Cítíte-li v životě emoční osamělost nebo prázdnotu, možná jste prožili dětství s emočně nezralým rodičem. Malé děti potřebují rodiče, kteří jsou dostatečně emočně zralý, aby jejich vývoj proběhl zdravě. Co znamená emoční zralost? Je to umění respektovat druhého i sebe, mít sebereflexi, umět být ve vztahu otevřený v komunikaci, umět naslouchat pocitům a potřebám druhých, vnímat a udržovat zdravě emoční hranice a v neposlední řadě umět zdravě řešit konflikty a krize. Pokud toho je rodič schopen, pak dává dítěti pocit emoční stability a bezpečí. V dítěti se buduje důvěra k lidem a zároveň zdravá míra ochrany před druhými.

Pokud však dítě v určitém věku zjistí, že jeho rodič reaguje na jeho pocity a potřeby třeba pasivní agresí, prohlubuje v dítěti za své projevy pocity viny nebo je dokonce k dítěti přímo agresivní,vzniká v dítěti pocit, že se rodiči nedá emočně důvěřovat. Zůstává tak sám na svoje pocity a roste vnitřní osamělost. Dítě ale nemůže zůstat bez spojení s rodiči, tak si pomalu nastaví obranný mechanismus, který ho udrží ve spojení s rodičem. Obecně se dá tento obranný mechanismus nazvat upřednostňování potřeb druhých před vlastními. Pokud se emočně nezralý rodič třeba často uráží a trestá dítě mlčením, může se dítě naučit reagovat příliš snaživě a podmanivě, aby rodiče opět obměkčilo. Jiné dítě se může naopak naučit reagovat přílišným vzdorem, pokud z rodiče cítí emoční chlad nebo nepřijetí.

Kniha podrobně rozepisuje různé typy emočně nezralých rodičů, kdy může mít rodič různou intenzitu své nezralosti. Takoví rodiče vypadají jako dospělí, ale uvnitř jsou zamrzlé děti. Může jít o pasivního rodiče, který neumí bránit své dítě, ale také o narcistního rodiče, který svému dítěti cíleně ubližuje.

Autorka rozdělila děti takových rodičů do dvou skupin – internalizátoři a externalizátoři.Dospělé děti z první skupiny cítí v životě přehnaně pocit viny a tím jsou adepti pro zneužívání od druhých. Často si do života a zejména do partnerství přitahují manipulátory a narcisní jedince, kteří se ve vztahu k nim chovají sobecky a vyvolávají v nich pocity viny. Externalizátoři jsou dospělí, kteří prožili také dětství s emočně nezralým rodičem.Zvolili však opačný způsob zpracování. Myslí pouze povrchně, volí jednoduchá řešení, nepouštějí se do emoční hloubky, chovají se často sobecky a žádnou vinu si nepřipouštějí.

Hodně mých klientů tuto knihu četlo a jsou nadšeni. Díky knize si dokázali zodpovědět spoustu otazníků, které měli roky v hlavě.

Zpracovat negativní zkušenosti z dětství nemusí být jednoduché. Mnozí hledají různé cesty, jak se s důsledky negativních zkušeností vyrovnat. V nakladatelství Portál vyšla skvělá knížka Dospělé děti emočně nezralých rodičů. Tato knížka může čtenářům pomoci rozkličovat některé nefunkční vzorce myšlení, které si do dospělosti odnesli, pokud vyrůstali s emočně nezralým rodičem.

Autorka v knížce mluví o dvou typech jedinců podle jejich reakce na dětství s emočně nezralými rodiči:

• Externalizátoři – zodpovědnost za řešení svých záležitostí přenechávají ostatním
• Internalizátoři – mají pocit, že práci na vztazích musejí odvést především oni sami

Když dítě vyrůstá s emočně nezralým rodičem / rodiči, může mu to v dospělosti přinést řadu těžkostí – ve vztahu k sobě i k druhým. Dobrá zpráva je, že člověk na sobě vždycky může pracovat. Knížka Dospělé děti emočně nezralých rodičů je určena těm, kteří na sobě a na svých vztazích pracovat chtějí.

Autorka píše srozumitelně a své texty obohacuje popisem zkušeností konkrétních lidí.

V první části knihy autorka popisuje, jak emočně nezralí rodiče ovlivňují život svých dospělých dětí. Také ukazuje, jak rozpoznat emočně nezralého rodiče. Představuje čtyři typy emočně nezralých rodičů a také reakce různých typů dětí na nezralost svého rodiče.

Druhá část knihy obsahuje praktické rady, které dospělým dětem pomáhají zaujmout zdravý postoj k emočně nezralému rodiči a vysvětluje funkční strategie jednání s nezralými lidmi.

Knížka je jednou z těch, která člověka motivuje k tomu, aby se snažil nepředávat nefunkční vzorce dalším generacím. Může čtenářům otevřít nové obzory a poskytnout informace i praktické rady k práci na sobě a svých nejbližších vztazích.

Součástí jednotlivých kapitol jsou také praktická cvičení. Na závěr recenze jsme jedno cvičení, které si můžete sami na sobě vyzkoušet. Cvičení je z kapitoly 7, která nese název Zhroucení a probuzení.

PROBUDIT SVÉ PRAVÉ JÁ

Toto cvičení vám pomůže začít si lépe uvědomovat své pravé já. Budete potřebovat list papíru a pero. Přeložte papír podéně napůl, abyste vždy viděli jen jednu polovinu stránky, a pak si jednu polovinu nadepište „Moje pravé já“ a druhou „Moje náhradní já“.

Nejprve si papír nastavte tak, abyste viděli jen polovinu s nápisem „Moje pravé já“. Potom zavzpomínejte, jací jste byli v dětství. Jděte do hloubky a buďte poctiví. Jací jste byli, než jste se začali snažit být někým jiným? Co jste rádi dělali, než jste se naučili soudit a kritizovat se? Co vám bylo příjemné? Kdybyste mohli být člověkem, jakým doopravdy jste (a nemuseli si dělat starosti s penězi), jak by právě teď vypadal váš život?

Doporučuji vám ohlédnout se, jací jste byli před čtvrtou třídou. Co vás zajímalo? Jaké lidi jste měli v oblibě a co se vám na nich líbilo? Co jste rádi dělali, když jste měli volný čas? Jak jste si rádi hráli? Jaká byla vaše představa skvělého dne? Co pro vás bylo opravdovou vzpruhou? V libovolném pořadí si pod hlavičkou „Moje pravé já“ zapisujte, co vás k tomu bude napadat.

Až tento seznam dokončíte, přeložte si papír tak, abyste před sebou měli polovinu s nadpisem „Moje náhradní já“. Zamyslete se nad tím, kým jste se museli stát, abyste získali pocit, že vás někdo obdivuje a má vás rád. Nevěnujete se teď něčemu, co vás ve skutečnosti nezajímá? K čemu se nutíte, protože si myslíte, že to z vás dělá dobrého člověka? Věnujete se lidem, kteří vám vysávají energii, takže se cítíte vyčerpaní? U čeho trávíte čas a nudí vás to? Jak byste popsali společenskou roli, kterou se snažíte hrát? Jak byste si přáli, aby vás viděli druzí? Jaké své osobnostní rysy se snažíte skrývat? Co o vás nikdo neví a vy jste rádi, že to tak je?

Až skončíte, alespoň na den tento papír odložte stranou. Pak ho rozevřete, uhlaďte uprostřed a obě strany porovnejte. Žijete převážně podle svého pravého já, nebo váš život ovládá vaše náhradní já?

Po každé recenzi si řeknu, že tu další knížku přečtu rychleji, že si najdu #vicecasunacteni dyť je to přece fajn! A pak nic. Je tohle ta dospělost?!

Dospělost je party, ale taky je to uvědomování, že ne všechno v našem dětství bylo okej. Někdy nám to jen pomáhá vyjasnit si, co bych ve svém životě chtěl nebo nechtěl opakovat, ale někdy je to dost nepříjemné prozření. Tahle knížka je převážně pro lidi, kde je to spíš facka zprava zleva a pravý hák pod čelist, akorát moc neví, odkud to přichází.

Tahle knížka ví, kde by asi tak mohlo být jádro pudla, a velmi opatrně našlapuje na hranici mezi edukací a ukazování prstem. Většina z vás totiž nebude mít mega trauma ze všech vašich rodičů, to jako zas ne, ale to neznamená, že nejste trochu pomačkaní. Knížka to ví a snaží se vás nasměrovat, odkud ten divný pocit nezvedat matce telefon plyne.

Umím si představit, že knížka hodně lidem pomůže s uvědoměním, že něco není jak by mělo a třeba vyhledají terapeutickou pomoc, ale pro všechny, kdo by se chtěli DIY selfterapeutovat knížkou, mám upozornění. Tahle knížka trpí stejnými nedostatky jako všechny jiné publikace, které vycházejí z osobních zkušeností. Výroky často nejsou ničím podložené, pouze autorovou dojmologií "mám dojem, že to takhle je". Berme to v úvahu, jo, díky. Kapitola Rozdíly v kvalitě myšlení mi třeba osobně přijde jako úplně zbytečné morální povyšování. Doslova to máte v názvu, bavíme se o emocích. IQ a EQ jsou spíš sestřenice, než dvojčata, a společné mají jen příjmení.

Přečíst si knížku je začátek, ne celá práce. Přísahám, že jestli vás ještě za rok potkám chodit s tím že "chovam se jak dement protože moje matka se mi dost nevěnovala" tak budu velmi stabby. No a co. Slyšela jsem to už čtyřikrát. Mazej na terapii.