Zpracovat negativní zkušenosti z dětství nemusí být jednoduché. Mnozí hledají různé cesty, jak se s důsledky negativních zkušeností vyrovnat. V nakladatelství Portál vyšla skvělá knížka Dospělé děti emočně nezralých rodičů. Tato knížka může čtenářům pomoci rozkličovat některé nefunkční vzorce myšlení, které si do dospělosti odnesli, pokud vyrůstali s emočně nezralým rodičem.

Autorka v knížce mluví o dvou typech jedinců podle jejich reakce na dětství s emočně nezralými rodiči:

• Externalizátoři – zodpovědnost za řešení svých záležitostí přenechávají ostatním
• Internalizátoři – mají pocit, že práci na vztazích musejí odvést především oni sami

Když dítě vyrůstá s emočně nezralým rodičem / rodiči, může mu to v dospělosti přinést řadu těžkostí – ve vztahu k sobě i k druhým. Dobrá zpráva je, že člověk na sobě vždycky může pracovat. Knížka Dospělé děti emočně nezralých rodičů je určena těm, kteří na sobě a na svých vztazích pracovat chtějí.

Autorka píše srozumitelně a své texty obohacuje popisem zkušeností konkrétních lidí.

V první části knihy autorka popisuje, jak emočně nezralí rodiče ovlivňují život svých dospělých dětí. Také ukazuje, jak rozpoznat emočně nezralého rodiče. Představuje čtyři typy emočně nezralých rodičů a také reakce různých typů dětí na nezralost svého rodiče.

Druhá část knihy obsahuje praktické rady, které dospělým dětem pomáhají zaujmout zdravý postoj k emočně nezralému rodiči a vysvětluje funkční strategie jednání s nezralými lidmi.

Knížka je jednou z těch, která člověka motivuje k tomu, aby se snažil nepředávat nefunkční vzorce dalším generacím. Může čtenářům otevřít nové obzory a poskytnout informace i praktické rady k práci na sobě a svých nejbližších vztazích.

Součástí jednotlivých kapitol jsou také praktická cvičení. Na závěr recenze jsme jedno cvičení, které si můžete sami na sobě vyzkoušet. Cvičení je z kapitoly 7, která nese název Zhroucení a probuzení.

PROBUDIT SVÉ PRAVÉ JÁ

Toto cvičení vám pomůže začít si lépe uvědomovat své pravé já. Budete potřebovat list papíru a pero. Přeložte papír podéně napůl, abyste vždy viděli jen jednu polovinu stránky, a pak si jednu polovinu nadepište „Moje pravé já“ a druhou „Moje náhradní já“.

Nejprve si papír nastavte tak, abyste viděli jen polovinu s nápisem „Moje pravé já“. Potom zavzpomínejte, jací jste byli v dětství. Jděte do hloubky a buďte poctiví. Jací jste byli, než jste se začali snažit být někým jiným? Co jste rádi dělali, než jste se naučili soudit a kritizovat se? Co vám bylo příjemné? Kdybyste mohli být člověkem, jakým doopravdy jste (a nemuseli si dělat starosti s penězi), jak by právě teď vypadal váš život?

Doporučuji vám ohlédnout se, jací jste byli před čtvrtou třídou. Co vás zajímalo? Jaké lidi jste měli v oblibě a co se vám na nich líbilo? Co jste rádi dělali, když jste měli volný čas? Jak jste si rádi hráli? Jaká byla vaše představa skvělého dne? Co pro vás bylo opravdovou vzpruhou? V libovolném pořadí si pod hlavičkou „Moje pravé já“ zapisujte, co vás k tomu bude napadat.

Až tento seznam dokončíte, přeložte si papír tak, abyste před sebou měli polovinu s nadpisem „Moje náhradní já“. Zamyslete se nad tím, kým jste se museli stát, abyste získali pocit, že vás někdo obdivuje a má vás rád. Nevěnujete se teď něčemu, co vás ve skutečnosti nezajímá? K čemu se nutíte, protože si myslíte, že to z vás dělá dobrého člověka? Věnujete se lidem, kteří vám vysávají energii, takže se cítíte vyčerpaní? U čeho trávíte čas a nudí vás to? Jak byste popsali společenskou roli, kterou se snažíte hrát? Jak byste si přáli, aby vás viděli druzí? Jaké své osobnostní rysy se snažíte skrývat? Co o vás nikdo neví a vy jste rádi, že to tak je?

Až skončíte, alespoň na den tento papír odložte stranou. Pak ho rozevřete, uhlaďte uprostřed a obě strany porovnejte. Žijete převážně podle svého pravého já, nebo váš život ovládá vaše náhradní já?

Po každé recenzi si řeknu, že tu další knížku přečtu rychleji, že si najdu #vicecasunacteni dyť je to přece fajn! A pak nic. Je tohle ta dospělost?!

Dospělost je party, ale taky je to uvědomování, že ne všechno v našem dětství bylo okej. Někdy nám to jen pomáhá vyjasnit si, co bych ve svém životě chtěl nebo nechtěl opakovat, ale někdy je to dost nepříjemné prozření. Tahle knížka je převážně pro lidi, kde je to spíš facka zprava zleva a pravý hák pod čelist, akorát moc neví, odkud to přichází.

Tahle knížka ví, kde by asi tak mohlo být jádro pudla, a velmi opatrně našlapuje na hranici mezi edukací a ukazování prstem. Většina z vás totiž nebude mít mega trauma ze všech vašich rodičů, to jako zas ne, ale to neznamená, že nejste trochu pomačkaní. Knížka to ví a snaží se vás nasměrovat, odkud ten divný pocit nezvedat matce telefon plyne.

Umím si představit, že knížka hodně lidem pomůže s uvědoměním, že něco není jak by mělo a třeba vyhledají terapeutickou pomoc, ale pro všechny, kdo by se chtěli DIY selfterapeutovat knížkou, mám upozornění. Tahle knížka trpí stejnými nedostatky jako všechny jiné publikace, které vycházejí z osobních zkušeností. Výroky často nejsou ničím podložené, pouze autorovou dojmologií "mám dojem, že to takhle je". Berme to v úvahu, jo, díky. Kapitola Rozdíly v kvalitě myšlení mi třeba osobně přijde jako úplně zbytečné morální povyšování. Doslova to máte v názvu, bavíme se o emocích. IQ a EQ jsou spíš sestřenice, než dvojčata, a společné mají jen příjmení.

Přečíst si knížku je začátek, ne celá práce. Přísahám, že jestli vás ještě za rok potkám chodit s tím že "chovam se jak dement protože moje matka se mi dost nevěnovala" tak budu velmi stabby. No a co. Slyšela jsem to už čtyřikrát. Mazej na terapii.

To, jací jsou naši rodiče, nás ovlivňuje celý život. Snad nejdůležitější roli hrají v průběhu vývoje našeho charakteru, když jsme ještě malí. Ukazují nám, jak v určitých situacích reagovat, co je normální komunikace, jaké a kdy prožívat emoce a jaký mít přístup k okolnímu světu. Autorka knihy Dospělé děti emočně nezralých rodičů Lindsay C. Gibson se zaměřuje na to, jak vypadá následný život lidí, kteří neměli emočně vyspělé rodiče.

Lindsay C. Gibson je současná americká psycholožka, jež svou praxi zaměřila na práci s jedinci vychovanými emočně nezralými rodiči. Kromě soukromé praxe a vyučování na univerzitě napsala více knih právě na toto téma. Ty mohou být cenným zdrojem informací nejen pro odborníky, ale vzhledem k jednoduchému jazyku i pro laiky, kteří se o své současné osobnosti chtějí něco naučit optikou raných vztahových vzorců.

Ačkoli je kniha napsaná jen na 271 stran, její obsah pokrývá široké spektrum témat. Prvně se dozvíme, jak emočně nezralí rodiče ovlivňují životy dospělých lidí a jak je rozpoznat. Autorka popisuje 4 základní typy takových rodičů (emocionální, posedlé, odmítavé a pasivní) podle jejich nejvýraznějších vlastností. Charakterizuje způsoby, s nimiž se malé děti s nezralými rodiči vyrovnávají a pokračuje s návody do budoucna – jak se nenechat ovládnout svou minulostí a žít oproštěně od naučených rolí a představ.

Jak vlastně vypadá emočně zralý člověk? Dle autorky umí objektivně abstraktně myslet a zároveň udržovat subjektivní spojení s lidmi. Má vyvinutou identitu sebe sama, je schopný jít za svými cíli a nezneužívá k tomu druhé. Oproti tomu emočně nezralí lidé nejsou schopni sebereflexe, neustále na sebe musí poutat pozornost, jsou egocentričtí, nepřijímají odlišné názory a situace hodnotí jen se svého pohledu. Taky jsou málo odolní vůči stresu, jdou si za svým jediným cílem bez možnosti jakékoli flexibility, jednají na základě instinktů a jejich emoce jsou nestabilní a odporují si. Během života si budují silné obranné mechanismy, aby se nikdo nedostal k jejich citlivému egu, protože potom by se cítili odhaleně a bezmocně.

Aby čtenář mohl posoudit, zda jeho rodiče (či jiní lidé v okolí), patří do první nebo druhé kategorie, poskytuje Lindsay C. Gibson mnoho ilustrativních příběhů svých klientů. U každé kapitoly je také možnost odškrtat si check-list vlastností nebo zkušeností z dětství, jež jsou pro dané téma typické. Kniha tak získává opravdu praktický ráz, který zaručí, že si informace budete pamatovat a snad i je zakomponujete do svého života. Možná to bude i tím, že se některé informace opakují v průběhu knihy vícekrát, což občas může působit trochu zahcujícím dojmem.

Sama autorka zmiňuje, že si knihu může přečíst každý a bude z ní profitovat. I když bychom si často přáli, aby to bylo jinak, pravděpodobně každý z nás má okolo sebe nějakou emočně nevyspělou osobu. Ať už to je rodič, sourozenec, partner nebo kamarád. A myslím si, že po přečtení jim opravdu budeme líp rozumět.