Rosenberg Marshal B.: Nenásilná komunikace - základní myšlenky - autor recenze: Kristýna Maulenováhttp://casopisagora.czKniha Nenásilná komunikace: Základní myšlenky byla mým prvním setkáním s dílem Marshalla B. Rosenberga. A možná i proto jsem ji četla pomalu – spíš jako doprovod než jako návod.
Publikace vyšla v originále v roce 2023 pod názvem The Nonviolent Communication Book of Quotes a už samotný název napovídá, že nejde o klasickou systematickou příručku. Kniha je sestavena z citátů Rosenbergových předchozích knih, workshopů a online materiálů. Editorská práce je pečlivá a přehledná – každý citát je ozdrojovaný, což dává textu jasnou strukturu a zároveň umožňuje čtenáři vracet se ke konkrétním místům autorovy tvorby.
Právě tato kolážovitost s sebou nese i jistou míru opakování. Některé myšlenky se vracejí v různých obměnách, někdy velmi blízko sebe. Mně osobně to ale nevadilo. Nenásilná komunikace není koncept, který by se dal „pochopit jedním přečtením“ – spíš se postupně usazuje. Opakování tu funguje jako jemné připomínání, nikoli jako vada.
Marshall B. Rosenberg (1934–2015) byl americký psycholog, žák Carla Rogerse a zakladatel konceptu nenásilné komunikace (Nonviolent Communication, NVC). V češtině vyšla řada jeho knih v nakladatelství Portál, mimo jiné známá Nenásilná komunikace: Řeč života, která je považována za základní dílo tohoto směru.
Kniha je rozdělena do šesti částí. Čtenář se postupně seznamuje se základy nenásilné komunikace, s jejími překážkami (například posuzováním či kulturním podmiňováním), s empatií a sebevyjádřením, s uplatněním NVC ve vztazích i ve společnosti. Závěrečná část nahlíží nenásilnou komunikaci jako způsob života a nabízí i krátká každodenní cvičení.
Velmi přínosná je obsáhlá závěrečná část knihy: shrnutí čtyř kroků procesu nenásilné komunikace (pozorování, pocity, potřeby, prosba), přehled základních lidských pocitů a potřeb i tabulkové srovnání komunikace „spojené se životem“ a komunikace, která je od něj odpojená. Pro mě osobně byla nejcennější pasáž věnovaná rozlišování mezi skutečnými a tzv. falešnými pocity.
Rosenberg zde jasně ukazuje, jak často si pletme pocity s interpretacemi. Když říkáme, že se cítíme „manipulovaní“, „kritizovaní“ nebo „odmítaní“, ve skutečnosti už hodnotíme chování druhého. Kniha nabízí alternativu: hledat, jaké skutečné pocity a potřeby se za těmito výroky skrývají. Tento zdánlivě drobný posun má překvapivě velký dopad – nejen na komunikaci s druhými, ale i na způsob, jakým mluvíme sami se sebou.
Nenásilnou komunikaci považuji spíš za dovednost než za teorii. Něco, co se člověk učí dlouhodobě a s chybami. O to úlevnější pro mě bylo Rosenbergovo opakované přiznání, že ani pro něj nebyla tato cesta jednoduchá. Kniha neslibuje rychlé řešení ani „správné věty“, ale nabízí inspiraci a směr.
Doporučila bych ji psychologům, psychoterapeutům, pedagogům i všem, kdo pracují s lidmi – a vlastně i těm, kdo chtějí být v každodenním kontaktu o něco laskavější. Nejen k druhým, ale i k sobě. Protože možná právě tam nenásilná komunikace začíná.