Jak se změní škola, když se v ní začnou brát vážně potřeby všech? Kniha Nenásilná komunikace ve škole napoví - autor recenze: Aneta Gáborová, EDUzínhttp://www.ucitelske-listy.czBlíží se srovnávací test, který odhalí, jak si jednotlivé děti vedou v porovnání s vrstevníky. Žáci ve třídě, kde většina dosahuje podprůměrných výsledků, ho psát nechtějí. Bouří se proti tomu „pitomýmu testu” a nechápou, proč je k tomu škola nutí. Učitelka by mohla bouchnout pěstí do stolu – „protože jsem to řekla!“ – a k tomu rozdat i pár poznámek. Nebo se může zkusit zamyslet nad tím, proč se žáci tak zlobí.
Za vztekem a frustrací pak nachází mimo jiné strach a smutek z opakovaného neúspěchu a potřebu mít alespoň nad něčím ve škole kontrolu. S dětmi o tom otevřeně mluví a atmosféra ve třídě se promění.
Další běžná situace: Na školním hřišti se dvě party dětí hádají, na kom je teď řada, aby si tam mohl kopat do míče. Mladší děti starším narušují hru a ty starší je zase nechtějí na hřiště pustit. Přítomný dozor by mohl dětem nařídit, jak to odteď bude a říct třeba: „Pokud se neumíte dohodnout, nebude tam hrát nikdo!” Nebo poslouchá a pomáhá i oběma stranám, aby si vzájemně naslouchaly. Neříká dětem, co mají dělat, ani nerozhoduje, kdo je v právu. Pomáhá popisovat vztek a zklamání i potřebu férovosti a pravidel na obou stranách. Výsledkem je, že se děti velice rychle domluví na tom, jak si mezi sebou budou hřiště střídat.
Toto jsou dvě z mnoha situací popsané v knížce Nenásilná komunikace ve škole od Marshalla B. Rosenberga, kterou letos na jaře vydalo nakladatelství Portál. Popsané momenty spojuje postoj pedagoga, který se v dané situaci možná překvapivě nesnaží dětem racionálně argumentovat, ani z pozice moci rozhodnout. Neradí jim, neposuzuje ani nevyvrací, co říkají. Prostě poslouchá a snaží se odhadnout, co děti cítí a potřebují. A to, co slyší, bere vážně.
Vyjádřit, co cítím a potřebuji, a slyšet to u ostatních
Když jsem se s metodou nenásilné komunikace setkala poprvé, přišlo mi převratné, že se nejedná pouze o soubor užitečných vět a formulací, které mohu jako učitelka (nebo manželka, máma, kolegyně…) používat. Nemusím se tedy učit říkat věty, které mi nejdou „přes pusu”. Byť jistý trénink struktury sdělení a rozšiřování slovníku k nenásilné komunikaci patří, podstatu tohoto způsobu komunikace vidím ve schopnosti vnímat a dát průchod tomu, co cítím a potřebuji, a naučit se to vnímat u ostatních.
Knížka opakovaně představuje situace ve školách, kdy nevhodné chování nebo neochota dětí něco dělat nepramení až tak z věci samotné. Vychází spíše z frustrace nebo z naštvání na to, že děti nechápou, proč by něco takového dělat měly. Nejspíš neměly možnost se vyjádřit nebo ovlivnit, čemu se budou věnovat. Marshall Rosenberg v knize ukazuje, jak prostor pro dialog a empatické naslouchání může deeskalovat konfliktní situace, které během výuky mohou nastat. A nejen to.
Poměrně často se u učitelů i rodičů setkávám s argumentem, že primární rolí učitelů a školy je učit látku, konkrétní předmět. Na „patlání” se v emocích nebo v tom, co děti potřebují; na učení se konstruktivnímu naslouchání a vyjadřování není prostě prostor. Navíc jsou třídy přeplněné a není možné, aby se každý dostal ke slovu. „Učitelé přece nejsou psychologové,” zaznívá.
Je to pochopitelné. Tlak na probrání učiva je velký, stejně tak je management početné třídy náročný. Jak ale píše Marshall B. Rosenberg: chceme společnost, kde bude panovat respekt a problémy se budou řešit s ohledem na potřeby všech? Bez škol, ve kterých děti budou zažívat respekt, autonomii a možnost se vyjádřit v bezpečném prostředí, to nepůjde.
Radikální vize, kterou potřebujeme
Na sympatických 139 stránkách americký psycholog, učitel a autor konceptu nenásilné komunikace popisuje mnohaleté zkušenosti z práce ve školách v USA i dalších zemích světa. Změny, které ve školách pomáhal díky nenásilné komunikaci nastartovat, se odrážely v lepších studijních výsledcích, ve snížení šikany a větší vůli ke spolupráci.
Stávající školy fungují podle Rosenberga na principu dominance, kdy dospělí „vědí, co je pro žáka nejlepší”, pracují s motivací vycházející z odměn a trestů a vychovávají děti ke slepé poslušnosti vůči autoritám. Nenásilná komunikace ve škole je opakem tohoto pojetí, jde k jádru vytváření partnerských vztahů a spolupráce namísto soupeření a hledá cesty, aby ve škole bylo dobře všem: dětem, učitelům, vedení i rodičům.
Školy podle Rosenberga můžou být místem, které děti připraví po stránce vědomostní a zároveň po stránce společného fungování. Na místo poslušnosti jde o rozvíjení odpovědnosti a sebekázně vycházející z hodnot, nikoliv ze strachu. Vyzdvihuje spolupráci žáků a učitelů jako partnerů, kteří si cíle – tedy to, co se dítě bude učit – stanovují společně. Učitelé a žáci spolu komunikují za pomocí principů nenásilné komunikace, která vychází z pocitů, potřeb a hledání cest k jejich naplnění. Studenti jsou motivovaní touhou se učit, nikoliv odměnou nebo tresty, namísto známkování se popisuje žákova cesta a jeho pokrok. Důraz se klade na komunitu, kde se studenti navzájem podporují a pomáhají si namísto soupeření. Pravidla jsou vytvářena společně s těmi, kterých se týkají.
Řada popsaných prvků nemusí znít stoupencům respektujících proudů ve školství zásadně objevitelsky – ostatně některé české školy je v různé míře používají. V případě Rosenberga jde však o radikální transformaci, protože popisované partnerství a empatický kontakt chápe ve všech ohledech fungování školy. Nevnímá je jako příjemný doplněk, ale základní předpoklad, na kterém mohou vzkvétat vztahy a probíhat učení.
Sám autor si uvědomuje, jak radikální transformaci škol navrhuje, ale je to podle něj jediná cesta k tomu, jak vytvořit společnost, ve které lidé naplňují svůj potenciál. Přestože kniha v originále vyšla už před dvaceti lety, má stále co nabídnout i do současné debaty o podobě našich škol, a může být přínosná jak pro učitele, tak pro rodiče.
