Naše každodenní chování a vzájemné promluvy obvykle podléhají zavedeným vzorcům, které však nemusejí vždy vést k žádoucímu úspěchu. Přesvědčuje nás o tom kniha NENÁSILNÁ KOMUNIKACE V PRAXI od Marshalla

B. Rosenberga. Nakladatelství Portál, 2020. Přeložila Hana Antonínová.

Autor je uznávaný americký psycholog, mediátor a učitel. Jeho publikace Nenásilná komunikace v praxi se člení do šesti oddílů. V nich se střídavě prolínají modelové záznamy z autorových seminářů a odborné praxe. Rosenberg charakterizuje nenásilnou komunikaci jako „způsob bytí, myšlení a žití ve světě“. Má vést k upřímným a hodnotnějším mezilidským vztahům „coby řeč soucitu a života“. Hlavní důraz klade na naplňování nejen našich, ale zejména partnerských potřeb. Jejich vyváženost a soulad přinášejí vzájemné uspokojení a obohacení Zdárně odbourávají hněv a konflikty doma v rodině, v práci nebo ve škole. Uznání potřeb druhého člověka nebo skupiny lidí namísto skryté kritiky nabízí cestu k hlubšímu porozumění a myšlenkovému souznění. Rosenberg upozaďuje například pojmy souhlas a nesouhlas, stejně tak popírá tresty i odměny. Upřednostňuje sympatie a staví „most empatie“ pro nápravu mezilidských vztahů.

V pátém oddílu publikace nás autor detailně seznamuje se svým ozvláštněným pojetím výchovy v rodině a škole. Vnímá důležité rozdíly mezi běžnými příkazy a prosbou. Nabízí cestu ke vzájemnému respektu, smíření a oboustrannému naplnění osobních potřeb. Všechny své postupy a teoretické závěry dokládá obsažnými výsledky, živými rozhovory a bohatými zkušenostmi ze své mnohaleté životní praxe v různých částech světa. Nejen učitelům a rodičům posílá srozumitelný vzkaz. „Nejdřív musíme naplnit potřeby jiných, aby se mohly naplnit naše potřeby.“ Kniha přináší bezpočet podnětných námětů a příkladů vedoucích k úspěšné komunikaci mezi jednotlivci a skupinami lidí různých generací a sociálního postavení. Osvojené zásady nenásilné komunikace mohou výrazně obohatit a oživit dnešní atmosféru ve školách, a to nejen při výuce.

Metodu nenásilné komunikace vytvořil Marshall Rosenberg již v 60. letech 20. století a od té doby se rozšířila po celém světě. Nenásilná komunikace v praxi je jeho poslední knihou, která je shrnutím a výběrem z předchozích prací s důrazem na názorné ukázky konkrétních příkladů využití nenásilné komunikace v běžných situacích.

Kniha je velmi čtivá a lze ji přečíst jedním dechem. Je to dáno jak autorovým stylem psaní, tak tím, že kniha kombinuje pasáže, které teoreticky vysvětlují principy nenásilné komunikace s příklady jejího využití z Rosenbergovi praxe. V textu jsou uvedeny osobní zkušenosti z autorova života i ukázky z rozhovorů s účastníky jeho seminářů zabývajícími se svými osobními konflikty a nesnázemi v komunikaci.

V každé ze svých knih Rosenberg uvádí seznam pocitů, které můžeme zažívat. Porozumění a schopnost pojmenovat své pocity je pro využívání nenásilné komunikace klíčová, proto seznam pocitů nechybí ani zde, stejně jako seznam základních potřeb a stručné shrnutí čtyř částí procesu nenásilné komunikace: Pozorování, pocity, potřeby a prosby. V úvodní části kniha popisuje krátce, ale srozumitelně, základní principy fungování nenásilné komunikace. Následně autor vysvětluje, jakým způsobem může být nenásilná komunikace přínosná při řešení konfliktů a snaze o jejich předcházení.

Text je dělen do tematických kapitol, z nichž první se zabývá důvěrnými osobními vztahy a potenciálu nenásilné komunikace v nich. Jedná se převážně o úryvky ze seminářů, které Rosenberg o nenásilné komunikaci v minulosti realizoval. Za velmi přínosné považuji, že přepis rozhovorů s účastníky umožňuje nahlédnout i do způsobu lektorské práce autora stejně jako jeho technik práce s nenásilnou komunikací v případě přítomnosti jen jednoho účastníka konfliktu. Místy ale působí úryvky neúplně a rozuzlení situace z nich není příliš patrné.

V následujících kapitolách se autor zabývá usmířením, hněvem a jeho smyslem pro lepší pochopení našich potřeb. V poslední prakticky zaměřené kapitole se Rosenberg věnuje využití nenásilné komunikace při výchově dětí. Tato část jistě osloví každého rodiče, který touží přistupovat k dětem s respektem a bez používání strachu jako nástroje výchovného působení.

Závěr knihy je věnován souboru otázek, které v průběhu času zodpovídal Rosenberg novinářům a účastníkům seminářů vztahujícím se ke spiritualitě a filozofickým základům nenásilné komunikace. Tato část knihy působí nejméně uceleně, opakuje se v ní mnoho informací z předchozího textu a ani použitá forma otázek a odpovědí není tak čtivá jako zbylé pasáže knihy.

Knihu ocení nejen odborníci z oblasti psychologie a dalších profesí věnujících se mezilidským vztahům. Téma nenásilné komunikace a možnosti jejího praktického využití může být přínosem pro každého, kdo chce lépe porozumět svým pocitům a potřebám nebo hledá inspiraci pro zvládání konfliktních situací ve vztazích s blízkými i v pracovní oblasti. Inspirací pak může být i pro rodiče, kteří uvažují o tom, jak vychovávat své děti s respektem k jejich potřebám a názorům.

Začnu tuto recenzi z trochu širší perspektivy. Knihou v originále nazvanou Living Nonviolent Communication: Practical Tools to Connect and Communicate Skillfully in Every Situation (2012) totiž dokončilo nakladatelství Portál překlad všech stěžejních děl Marshalla B. Rosenberga (MBR), zakladatele nenásilné komunikace (NVC).

České fanynky a čeští fanoušci NVC tak mohou v knihovně posunout knihy Co řeknete, změní váš svět (2015), Nenásilná komunikace (2016) a Nenásilná komunikace a moc (2019), a udělat tak místo nové Nenásilné komunikaci v praxi (2020).

Této širší perspektivy je třeba pro správné uchopení toho, jak, pro koho a proč tato kniha vznikla. Vezměme to tedy postupně. Recenzovaná publikace je souborem kratších textů, které vydával MBR v průběhu let 2004 a 2005 a ty se liší jak obsahem, tak formou.

Zatímco knihy Co řeknete, změní váš svět a Nenásilná komunikace jsou knihami metodickými, a tak v nich čtenář najde step-by-step odpovědi na otázky jako: co to je nenásilná komunikace, jak vypadá, co je pro ni charakteristické atd.., v knize Nenásilná komunikace v praxi toto vše shrnuje pětistránkový úvod a hned se jde na věc.

V knize tak postupně najdete 6 oblastí. Každou z nich krátce představím z hlediska obsahu i formy.

• První z nich se věnuje řešení konfliktů a jedná se o metodický text, ve kterém MBR představuje pětikrokový proces, jak nakládat s konfliktem tak, abychom vytvořili podmínky, kdy mohou být naplněny potřeby všech. Každý krok doplňuje také řadou praktických tipů, co se osvědčilo a čemu se raději vyhnout.
• Druhá oblast se jmenuje Miluji tě a zůstávám svůj a zabývá se budováním blízkých vztahů. Jedná se o přepis reálného semináře, na kterém MBR hraje role partnerů účastníků/účastnic daného semináře a na improvizovaných rozhovorech ukazuje, jak může NVC fungovat v reálných konverzacích. Ukázky následně doplňuje metodickými úvahami. Kapitola je plná silných momentů. Dvě pasáže zde chci citovat: “... kořenem násilí - ať už máme na mysli verbální, fyzické, nebo fyzické násilí mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi nebo mezi národy - jsou lidé, kteří nevědí, jak navázat kontakt se svým nitrem.” (98) O kousek dál Rosenberg uvádí, že “nenásilná komunikace vyrostla z mého pokusu pochopit pojem láska.” (101).
• Překonat bolest mezi námi je název třetí oblasti, která se věnuje procesu uzdravení a usmíření bez ústupků. Jedná se o přepis semináře plného silných role plays a velmi přesné metodické linky, včetně čtyřech fází uzdravení, doplněných praktickými ukázkami tipy a triky. Za mne se jedná o nejsilnější kapitolu, krása této knihy však spočívá v tom, že Vy to - v závislosti na kontextu, ve kterém se nacházíte - můžete mít úplně jinak. Inspirativní je zejména Rosenbergův komentář: “Za ta léta jsem zjistil, že čím více mluvíme o minulosti, tím méně ji napravíme. Většina rozhovoru, kdy jsem vystupoval v úloze bratra, se týkala toho, co je živé právě teď. Mluvili jsme o přítomnosti…” (111).
• Čtvrtá oblast se věnuje práci se hněvem. Nejprve jsou představeny metodicky 4 kroky pro zvládání hněvu a následně opět na ukázkách v roli, jak vypadají tyto 4 kroky v praxi. Klíčovým bodem zde je, že Rosenberg nechápe hněv jako něco, čemu se máme vyhýbat, nebo si jej zakázat, ale jako svítící kontrolku, která se nás snaží upozornit na nenaplněné potřeby. Tato kapitola velmi silně rezonuje s knihou Nenásilná komunikace a moc a citát, který si z ní odnáším zní: “Pomsta je velmi zdeformované volání po pochopení.” (173)
• O tom, jak vychovávat děti v souladu s nenásilnou komunikací, pojednává pátá oblast. Částečně navazuje na oblast čtvrtou zejména částmi o odměnách a trestech. Velmi zajímavá pro mne je pasáž textu pojednávající o tom, jak připravit naše děti na svět, ve kterém myšlenky nenásilí nejsou normou. A také pasáž o respektu k dětem: “Nepodmíněná láska, respekt a přijetí neznamená, že se nám musí líbit všechno, co druhý člověk dělá. Neznamená to, že musíme být za každou cenu shovívaví a vzdát se svých potřeb a hodnot. Znamená to ale, že i když člověk neudělá to, o co ho požádáme, projevíme mu stejnou míru respektu, jako když to udělá.” (210)
• Šestá oblast je opět jiná, obsahem i formou. Jmenuje se praktická spiritualita - úvahy o duchovním základu nenásilné komunikace. Jedná se o přepis rozhovoru s MBR. Tentokráte se jedná o rozhovor osobní, až intimní. Po přečtení pochopíte mnohé souvislosti a záměry NVC v ještě trochu jiném světle, než v tom pragmatickém.

Co tedy jednotlivé oblasti spojuje? Ve všech najdete nenásilnou komunikaci v pohybu, v akci a hlavně - jak uvádí už název knihy - v praxi. Praxe je však doplněna na mnoha místech metodickým rozborem, tipy a inspiracemi, které jdou za rámec daných oblastí. S jistou dávkou nadsázky je tak kniha podobná přenosům sportovních utkání v televizi, kdy se o pauze ve studiu odborníci u elektronické tužky baví o zajímavých momentech a rozebírají je do nejmenších detailů. Tato kombinace je pro ty, kteří chtějí “věci z knihy” dostat do svého života, maximálně příhodná. O moc víc, už se vyčíst prostě nedá. Dále je třeba se učit praxí.

Ať už po knize sáhnete, protože vás zajímá spíše výchova, nebo zpracování hněvu, doporučuji přečíst celou. Ve finále totiž zjistíte, že přes různost kontextů a intervenujících proměnných, je základ vždy stejný: pozornost k potřebám všech zúčastněných. Tato “jednoduchost” je na nenásilce úžasná a v praxi velmi pomáhá. Jak se ale říká: It’s simple, not easy, tedy: Je to jednoduché, ale ne snadné.