Dnes již víme, že trauma je příčinou nebo dílčí příčinou mnoha duševních a psychosomatických poruch: hlavně poruch hraničního typu, závislostí, poruch příjmu potravy, sebepoškozujícím chováním či úzkostnými a somatizačními poruchami. Ovšem v roce 1985, kdy se Luise Reddemann ujímala vedení psycholomatické kliniky v Bielefeldu, se v odborných kruzí výzkum traumatu netěšil velké přízni a bylo na něj nahlíženo až s jistým despektem. Luise Reddemann a její tým ale svým pacientkám dokázaly naslouchat a brát jejich příběhy vážně, a tak položily základy k následnému celosvětovému boomu zájmu o trauma a traumaterapii. Luise Reddemann je tak právěm považována za jednu z pionýrek traumaterapie.

Reddemann a její tým si všimli, že mnoho pacientů vykazuje jisté pozoruhodné kreativní východiska: představy vnitřních průvodců, víl, ochranných andělů, bezpečných míst a podobně, které dotyčným osobám pomáhají se s následky traumatu vyrovnat, stabilizovat se a nalézt útěchu uvnitř sebe sama. Tyto kreativní zdroje je v terapii vhodné podporovat a dále rozvíjet. Na základě mnohaletých zkušeností s práce s takovými pacienty pak autorka a její tým vypracovaly četná cvičení (práce s tělem, arteterapie, zpracovávání emocí, imaginativní cvičení), která mají pacientům dopomoci k větší stabilitě. Teprve po jejím dosažení je pak vhodné je konfrontovat s traumatickým zážitkem.

Kniha Léčivá síla imaginace tedy zahrnuje jak teorii psychodymaicko-imaginativní traumaterapie, již Luise Reddemann založila a rozvinula, tak i popisy různých druhů cvičení i názorné ukázky. Kniha je vhodná pro terapeuty, ale i pro pracovníky v pomáhajících profesích i pro lidi, kteří sami zakusili trauma. 

Z německého originálu Imagination als heilsame Kraft přeložili Petr Patočka a Dan Liška.

Vychází také jako e-kniha.

Přijetí a integrace vlastního příběhu

Naděje není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne.

VÁCLAV HAVEL

Přijmout traumatickou událost není lehké. Někteří lidé se domnívají, že traumatické zkušenosti zažívá každý člověk a nemělo by se kolem toho dělat tolik rozruchu. I kdyby to byla pravda, platí, že to, co nám způsobilo bolest, chceme odtruchlit, abychom to mohli přijmout.

V dalším textu představím několik možností, jak se dá pomocí imaginace proces truchlení podpořit. V jedné dřívější publikaci jsem proces truchlení vylíčila na základě pohádky O Popelce. Tentokrát bych chtěla popsat jiné možnosti, kterými lze provázet tento proces. Cvičení a imaginované obrazy by ostatně měly být chápány jako doplnění běžné terapie, kterou zde není třeba blíže popisovat.

5.1 Dát smutku podobu a prostor

Od Inge Wutheové (1995) existuje krásný příběh Pohádka o smutném Zármutku, který vypráví, že Zármutek je stará, smutná žena. Je smutná, protože ji nikdo nechce. Potká ji Naděje, vezme ji za ruku a vyzve ji, aby si poplakala. Podobně může svůj smutek vybídnout i pacient.

Můžeme si představit již dříve uvedený dům, ve kterém má každý pocit svůj pokoj. A tam dostane pokoj smutek. Možná by ten pokoj měl být zvláště láskyplně zařízený, aby se v něm člověk cítil dobře, když už navštíví smutek.

Právě proto, že mnozí lidé mají ze smutku strach, může být důležité, aby smutek sami navštívili, a nebylo to obráceně. Možná to půjde zprvu jen v terapii a teprve postupně také samostatně. Podobu a místo může získat rovněž zoufalství a všechny další pocity, které patří k procesu truchlení.

Náročné pocity může klient nejprve jen sledovat z prahu dveří, není nutné hned vstupovat do místnosti. Poznenáhlu se s nimi důvěrněji obeznámí a nakonec se může odvážit návštěvy.

Tak klient velice obezřetně přistoupí k náročnému pocitu, aniž by jeho já bylo přetěžováno nebo přemoženo. Ačkoli můžeme vycházet z toho, že po zdařilé expozici – nebo expozicích – traumatu klient disponuje mnohem větším množstvím psychické energie a jeho já zesílilo, považuji jemné setkávání s bolestnými pocity nadále za hodné doporučení.

Po návštěvě smutku se nabízí možnost navštívit naději, důvěru, ba dokonce radost, a na tomto místě se opět postarat o rovnováhu. Je však také možné, že je nutné delší setrvání u smutku. Pacientky a pacienti cítí, kde je nouze. Pacient možná také chce – jako v pohádce – přivést naději. Až po zdařilé expozici traumatu a při dostatečné stabilitě v této fázi přestává být péče o vnitřní rovnováhu tak naléhavě nutná. Nyní pacient dokáže snést také delší fáze smutku a bolestných pocitů, aniž by se musel dekompenzovat.

5.2 Psaní dopisů

Četní autoři doporučují pacientům psát dopisy všem, u nichž mají pocit, že se s nimi ještě nerozloučili nebo že se vztah s nimi dosud dostatečně nevyjasnil. To platí v případě dosud žijících. V těchto dopisech člověk vyjádří vše, co by chtěl říci – přirozeně i odmítnutí, nepřátelství, bolest, zlost. Zvláště pěknou variantu tohoto postupu navrhla Christine Longakerová (2001). Člověk si představí, že mu druhá osoba odpovídá, a sice vlídně. Každý den píše dopis a další den odpověď tak dlouho, až je všechno řečeno a vyřízeno. Tento proces může trvat i velmi dlouho. Mnohdy to nejde jen pár dopisy. Tuto práci doporučuji, teprve když se pacient cítí se svým smutkem a svými pocity bezpečný. Při psaní dopisů totiž obvykle prožije mnoho smutku a bolesti. Důrazně doporučuji, aby tyto dopisy nebyly odesílány.

5.3 Setkání se starým člověkem, kterým se staneš

Vnitřní tým byl čtenáři představen již ve stabilizačních cvičeních. V procesu truchlení je často velkou pomocí starý člověk, kterým truchlící jednou bude, případně archetyp starého muže nebo staré ženy. Starý člověk ví o smrti a pomíjivosti. Ví o lidských slabostech a umí je relativizovat. Je úžasné, kolik moudrosti nám tyto vnitřní postavy mohou dát k dispozici, aniž by ji přikrášlovaly.