Publikace „Léčivá síla imaginace“ je členěná na Předmluvu a šest kapitol. Každá z těchto částí je organicky členěná do několika podkapitol, které na sebe významově navazují. Jejich jednotlivé části jsou doplněny vhodně graficky oddělenými cvičeními, ilustracemi, kresbami, či kazuistikami. Nechybí ani instruktivní soubor barevných kreseb pacientů. V Dodatku je nastíněno podrobné schéma jednotlivých fází terapie traumatu. Část Poděkování uvádí jména lidí, kterým kniha vděčí za svůj vliv a tak přináší inspiraci k další práci. Publikace je doplněna rozsáhlým seznamem odborné literatury.
Autorka Luise Reddemann-ová je neuroložka a psychoanalytička, která vede již 20 let Kliniku pro psychoterapii a psychosomatickou medicínu v Německu a věnuje se rovněž pedagogické činnosti.
Pro význam recenzované publikace pro praxi svědčí fakt, že překlad, který se nám díky nakladatelství Portál dostává do rukou, vychází z jejího šestého, již doplněného německého vydání.
Úvodní kapitola je nazvána pregnantně: „Proč tato kniha?“ Autorka zde popisuje, jak vlastně publikace a její zaměření vznikalo. Autorce, která v 80tých letech převzala shora uvedenou kliniku, vyvstal požadavek hledání nových terapeutických cest. Protože byly svým zaměřením na traumatizace objevné, např. již tou skutečností, že silně zapojovaly pacienta do průběhu léčení, vešly záhy ve známost. Při hledání nových postupů vznikl i kontakt na východní léčebné systémy, zejména meditace. Znamenalo to významné obohacení systému.
Autorka využívá především terapeutickou sílu imaginace a vizualizace. Takto původně pasivního pacienta vtahuje aktivně do léčebného procesu. Ten se stává pod vedením terapeuta lékařem sám sobě. Je pochopitelné, že toto „pracovní spojenectví“, jak autorka uvádí, je nutné „neustále znovuobnovovat a udržovat“.
Velmi cenné jsou podrobné a instruktivní popisy imaginativních „cvičení“, jichž je v publikaci velké množství. Jejich popisy jsou natolik zřetelné, že je mohou v případě vhodné indikace používat i pacienti samostatně. To platí zejména o léčebné práci s tělem. Text je doprovázen instruktivními kresbami.
V jednotlivých kapitolách autorka probírá nejen teoreticky, ale především prakticky jednotlivé fáze léčby. V každé z nich je uvedeno velké množství terapeuticky zaměřených cvičení a ukázek z kazuistik. Názvy jednotlivých kapitol hovoří dostatečně ilustrativně: „Nalezení vnitřní stability“, „Učíme se léčivému zacházení s tělem“, a zejména „Setkání s hrůzou“, zahrnující přípravu pro konfrontaci s traumatem a setkání s ním za použití vhodných technik. Kapitola „Arteterapie a terapie tvorbou v procesu léčby traumatu“ se zabývá především vnitřní stabilizací pacienta, výtvarným zracováním traumatu a zacházením s autoagresí jako vnitřním vztekem ze starých poranění. V poslední kapitole „Přijmout a integrovat vlastní minulost“ autorka spolu s pacienty řeší i tak závažná témata jako jsou otázky smyslu, viny a pokání, či smíření a vděčnosti. Nevyhýbá se ani možnosti použití vhodných rituálů.
V poslední kapitole se podrobně zabývá závažnou problematikou imaginativní terapie traumatu u dětí a mladistvých.
Rozsáhlý seznam literatury je význačný skutečností, že publikace jsou nové co do data svého vzniku. Byla nalezena pouze jediná citace z roku 1978! Postrádám však alespoň krátké doplnění vztahující se k odborné české či slovenské literatuře. Uvedená literatura je totiž v převážné většině německé provenience.
Recenzovanou knihu lze doporučit především odborné veřejnosti jako instruktivní a praktickou terapeutickou příručku o značné mezioborové šíři. Jako studijní materiál v rámci přípravy na pomáhající profese (psychoterapeuti, psychologové, psychiatři pracující v oboru psychotraumatologie aj.) k praktickému nácviku alespoň některých vyzkoušených netradičních metod. Jejich výsledky v terapeutické práci s traumaty mohou být novou zkušeností a další motivací.
V Olomouci 15.1.2010
PhDr.Marie Renotiérová Ph.D.