"Existují určití nesmělí lidé, kteří mají chuť i vědomosti k tomu, aby něco konkrétního podnikli, ale nedokážou se k tomu přimět." ...
"Nedokážou jednat, protože jim v tom brání vnitřní příkazy dozorčího já: ,Zesměšníš se, lidé se ti budou smát, tohle není to správné místo, nedovolím ti být spontánní, nezvedej ruku, nehlas se jako dobrovolník, netanči, nezpívej, neupozorňuj na sebe, v bezpečí zůstaneš jedině tehdy, když tě nebude vidět ani slyšet.´ A vězeň uvnitř se rozhodne, že nebude riskovat nebezpečnou svobodu spontánního života, a pokorně se přizpůsobí".

To bylo pár slov z úvodu knihy Philipa Zimbarda, významného amerického sociálního psychologa. Pokud se v těchto slovech poznáváte, popř. v nich poznáváte své klienty, žáky, podřízené, přátele či příbuzné, je pravděpodobné, že vás poznatky Zimbarda a jeho spolupracovníků zaujmou a případně i motivují ke změně. Cílem publikace je dle autora přinést lidem užitečné informace i praktické nástroje, jež jim mají pomoci zvládat nesmělost. První část knihy je zaměřena na podrobné a promyšlené vysvětlení a popis toho, co nesmělost vlastně je, z čeho pramení, co na ni má vliv a na co má v našich životech vliv ona sama, ačkoliv je dle autora nemožné ji "ohraničit" jednoduchou definicí. Věnuje se zde i různým psychologickým směrům a jejich pohledu na to, co můžeme označit jako nesmělost či ostýchavost. V druhé části knihy předkládá Zimbardo čtenáři velké množství postupů a rad, jak se s nesmělostí vypořádat, jak trénovat nové způsoby chování, získat potřebnou sebejistotu, jak změnit pohled na sebe samého a přestat sám sebe "nálepkovat" jako nesmělého člověka. Tím ovšem autor nekončí a přichází ještě se závěrečnou kapitolou, v níž se zamýšlí nad společností a kulturou, která má vliv na utváření společenských hodnot a přispívá velmi výrazně k formování jedinců mimo jiné právě v oblasti nesmělosti, což úzce souvisí s důrazem na upřednostňování blaha skupiny před individualismem. Sám tuto kapitolu označuje za provokativní, jelikož si uvědomuje, že představa, že je možné působit na celý společenský systém a měnit tzv. "kulturní programování", je velmi odvážná. Nicméně on sám vnímá tuto snahu jako efektivnější než pouhou léčbu symptomů nesmělosti u jednotlivců.

Stejně tak jako se Zimbardo v minulosti pouštěl s vysokým nasazením do poznávání témat, která jej zaujala, je i tady, u tématu nesmělosti, opět vidět vysoké pracovní nasazení jej samotného i jeho spolupracovníků. Kniha čerpá z velkého množství odborné literatury i výzkumů provedených v různých zemích světa s cílem zmapovat nejen výskyt nesmělých jedinců v populaci, ale také případné vlivy společenského uspořádání a hodnot na prožívání jedince. Ze získaných dat čerpá v průběhu celé knihy a některá z nich přehledně shrnuje i v tabulkách. Jak teoretické poznatky, tak výsledky výzkumu jsou sdělovány srozumitelně a poměrně jednoduše, takže nejsou určeny pouze odborníkům, ale také laikům, které téma nesmělosti zajímá. Přínosem jsou také tipy z praxe, jak je možné nesmělost zvládat, přičemž autor nečerpá jen z vlastních zkušeností, ale také ze zkušeností dalších institucí, jež se tomuto tématu věnují. K dobrému čtení přispívají krátké příběhy, jimiž je text proložen i zajímavé podněty k přemýšlení, týkající se např. toho, jak zvýšená mobilita (stěhování, změna bydliště, práce, školy...) ovlivňuje náš pocit jistoty, příslušnost k určitým skupinám, do jaké míry se liší prožívání člověka, který sám sebe označuje jako nesmělého od prožívání člověka ve stejné situaci, který se za nesmělého nepovažuje, a dále pak otázka, proč spolu nekorelují odhady učitelů o počtu (a jménech) nesmělých dětí ve třídě s tím, kolik dětí se za nesmělé samo považuje. Mnoho čtenářů nepochybně potěší i rozhovory s významnými osobnostmi, které popisují, kolik nepříjemných pocitů, pochybností a sebezapření stojí za jejich zdánlivě uvolněnými výstupy v médiích.

Publikace Nesmělost může oslovit výrazně motivovaného člověka, který se rozhodl změnit své prožívání a chování v kontaktu s druhými lidmi, a kromě toho ji považuji za dobrý zdroj informací a podnětů k psychoterapeutickým úvahám, a to zvláště pro práci s dospívajícími a dospělými jedinci, kteří vlastní nesmělost vnímají jako problém, jež výrazně omezuje jejich životní spokojenost.

Oblíbenost se lze naučit – tak zní závěr studie světoznámého psychologa Philipa Zimbarda, který se ve své akademické kariéře vydal po stopách jedné z nejsložitějších, nejnenápadnějších, ale zároveň nejvíce svazujících vlastností, která dlouho zůstávala stranou jakéhokoli výzkumu.

Z otloukánka oblíbencem

Nesmělost – vleklá a tuze nepříjemná společenská epidemie, jejíž symptomy se pohybují na široké škále pocitů, které mnohým lidem brání naplno zúročit své schopnosti, dostat práci snů, navázat vztah, najít si přátele a přestat život vnímat jako povinnost. U některých lidí o sobě dává nesmělost vědět jen příležitostně, jindy parazituje denně jako rádoby nedílná součást osobnosti, a častokrát dokonce své oběti brání vyjít z domu. Jako správná epidemie zůstávala nesmělost dlouho jevem teoreticky nepopsaným, ale prakticky bolestně známým. Věhlasný psycholog Philip Zimbardo (nar. 1933) výzkumu nesmělosti zasvětil desítky let napínavé práce, ze které mimo jiného vzešla jeho naděje na to, že i nesmělost se dá úspěšně „léčit“.

Šokující vyústění Stanfordského vězeňského experimentu Zimbarda podnítilo k další studii, která pomohla objasnit, proč nesmělost u někoho vygraduje k bezcitné sebestřednosti, a jiný se navždy stane vězněm své ostýchavosti. Jak se vymanit z otroctví vlastní povahy, Zimbardo shrnul roku 1977 do knihy Nesmělost, která se však svého českého provedení dočkala teprve nyní, v době, kdy může být prevence nesmělosti vážně ohrožena. Více než čtyřicetiletý rozdíl mezi knihou a současností podtrhuje jedinečnou autenticitu tehdejšího výzkumu. Zimbardo v publikaci vychází z informací, které sbíral v době, kdy společenská interakce ještě nebyla nahrazována tou digitální a vědecká etika k práci s lidskými zdroji přistupovala poněkud shovívavěji. Zimbardova pozorování vycházejí z rozhovorů se studenty v univerzitní poradně pro nesmělé, experimentálních situací v laboratoři, ale také detailního dotazníku nesmělosti, který již v době vydání knihy vyplnilo přes pět tisíc respondentů z celého světa.

Kniha je vstřícně rozdělena do dvou částí. V první polovině Zimbardo popisuje fenomén nesmělosti z několika praktických hledisek. Nesnaží se však o definice ani nevytváří striktní kategorie, do kterých by se lidé řadili na základě předem určených parametrů. Místo toho nabízí několik autentických příběhů, na nichž ukazuje, jak nesmělost dokáže ohrozit svobodu vlastního rozhodování. I když má tato část spíše výkladový charakter, Zimbardo se čtenářem neustále komunikuje a motivuje ho nahlížet nesmělost zevnitř a nebát se ji odhalit – ať už u sebe, nebo někoho ve svém okolí. Autor staví před čtenáře nejrůznější výzvy, klade mu otázky a prozrazuje řadu podob, které na sebe nesmělost může brát pod záminkou toho, aby zůstala neprozrazena. Ačkoliv je tato část napsána čtenářsky přívětivým jazykem, některé formulace budí nejasnosti, způsobené zřejmě přílišnou doslovností v překladu: „Vědí, kdy je nesmělé dítě nesmělé a kdy nikoli nesmělé dítě nesmělé není,“ nebo „Nedávejte druhým, stejně jako byste chtěli, aby oni nic nedávali vám.“

Ve druhé polovině knihy se již čtenář ocitá na Zimbardově interaktivním semináři o nesmělosti, který si však na rozdíl od živé verze může dávkovat zcela podle sebe. Do centra pozornosti je tentokrát stavěn příběh samotného čtenáře, který mu psycholog pomáhá díky různorodým úkolům rozvíjet. Sebepoznání začíná Zimbardovým osvědčeným dotazníkem nesmělosti, pokračuje přes hluboké přemýšlení nad neotřelými otázkami a úkoly, které vám zatím pravděpodobně nikdo nezadal, a ústí do psaní scénářů k vlastnímu seriálu o pokoření nesmělosti. Na první pohled se může Zimbardova kniha zdát docela útlá, k jejímu přečtení však vede dlouhá cesta. Více než skutečného čtení je v ní totiž přemýšlení, sebereflexe, hledání, uklízení, kreslení a drsného dialogu s vlastním já.

Se Zimbardem nemusíme souhlasit, Zimbardo tady prostě je. Sojový Bob na to kouká jak z višně, tak koukej taky.

Na Nesmělosti cením výběr tématu, protože už mě nebaví, jak si lidi pletou introvezi s nesmělostí. Nesmělost není introverze a není to ani sociální fobie, ale existuje na tomhle spektru a knížka se snaží zachytit profil takové nesmělé osobnosti skrze rešerši výzkumů, vlastních menších i větších průzkumů (na studentské populaci, klasicky) a příběhů z praxe.

První část je tradičně terminologická, ať jsme všichni na stejné lodi. Pojmenovává nové termíny, se kterými jsem ještě nikoho v psychologii neviděla pracovat. Kdybych byla metodolog, tak možná vím proč, ale jako kvalitativního neznaboha mě to nepálí a ráda si přečtu něco nového.

Druhá část měla bejt asi kazuistická? Názorná? Trivago? Některé příklady mi přišly moc starosvětské, takže se mi nad nimi těžko přemýšlelo jako nad relevantním příběhem. Kdo se ještě dneska chodí seznamovat na tance, wtf. Berme v potaz, že kniha vyšla poprvé v roce '77, tak nedržkuj Terezo. Dost z cesty mi ale přišly kapitoly o tom, jak jsou nesmělí lidi ohrožení alkoholismem, promiskuitou a kriminalitou. To už jsme v hodně vzdáleném asociačním mostu a vsadila bych se, že těch osobnostních vlivu bude víc, než tenhle jeden.

Jako vždy se ptám Horste, komu je knížka určena? Tahle knížka je úplně zřejmě určena lidem, kteří na nesmělost trpí, a překvapivě ne těm, kteří si ji užívají. První část, kde se mluví o termínech, jsem si užila i já, pak přišla ta podivná směska příběhů ze života, kde si člověk říká "proč, Phillipe, proč", a nakonec je skoro celá půlka věnována cvičením na poražení vlastní nesmělosti. Jak moc jsou efektivní by měl možná posoudit někdo s menším megalomanským komplexem, ale za mě jsou dost cajk, vyplňuju po večerech pro srandu a zatím mě žádné cvičení neurazilo.

Luciferův efekt 2 to úplně není, ale nesmělých klientů máme všichni plno, tak je směle odkazujte sem.