Bettelheim, Bruno: Lidé nejsou mravenci - autor recenze: ?, časopis TvarJsem stižen potřebou čas od času se nechat fascinovat zvěrstvy, která jsou vlastní jen člověku. Také rád nepřetržitě sleduji, co se mi honí hlavou, hrudí a dalšími částmi těla (myšlenky a emoce). Bruno Bettelheim ve své knize Lidé nejsou mravenci obě záliby spojuje. V letech 1938 a 1939 byl už jako vystudovaný psycholog na deset a půl měsíce uvržen mezi ostnaté dráty. Pokračoval v práci. Když byla příležitost, zpovídal spoluvězně, a když ne, tak sebe. Nemohl si dělat zápisky, poznatky memoroval během monotónní dřiny. V New Yorku vyšly roku 1960, u nás péčí nakladatelství Portál až předloni. Vyčerpávající Bettelheimovo vyprávění jde na dřeň stejně jako v mezních situacích museli vězni. Oživeno z temnot, od kterých se valná většina přeživších držela a drží dál, je vynášeno silnou emocí, kterou chladnokrevný psychoanalytik nikdy explicitně nevyjadřuje. Utrpení přetavuje v poznání.Vězně nemanipuluje do škatulky oběti. Vysvobozuje ho z ní, a čtenáři tak dává příležitost s ním opravdu soucítit. Aktuální je jeho pohled na pozici občana totalitního státu: „Nemůžeme připisovat vinu těm, kdo neozbrojeni přihlíželi zločinům gestapa, pokud neobviňujeme i neozbrojené lidi, kteří nezastaví ozbrojeného lupiče u pokladny. Ani toto srovnání není odpovídající. Svědci loupežného přepadení vědí, že je policie na jejich straně a zbraně policie jsou nebezpečnější než zbraně útočníků. Německý občan věděl, že pokud by se dostal do potyčky s gestapem, žádná ozbrojená síla ho chránit nebude.“ (s. 178)
* * *
Rakousko-americký psycholog židovského původu Bruno Bettelheim se na tuzemském literárním trhu poprvé objevil až deset let po své smrti. V roce 2000 vydalo Nakladatelství Lidové noviny v překladu Lucie Lucké jeho knihu Za tajemstvím pohádek. Nakladatelství Portál ji znovu vypustilo v roce 2017 a o čtyři roky později přidalo v překladu Miroslavy Tomicové vhled do (ne)fungování člověka v koncentračním táboře a masovém státě, ve kterém jediným autonomním jedincem je jeho hlava. Prvně vyšel v New Yorku v roce 1960. Je stále aktuální a k pohádce má daleko.
V roce 2021 vyšly k tématu dvě zajímavé knihy v nakladatelství Academia. Holokaust: Nová historie podrobně popisuje nesmělé začátky i prudkou eskalaci nacistického perzekučního a vyhlazovacího průmyslu nejen ve Třetí říši. Sebevražda v nacistickém Německu se zabývá statistikami a příběhy lidí, kteří v kritickém okamžiku sáhli k nejkrajnějšímu řešení. Obě knihy nabízejí jistý vhled, ale více v nich jde o data. V Lidé nejsou mravenci nad daty převažuje mravenčí psychoanalytická práce. Českému čtenáři nabízí úhel pohledu, se kterým se dosud nesetkal.
Něco pozitivního z pekla
Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 se autor pokusil uprchnout z Vídně do Československa, ale byl dopaden a transportován do Dachau, odkud ho později přemístili do ještě horšího Buchenwaldu. Propustili ho po deseti a půl měsících v dubnu 1939 díky amnestii při příležitosti Hitlerových narozenin. Bettelheim na nic nečekal a emigroval do Spojených států, kde v roce 1944 získal občanství. V bezpečí si strašné zážitky začal vybavovat a sepisovat je.
V době svého uvěznění byl už vystudovaným psychologem. To, že se v lágru věnoval vlastnímu výzkumu, mu pomohlo přežít. S knihou Lidé nejsou mravenci se mu povedl malý zázrak – vytěžil z pekla něco pozitivního. Nevlastnil žádné fyzické poznámky, své poznatky ale při monotónní dřině v táboře stíhal memorovat. Tím nejhorším mučením prý mimochodem byla povinnost mít neustále dokonale ustlanou postel. Ti, kteří to nezvládali, za to museli platit chlebem, nebo podstupovat brutální tresty.
Podmínky měly za cíl zbavit vězně jakékoli autonomie. Bylo důležité udržet si stopové množství svobodné vůle a nepoddat se efektu přihlížejícího, jinak vězeň skončil jako musulman. Tak se říkalo těm, kteří se vzdali naděje a fungovali už jen ze setrvačnosti. Pohybovali se jako roboti a nebylo jim pomoci. Bettelheim pozoroval své vnitřní pochody a dotazoval se spoluvězňů na ty jejich. Polichoceni se mu ochotně svěřovali, protože odvykli upřímnému zájmu.
Proč mravenci?
Člověk na rozdíl od pospolitého hmyzu kompletní deindividuace není schopen. Snese hodně, ale po překročení určité meze volí raději smrt. Bettlheim tím vysvětluje ono pochodování evropských Židů do plynových komor. V jistém smyslu šlo podle něj o sebevražedné jednání. Aby se pronásledovaní ochránili od útoků, museli se naučit potlačovat své agresivní reakce. Když jim pak toto potlačení přestalo být ku prospěchu a hrozila jim bezprostřední smrt, pud sebezáchovy už nedokázali aktivovat.
Autor uvádí výjimky potvrzující pravidlo jako povstání varšavského ghetta nebo osvětimského sonderkommanda. Také jednu židovskou tanečnici, které před plynovou komorou esesák řekl, ať tančí. Roztančila se, vzala mu pušku a zastřelila ho. Díky tomu, že na chvíli dělala to, co uměla a měla ráda, získala zpět starou osobnost a dokázala se vzepřít.
Jako po másle
Kniha má spád eseje, byť je strukturovaná jako vědecká práce. Častými pojmy jsou sebeúcta, integrita, projekce či autonomie. Psychologicky vzdělanějšímu čtenáři se vybaví modernější termíny Stockholmský syndrom, naučená bezmoc nebo kognitivní disonance. Autorovy myšlenky a poznatky budí dojem spontánního vynořování, jako by nebyly předem připravené. Vyprávění jako by bylo neseno nějakou emocí, která ale není explicitně vyjádřená. Vyplývá jen z vlastního spádu. Kniha se čte jako po másle.
V úvodu se autor ospravedlňuje za to, že se pokusí vysvětlit, jakými prostředky se nacisté v koncentračních táborech snažili měnit osobnosti svých odpůrců, a proč se jim to dařilo. Nešlo podle něj jen o čiré zlo, ale i inteligentní, cílený systém. První část Chování v extrémních situacích (s podčástmi Nátlak a Obranné mechanismy) je nejpůsobivější, protože popisuje jen přímo prožité a odpozorované bez složitých úvah.
Autor v ní třeba píše, že ponižovaný vězeň začal časem nepřímo čerpat moc od svých trýznitelů. Nežidovští vězni přejímali myšlenku rasové nadřazenosti a vybíjeli si zlost na Židech, protože nijak jinak nemohli. Většina také byla z nouze hrdá na německé válečné úspěchy. Dobrých referencí se tradičně dostalo Svědkům Jehovovým, kteří byli vězněni pro své odmítání sloužit v armádě. Byli k ostatním vstřícní a opakované nabídky na propuštění odmítali.
Druhá část Proměnlivá cena života rozebírá poměry v masovém německém státě, jehož byl koncentrační tábor koncentrátem. Poslední, závěrečná Lidé nejsou mravenci je úvahová. Moderní, přetechnizovaná společnost se svou byrokratičností a mechaničností podle ní nedává pražádné záruky, že se koncentrační tábory nebudou opakovat.
Knihu uzavírá Doslov Jana Kosky, který nejprve sumarizuje obsah, a pak problematiku rozvádí v dnešních reáliích. Přidává i odkazy na osvícenského autora konceptu kritického rozumu filozofa Imanuela Kanta nebo přeživšího holokaustu sociologa Sygmunda Baumanta.
Provázanost předsudků
Bettelheim na vězně koncentračního tábora nepohlíží čistě prizmatem oběti. Píše, že stejně jako dozorci z SS stereotypizovali Židy, židovští vězni stereotypizovali příslušníky SS. Brali je jako masu zákeřných hlupáků, což vždy nebyla pravda. „Židé si uvědomovali, že si SS utvořilo nesmyslný stereotypní obrázek Žida a že se domnívá, že jsou všichni Židé stejní. Věděli, jak nepravdivý tento obrázek je, a přesto se dopouštěli stejně zjednodušeného tvrzení, když uvažovali o příslušníku SS.“ (s. 116)
V důsledku této minely se podle něj židovští vězni dočkali horšího týrání, než museli. Jen malé procento dozorců bylo podle Bettelheima sadistických. V duchu rčení poturčenec horší Turka to jejich tyranství nijak neumenšovalo, nicméně když vězni komunikovali jen s domnělou skupinou tupých sadistů, zužovali si tím manévrovací prostor, protože ve skutečnosti je každý člověk jiný. Tuto teorii ilustruje svou vlastní zkušeností z fronty na ošetřovnu. Židé, kteří si vymýšleli zásluhy z první světové války a mysleli, že hloupého esesmana obelstí, byli odmítnuti. Bettelheim, který jen stroze formuloval žádost, prošel, i když až poté, co se mu esesman pokusil omrzliny servat z ruky.
Smířlivý je k řadovým občanům nacistického Německa. „Nemůžeme připisovat vinu těm, kdo neozbrojeni přihlíželi zločinům gestapa, pokud neobviňujeme i neozbrojené lidi, kteří nezastaví ozbrojeného lupiče u pokladny. Ani toto srovnání není odpovídající. Svědci loupežného přepadení vědí, že je policie na jejich straně a zbraně policie jsou nebezpečnější než zbraně útočníků. Německý občan věděl, že pokud by se dostal do potyčky s gestapem, žádná ozbrojená síla ho chránit nebude.“ (s. 178)
Střední cesta ostražitosti
V koncentračním táboře bylo stěžejní odstřihnout se od minulosti a adaptovat se na novou situaci. Vězeň si nesměl nechat mozek zatemnit strachem, musel si neustále uvědomovat hrozící smrt a být ve střehu. Nesměl podlehnout panice, ale ani strach vytěsnit. Musel kráčet nesmírně trnitou střední cestou.
Betteleheim kritizuje Židy, kteří ještě na svobodě volili pokračovat v zajetých kolejích a ignorovali stahující se smyčku různých omezení a nařízení. Evropští Židé měli vyjít do ulic, když byly v roce 1935 schváleny norimberské rasové zákony. O rok později Německo hostilo olympijské hry a na zahájení defilovali světoví sportovci s nacistickým pozdravem.
Začít někde jinde znova, toho se pronásledovaní báli víc než smrti. Lpěli na majetku, postavení a tom, aby rodina zůstala pohromadě. V Deníku Anny Frankové pokračují Frankovi v rodinném životě i za absurdních, nesvobodných podmínek. Do svého úkrytu si nepořídí ani zbraň. Podle Bettelheima se měli rozdělit a schovávat se zvlášť. Uvědomění, co je opravdu důležité, nazývá vyšší integritou. Světový úspěch Deníku Anny Frankové považuje za symptom popírání holokaustu.
V době, kdy se děl, ho popírali i mnozí Židé. Vzpomíná: „Můj mladý příbuzný nedokázal přesvědčit některé členy své rodiny, aby šli s ním, když odcházel. (…) Při každé návštěvě se jeho rodina stále zoufaleji držela starého uspořádání života a majetku, který v průběhu celého života nashromáždili. Bylo to jako paralelní proces, při němž se jejich životní energie vytrácela a jejich majetek jako by jim dával rádoby jistotu nahrazující skutečné ujištění, jež už jim zaopatřování života neskýtalo.“ (s. 150)
Neprůhledný strach
„Dělání, dělání všechny smutky zahání,“ definuje Zdeněk Svěrák jiný mechanismus, který pomáhá vytěsnit hrozící nebezpečí. Karel Poláček napsal Bylo nás pět během čekání na povolávací rozkaz k transportu do Terezína. Z druhé strany nacističtí lékaři dokázali páchat zločiny, které šly proti jejich přísaze, díky hrdosti na své profesní schopnosti. Důsledky svých činů si odmýšleli. V táboře prý bylo pro psychiku vězňů nejhorší, když dostávali zbytečnou práci. Raději těžší, ale užitečnou.
Vězni bydlící v Osvětimi hned u kremačních pecí věděli, co se děje, přesto se jim dařilo to vytěsnit. Když pro ně přijeli, upřímně věřili, že je jen někam přemisťují. My o těch hrůzách čteme spoustu knih a sledujeme filmy. Dovedeme si je díky tomu představit? Čínským převýchovným táborům jsme věnovali pozornost jen během tamější olympiády, přitom se v nich používají stejné osvědčené techniky vedoucí k odosobnění jedince za účelem jeho napasování do systému jako kdysi v Německu.
Ostřejší než Schindlerův seznam
Psychické procesy, o kterých Bettelheim píše, jsou univerzální. Čtenář je zná z vlastní zkušenosti. V táboře bylo pro psychiku důležité moci si ulevit a postěžovat. Nebylo to zadarmo, vězeň pak musel na oplátku vyslechnout druha. Nebylo radno to se stěžováním přehánět. Pesimismus je nakažlivý a takového vězně se pak ostatní stranili. Týkalo se to hlavně musulmanů, kteří rezignovali na osobní jednání. Pro přežití bylo nutné za žádných okolností nepolevit v ostražitosti.
Čtenář, který má koncentrační tábory zaškatulkované jako beztvarou beznaděj, je překvapený, když se dočítá o těchto nuancích. Máme tendenci dění za ostnatným drátem odkládat někam mezi horory. V Bettelheimově knize ho vidíme přímo před očima. Obraz je ostřejší než v oskarovém Schindlerově seznamu. Díky tomu, že vězně nepopisuje jen jako oběti, dává čtenáři možnost s ním opravdu soucítit, respektive vůbec ho pocítit.
Díky popisům deindividuace si čtenář může lépe představit situaci občana totalitního režimu v Rusku, proti němuž se Čína momentálně jeví jako země neomezených možností. Rusko se v médiích srovnává s Třetí říší. Bettelheimova kniha čtenáře k podobným debatám dobře vyzbrojí. Může si také představit sám sebe v podobné situaci. Ale je to vůbec možné? Po dočtení se neubrání dojmu, že psychoanalýza je jako rybářská síť. Zachytí mnoho podstatného, ale spoustu také propustí. Možná je to dobře.
autor recenze: ?
Recenze byla zpracována pro časopis Tvar (1/2023)
