. Jenže čeští muži je zatím neberou moc vážně. Jako by si namlouvali, že krize mužství se jich netýká, v klidu ji přečkají a mohou si z ní dělat legraci. Z této iluze je může probrat další zahraniční misionář, Guy Corneau. Jeho kniha Chybějící otec, chybující syn je pro strategii mlčení zvlášť nebezpečná. Systematicky ji totiž zpochybňuje a narušuje.

Kanadský psycholog a jungiánský analytik tvrdí, že muži si z generace na generaci předávají zákaz mluvit o touze po uznání od otce. Nejde o pochvaly za výsledky ve škole nebo v práci, ale o podporu otce, kterou syn nutně potřebuje ve svém mužském zrání. Jako teenager , ale i jako batole. Corneau zpochybňuje tradiční freudiánskou představu, že otec je pro syna významný od šesti let, a přimlouvá se za kontakt otce s dítětem – zejména tělesný – od samotného narození. Už v prvních dvou letech života se totiž formuje vztah syna k vlastní identitě. Pokud otec chybí, syn má tendenci ulpět na matce a po mnoho let s ní pak skrytě bojuje. Řeší mateřský komplex a paralelně i ten otcovský…

Jasná, ale také dost akademická argumentace. Corneau naštěstí své konstrukce záhy dokládá kazuistikami. Tak čtenářům představuje hrdinu, hodného hocha, svůdce, feministu, rebela, zkrachovalce… zkrátka různé typy „chybujících“ synů. „Každý z nich má před sebou úkol – rozbít scénář a stát se reálným,“ píše jejich terapeut a ukazuje i možnosti, jak toho dosáhnout.

Na kazuistiky navazuje zevrubná analýza dvou hlavních překážek zralého mužství: strachu z intimity a potlačené agresivity. První překážka se ukazuje, když muž neumí přijímat něžnosti, když používá ženu jako nafukovací pannu, když je posedlý sexem… tedy když se chová jako chlapec, jenž se děsí blízkosti. Druhá překážka souvisí s tím, že se muži odřízli od své surové energie. Variace na téma divého muže má celkem racionální resumé: „Nenabádám muže k tomu, aby byli více násilničtí ve svém chování, spíš je povzbuzuji, aby tuto energii v sobě přijali…“ Corneau pak přidává tipy, kde pro archetyp válečníka dnes najít bitevní pole – třeba v oblasti lidských práv.

Probuzená agresivita nebo jinak řečeno vitalita ovšem přerod chlapce v muže nezaručuje. Je třeba najít formu, jak vnitřní změnu potvrdit ve světě. Zde se autor zaměřuje na mužskou iniciaci a přechodové rituály. Jednou z inspirací od domorodých kmenů je podle něj fakt, že otec, jenž zasvěcuje svého syna, se nevyhne určité krutosti; jinak „smrt matčina synáčka“ nenastane. Dobrý otec nechrání syna před bolestmi života. Pokud ano, tak je zde ještě druhá šance, a to najít v životních prohrách, jako je rozvod nebo nemoc, potenciál mužské dospělosti. Stát „oběma nohama v hnoji“ nemusí být osudové a i deprese může být iniciací.

Muži tyto věci znají. Potíž je jen v tom, že o nich nemluví. Jaký lék jim podat? Corneau pochopitelně preferuje individuální psychoterapii, intimní prostor, kde se muži mohou otevřít a podívat se do tváře svému stínu. Nabízí i variantu mužské skupiny, v níž a z níž se rodí dospělí muži, a zmiňuje i opomíjené mužské přátelství. Zvláštní účinek má pak dialog s otcem, i kdyby měl přinést smutek a frustraci.

Kniha Chybějící otec, chybující syn v sobě spojuje odbornou literaturu a osobní vyznání. Na jedné straně je plná vědeckých termínů, citací i spekulací (udivuje zbytečná psychologizace homosexuality nebo násilné odkazy na mytologii). Na straně druhé obsahuje velkou dávku osobního zanícení, které chce přenést na čtenáře. Ten se v této kombinaci může občas ztratit... Ale síla hlavní myšlenky ho vede dál a dál, až na patetický konec: „Konečně přišel čas promluvit.“

Biografická noticka:

Guy Corneau je z Kanady, ale také z Quebecu, čili píše francouzsky. Kromě terapeutické praxe zvládá přednášet, veřejně se angažovat (založil M.E.N - Men Evolution Network) a psát knihy, jichž má toho času na kontě osm. U nás vyšla Anatomie lásky (Portál, 2010). Chybějící otec, chybující syn je jeho prvotina, která vyšla v roce 1989, když mu bylo 37 let. (Jak sám v úvodu přiznává, řešil si tak i svůj vztah k otci… a, dost pravděpodobně, i své vlastní otcovství a mužství. České vydání přichází s více než dvacetiletou prodlevou, ale vzhledem z rozdílnému sociokulturnímu tempu Kanady a Česka je to možná právě včas.) V roce 2007 onemocněl rakovinou. Z této zkušenosti vytěžil svoji zatím poslední knihu Revivre.

Martin Jára, Liga otevřených mužů
www.ilom.cz

Recenze zpracována pro nakladatelství Portál.