„Jinou rychlostí jedete v noci, jinou v hustém provozu, jinak, když jste unavení. Nasloucháte situaci. Čím méně důvěřujeme sami sobě, čím méně jsme v kontaktu se sebou samými i se světem, tím více chceme kontrolovat“ (Perls, 2022, 31).

Túto publikáciu by som mohla najvýstižnejšie označiť ako knihu kazuistík z Perlsovej praxe v gestalt terapii. Je rozdelená do troch častí, z ktorej prvá síce takých kazuistík obsahuje najmenej, ale mňa upútala najviac aj napriek tomu, že ako piatačku na psychológii mám čoraz menšie kapacity zbierať akési ťažko uchopiteľné teórie do hlavy. Tieto Perlsove myšlienky sú však zväčša príjemné na čítanie a premýšľanie, pretože sú špecifické svojou jednoduchosťou. Málokedy sa v psychológii stretávam s tak jednoznačným a nezahlcujúcim popísaním terapeutickej praxe. Autor totiž neprehlcuje text ani odborným žargónom, aj keď zároveň vysvetľuje dôležité pojmy, ktoré do gestalt terapie priniesol. A tak sa dajú celkom jednoducho predstaviť aj pojmy topdog a underdog, ktoré pre mňa z hodín psychoterapie vyznievali zo základných definícií veľmi zvláštne a boli pre mňa neuchopiteľné. Myslím si však, že sa mi tak ľahko čítala aj preto, že som v rámci štúdia už mohla spoznať dostatok psychologických termínov, aby mi ich neporozumenie nenarušovalo čítanie. Napriek tomu si však myslím, že je prínosná aj pre študentov nižších ročníkov.

Nasledujúce dve časti knihy sú plné kazuistík v podobe prepísaných rozhovorov. Na môj štýl sú Perlsove myšlienky skutočne direktívne, čo ma v priebehu čítania vyvádzalo z miery, ale omnoho viac ma kniha vťahovala práve intenzívnosťou daných techník, ktoré Perls v textoch predstavuje. Vďaka tejto knihe môžem povedať, že som spoznala hĺbku gestalt terapie a jej možnosti tak intenzívne, ako sa zatiaľ žiadnej knihe o tejto terapii nepodarilo.

Nové české vydání knihy “Gestalt terapie doslova” tvoří přepis přednášek konaných v Esalenském institutu v Kalifornii. Jejich autorem je Fritz Perls (1893-1970), považovaný za otce gestalt terapie. Kniha byla poprvé publikována v roce 1969. Hned v úvodu knihy se čtenář setkává s tzv. “gestalt vyznáním”, hojně citovaným i mimo oblast psychoterapie:

„Já dělám svoje a ty dělej taky svoje. Nejsem na světě proto, abych žil podle tvého očekávání, a ty nejsi na světě proto, abys žil podle mého. Ty jsi ty a já jsem já, a jestliže náhodou najdeme jeden druhého, je to krásné. Jestliže ne, nedá se s tím nic dělat.“

Význam těchto slov plynule navazuje do první kapitoly Povídání, ve které se autor vymezuje proti jiným terapeutickým směrům a popisuje čtyři teoretické koncepty, se kterými gestalt operuje. Už z Gestalt vyznání asi všichni cítíme důležitost procesu růstu a rozvíjení lidského potenciálu. V úvodu knihy ale Perls odbočuje ke kritice psychoanalýzy, protože “móda šarlatánů je pro psychologii stejně nebezpečná jako když proležíte rok, desetiletí či století na kanapi psychoanalytika”. Opakovaná vyjádření podobných frustrací mohly z mého pohledu fungovat trochu lépe ve formátu ústní přednášky. Mezi řádky jsem ale cítila velkou touhu vyjádřit základní cíl lidského směřování směrem k autenticitě a schopnosti plného kontaktu. Autor nikdy nenaznačil, že jde o jednoduchou cestu – zážitky spojené s LSD či jinými technikami směřujícími bleskovou rychlostí k okamžitému uvědomění vnímá spíše jako opak celistvého uvědomování. V souladu s heslem “Jsem to, co jsem, a v tomto okamžiku nemůžu prostě být jiný, než jsem” hovoří v první části knihy o kontrole, zralosti i snech. Osobně mě nejvíce zaujaly následující myšlenky:

1. Úzkost je mezera mezi teď a potom. Jako lidé máme tendenci kontrolovat budoucnost, šetřit, plánovat.
2. Zralost je přechod od podpory okolí k sebepodpoře.
3. Důraz na “teď” se v terapii projevuje i v uvědomění neukončených situací (tzn. neukončených gestaltů), z nichž jedna z nejčastějších je vztah s rodiči. (Zde opět ale vnímám Perlsovu aroganci, např. v prohlášení, že vývojová traumata jsou pouze pacientovy výmysly, lži, na kterých lpí, aby unikl sám sobě.)
4. Nevyjádřená nelibost je další častou neukončenou situací, měli bychom se učit volně vyjadřovat své požadavky, které jsou jedinou opravdovou formou komunikace.
5. V kontaktu sami se sebou můžeme být ve chvíli, když přijmeme právě prožívaný okamžik bez vyhýbání se nepříjemným prožitkům.

Podobně jako Eric Berne (zakladatel teorie transakční analýzy, známý především knihou Jak si lidé hrají) zmiňuje v závěru tohoto oddílu intelektuální hry, konkrétně hru “více než” a hru na vyhovování. Obě z nich souvisí s tendencí soustředit se na cizí životy (“ten má víc než já”), potřebou kontrolovat a zapadnout, aniž bychom v tom byli sami za sebe. Během přednášky autor diskutuje s publikem a zapojuje ho do prezentovaných technik. Za jednu z nejzajímavějších považuji střídání situace tady a tam (skok v imaginaci do nějaké vzpomínky, jiného prostředí), kdy po srovnávání prožitků tady a tam můžeme odhalit, co postrádáme v přítomnosti a z této vzpomínky čerpat energii.

Nejdelší část knihy se věnuje snům, ve kterých můžeme dle Perlse nalézt chybějící část naší osobnosti. Perls zdůrazňuje (představuji si, že s lehkým úšklebkem), že gestalt terapie sny neinterpretuje, ale vrací je do života, přehrává, jako by se sen děl tady a teď. Z publika vystupují posluchači, kteří převypravují své sny a dostávají se do dialogu s Perlsem. Nejčastěji využívanou technikou je “mluvení za sen”, kdy se člověk v duchu vtěluje do jednotlivých živých i neživých prvků snu. V souladu s heslem “Staň se tou zdí a mluv jako ona” pak verbalizuje potřeby a přání jednotlivých snových aktérů (např. účastnice popisující strach ze zániku zažívá uvolnění po tom, co v roli vody zjišťuje, že vsáknutí do půdy může znamenat nový život). Podle Perlse je tedy důležité sny vnímat jako něco, co souvisí s námi samými.

Během přednášek se autor již tradičně dostává do drobných konfliktů s posluchači – může jít o demonstraci toho, že v terapii se s klientem do kontaktu dostáváme i pomocí konfrontací, které v klientovi vyvolají potřebu vymezení. Na knize oceňuji zejména přepis některých sebezážitkových technik a detailní kazuistiky práce se sny, která není mimo kontext psychoanalýzy příliš známá. Na místě laického čtenáře bych bojovala nejspíš už s úvodem, který vyžaduje znalosti z oblasti historie psychoterapie a psychologie. Příliš se mi nelíbilo ani časté hodnocení klientů, např. ve smyslu, že jsou “mazaní” a „90 % klientů jde k terapeutovi jen proto, že se chce ubezpečit ve své neuróze“. Útěchou mi v těchto místech byl můj úsměv, když jsem si vzpomněla na Perlsova slova o projekci, kdy v druhých lidech vidíme to, co nepřijímáme u sebe.

Říkáte si, jak vypadal gestalt v jeho počátcích a jak jej viděl jeho zakladatel? Když jsem knížku otevřela, měla jsem strach, že to bude jen další na 340 stránek dlouhé filosofování, které mě po pár stránkách omrzí. Ale to jsem se spletla! Ačkoli je Pearls filosof tělem i duší a do knihy zakomponoval i pro filosofii typické dialogy, rozhodně jsem se u čtení nenudila.

Kniha představuje gestalt, jeho podstatu i využití a ilustruje jeho myšlenky na praktických ukázkách (třeba i přímo na ukázkách z dialogu klienta a terapeuta). Musím říct, že ačkoli nebyla kniha složitá, trvalo mi opravdu dlouho ji přelouskat (dávám to trochu za vinu prázdninovému módu a taky tomu, že zkrátka čtete o stejných myšlenkách stále dokola, akorát z jiných úhlů a na jiných příkladech). Za sebe můžu říct, že mě Pearls jako a autor a člověk opravdu zaujal. Líbí se mi jeho myšlenky, zaujetí pro sny, přímost (možná někdy až trochu přidrzlost, ale v pozitivním slova smyslu), pohled na svět. Ačkoli jsem nebyla nikdy příliš velký fanda gestaltu, po přečtení knížky mu dám ještě šanci.

P. S. Možná jste zaznamenali změnu písma - jak se vám líbí? Jste tým psací písmo (viz minulé příspěvky) nebo spíše tiskací? Dejte mi vědět v komentářích!