Verena Kastová působí na Institutu C.G.Junga a na univerzitě v Curychu. Jako psychoanalytička pracuje ve švýcarském St.Galenu. Napsala více než deset odborných titulů, dva z nich dosud vyšly v nakladatelství Portál.
Ústřední téma knihy, životní krize, je rozvinuto v publikaci v 8 kapitolách. Autorka je opatřila úvodními a závěrečnými poznámkami a poznámkami, které upřesňují konkrétní odbornou literaturu, přímo se vztahující k textu. Publikace je uzavřena šířeji pojatým seznamem odborné literatury, který souvisí s daným tematickým okruhem.
Autorka definuje krizi v životě člověka obecně a soustředí se na popis životních situací, které ji mohou vyvolat. Již první kapitola hovoří o krizi jako životní šanci, jako o příležitosti k dalšímu a novému vývoji osobnosti. Může být šancí k novému prožívání identity a tím i východiskem k možnosti nového chování a prožívání světa a sebe samého. Jedná se o situace, které jsou pro život člověka existenciálně významné možností zásadní proměny.
Téma krize je rozvíjeno charakteristikou krize vývojové, krize z nadměrných požadavků a krize ztráty. Společným znakem je zatěžující nerovnováha mezi subjektivním významem problému a možností jeho zvládání, kterou má člověk k dispozici. Krizová intervence je vstupem prostředníka mezi jedince a jeho krizi s cílem získání odstupu a využití jejího potenciálu. Čím vším může být životní krize? Autorka popisuje cíle krizové intervence, její fáze a specifika. Upozorňuje, že krize představují samotný proces zrání, který se realizuje ve skocích.
Druhá kapitola uvádí příklady a charakteristiku vyvolávajících momentů krize. Třetí kapitola se zabývá zvláštnostmi krize z nadměrné a nedostatečné stimulace. Upozorňuje na tzv. „tiché“ krize, které mohou dlouho unikat pozornosti okolí a které jsou typické stále se zužujícím prostorem životních hranic.
Čtvrtá kapitola rozebírá problematiku krizové intervence při suicidálním ohrožení. O sebevraždě je uvažováno jako o projevu existenciální krize obecně, kdy se jedná o „mimořádné zúžení životních možností , ochuzení emocí a o neschopnost agresivně prosadit rozhodnutí či kreativně řešit problém“ (49). Důsledkem sebevražedného pokusu je často výrazná změna osobnosti dotyčného jedince. Značná část z nich se však příliš nemění a tito lidé potřebují dlouhodobé či stálé léčení. Mezi rizikové z tohoto hlediska patří i pracovníci pomáhajících profesí. Názorně je popsán presuicidální syndrom, vývoj sebevražedného jednání i specifičnost krizové intervence v těchto případech.
Krizová intervence u krizí ze zármutku (5.kap.) je častým obsahem psychoanalytických sezení. Spouštěcím mechanismem bývá jakákoliv ztráta, zejména však blízké osoby. Cílem intervence musí být snaha, aby se člověk se ztrátou dokázal vyrovnat a nehledal jen náhradu za ztracenou bytost. Během „odpoutávání“ by člověk neměl přijít o to, co ve vztahu k člověku, který odešel, žilo a co by se mělo převést dál do života. Truchlící potřebuje doprovázení, čas a empatii. Proces truchlení je jednou z nejzávažnějších krizí. Je ale zároveň i novou šancí – po jejím překonání lépe porozumíme sami sobě.
Krize při zjištění život ohrožující nemoci (kap.6) je opět krizí ze ztráty – ztráty zdraví. Intervence vychází z hluboké problematiky jednotlivých fází procesu truchlení nemocného. Je pozitivní, pokud převezme za svou nemoc odpovědnost, jestliže ji chápe jako životní výzvu.
Sedmá kapitola nahlíží na krizovou intervenci u eskalující partnerské rozepře a poslední, 8. kapitola, neopomíjí možnosti krize v rámci samého psychoterapeutického procesu. Autorka shrnuje: ..“Člověk v krizi by měl brzy pocítit, že byl pochopen s celou svojí neúnosně naléhavou situací. Kromě toho musí však také získat jistotu, že pomáhající člověk je důvěryhodnou osobou, že terapeut je ten pravý člověk, s nímž se může společně vydat na hřebenovou tůru“.(158) Nutno souhlasit s tím, že „jsme v krizích vždy opět vystavováni výzvě, volání života, abychom se nově orientovali ve svých vnitřních možnostech a byli kompetentnější v řešení vnějších problémů“(159). Terapeut by měl klienta podporovat a ukázat mu, jak chápat svou situaci jako výzvu k tvořivosti.
Knížka Vereny Kastové o tvořivém přístupu ke krizi může být velmi dobrou a důležitou studijní oporou budoucích psychologů, psychoterapeutů a psychoanalytiků. Může kvalitně doplnit i teoretické vědomosti odborníků v terapeutické praxi i v jiných pomáhajících profesích.
Přínosem může být pro všechny, kteří pracují či se setkávají s lidmi v krizi, nebo přímo pro ty, kteří životním krizovým obdobím procházejí.
V Olomouci, 7.1.2013
PhDr.Marie Renotiérová, Ph.D.
Recenze zpracována pro nakladatelství Portál.
