Česká psychologie a pedagogika dostává v této rozsáhlé monografii dílo, které obě vědy již dlouho postrádaly. Vždyť od vydání poslední monografie o této mezioborové disciplíně u nás uběhlo již více než půlstoletí (Úvod do pedagogické psychologie V. Příhody vyšel v r. 1956). Samozřejmě objevovaly se publikace k dílčím oblastem pedagogické psychologie, ale nikoliv v systematickém a komplexním uchopení, jak to prezentuje Marešova kniha.
Charakterizovat a hodnotit tak obsáhlé dílo ve stručné recenzi je obtížné. Naznačím nejprve obsah knihy a pak se pokusím o alespoň základní hodnocení. Kniha je obsahově konstruována tak, jak to odpovídá současnému pojetí této široce rozklenuté disciplíny ve světě: Autor definuje pedagogickou psychologii jako „relativně samostatný psychologický obor“, který „zkoumá psychologické aspekty vzdělávání a výchovy (edukace) lidí různého věku, nejen dětí a mládeže“. V úvodních dvou kapitolách charakterizuje pedagogickou psychologii z hlediska vývoje a proměn oboru, objasňuje její poslání, zvláště pokud jde o proměny osobnosti. Dále vysvětluje, co pro pedagogickou psychologii představuje její kontext, tj. kulturní, etnická a sociální heterogennost edukační reality.
Pro uchopení disciplíny je relevantní to, která klíčová témata volí Mareš jako obsah hlavních kapitol monografie. Jsou to Učení a vyučování; Požadavky na žáka; Obsahová stránka učení a vyučování; Hlavní aktéři (učitel, žáci, školní třída); Škola. Již z názvů kapitol je patrné, že Mareš koncentruje své pojetí pedagogické psychologie k tématům spjatým především se školní edukací dětí a mládeže. Nejdůkladněji se zabývá problematikou učení, která v monografii zaujímá téměř 30 % rozsahu. To je samozřejmě opodstatněné, vždyť česká psychologie nemá nyní k dispozici ucelenou teorii učení vyskytujícího se v pedagogických situacích (o monografiích k teorii učení , jaké kdysi produkoval J. Linhart, dnes není potuchy). Proto Mareš důkladně objasňuje různé druhy učení (smysluplné, senzomotorické, pamětní učení, učení z textu, učení z obrazových materiálů, elektronické učení aj.). Zabývá se také styly učení, autoregulací učení a motivací.
Další klíčovou oblastí je pro Mareše obsahová náplň učení a vyučování. Opět v rozsáhlé ploše detailně objasňuje psychologické problémy kurikula, učiva a jeho výběru, uspořádání a konstruování aj. Zde jsou velmi užitečné Marešovy explanace učebních úloh, jejich parametrů a využívání, a také objasnění toho, jak se vyvíjí dětské pojetí světa a žákovo pojetí učiva.
V kapitole o aktérech edukačních procesů se Mareš zabývá velmi podrobně dvěma rozhodujícími subjekty: učitelé a žáci. Detailně objasňuje různé specifičnosti spojené s vykonáváním učitelské profese jako je učitelova profesní zdatnost (efficacy, resp. self-efficacy), učitelovo pojetí výuky, postoje k žákům, zvládání zátěže, syndrom vyhoření. Pokud jde o žáky, výklad se zaměřuje zejména na to, jaké problémy vyvstávají v případě žáků selhávajících, neprospívajících, relativně neúspěšných a relativně úspěšných aj. Kromě těchto individuálních aktérů je zvláštní pozornost věnována školní třídě jako malé sociální skupině, a to zejména psychosociálnímu klimatu ve třídách. Mareš je u nás průkopníkem zkoumání tohoto klimatu a v monografii zužitkovává své i zahraniční poznatky z měření klimatu třídy vznikajícího z komunikace a vztahů mezi žáky a učiteli.
Poslední kapitola, poměrně stručná, je věnována škole, fenoménům kultury školy a psychosociálního klimatu školy. Jsou popsány způsoby intervence, které mohou přispívat k pozitivním změnám obou těchto fenoménů.
Celkově hodnotím Marešovu monografii jako mimořádně zdařilou vědeckou monografii, která má několik vynikajících vlastností:
Je systematická a reprezentuje pedagogickou psychologii jako komplex témat a explanací, které dnes dominují v dané oblasti. Pro Mareše je příznačná fundovaná obeznámenost se zahraničními teoriemi a výzkumy, u takových autorů jako jsou A. Bandura, D.C. Berliner, M. Boakertsová, J. Brophy, J.B. Fraser, G. Salomon a velká řada dalších. Zároveň ale v monografii využívá i mnohé současné české i slovenské zdroje a vědomě se hlásí k starším pracím (dnes poněkud zapomínaných) psychologů Václava Kuliče, Dany Tollingerové či Jana Čápa.
Mareš zahraniční teorie a výzkumy dobře zná, ostatně některé práce z angličtiny přeložil či adaptoval pro české odborníky (např. dotazníky pro měření klimatu tříd aj.). Pozoruhodné je, že v knize v souvislosti s objasňováním kulturního a etnického kontextu autor rozšířil známou koncepci G. Hofstedeho o rozdílech národních kultur. Mareš přidává k pěti diferencujícím dimenzím této koncepce ještě šestou dimenzi vystihující rozdíly mezi příslušníky národů k navazování či odmítání osobních kontaktů, což je relevantní i pro pedagogickou psychologii.
Za užitečné lze považovat také to, že Mareš na různých místech monografie uvádí pochybnosti o některých dnes mohutně propagovaných a prosazovaných koncepcích či nástrojích, jež jsou zaváděny v zahraničí a u nás jako prostředky optimalizace edukačních procesů. To je nejzřetelnější v případě elektronického učení (e-learning), resp. využívání ICT ve vzdělávání vůbec. Mareš zde konfrontuje přednosti počítačových systémů s úskalími, s nimiž se v praxi setkávají. Podobně je tomu v případě tzv. pojmového mapování, jež se z výzkumného nástroje stalo hojně propagovaným didaktickým prostředkem usnadňujícím porozumění složitého učiva žáky a studenty. Zároveň ale má určité nevýhody, zejména není univerzálně použitelné a jejich využívání ve školní výuce se nemá přehánět.
Jinou pozitivní vlastností monografie je to, že Mareš důsledně realizuje vztah pedagogicko-psychologické teorie k edukační praxi, a to s oporou o výzkumné nálezy. Je to výborný příklad „evidence-based psychology“, takže kniha není naplněna abstraktní teorií, nýbrž je systematicky zakládána na jevech a problémech edukační reality a jejich výzkumech. Kromě toho autor podává nejen výklad teorií a diagnostiku, ale na mnoha místech zároveň i náměty na intervenci, na poučené zásahy. Z těchto důvodů bude kniha jistě zajímavá nejen pro odborníky v psychologii a pedagogice, ale i pro studenty, učitele a jiné praktiky.
K dobré přístupnosti tohoto vědeckého díla pro čtenáře přispívá i styl autorova výkladu. Text je psán jasným, neakademickým stylem, využívajícím četné konkrétní příklady, schémata, přehledné tabulky. Záslužná je Marešova práce s četnými anglickými termíny (zvláště se specifickými termíny amerických autorů), jejichž významy jsou vždy objasněny a pokud neexistují české ekvivalenty, jsou navrženy. Jsou to např. termíny v souvislosti s taxonomií pozitivních stránek člověka (s. 314-318) a další.
Vynikajícím způsobem je zpracován detailní věcný rejstřík, který orientuje čtenáře v obsahu knihy. Naproti tomu nepovažuji za účelné to, že v knize chybí souhrnná bibliografie, takže literatura je uváděna vždy zvlášť za každou kapitolou. To jednak znesnadňuje vyhledávání prací jednotlivých autorů, jednak zbytečně zvětšuje rozsah již tak obšírné knihy.
K obsahu této vynikající práce nemohu z pozice recenzenta konstatovat nic kritického – je to výborný příklad k tomu, jak konstruovat vědeckou monografii a zároveň i vysokoškolskou učebnici pro jiné obory psychologie a pedagogiky. Vzhledem k značnému rozvinutí dané disciplíny nemohl autor pochopitelně vtěsnat do jedné knihy některá další relevantní témata z pedagogické psychologie. Proto je hodlá začlenit do připravovaného pokračování knihy.
Na závěr snad jen jednu, nikoli ovšem podstatnou záležitost: Kam vlastně patří pedagogická psychologie? Mareš hned na začátku knihy konstatuje, že existuje dvojí pojetí: Buď je řazena mezi psychologické vědy (v USA a většině evropských států – a podle autora i v České republice a na Slovensku) nebo mezi pedagogické vědy (v Německu a ve skandinávských státech). V případě českého a slovenského zařazení bych se s autorem neztotožnil. Myslím, že u nás existuje historické i současné pojetí pedagogické psychologie jako oboru vskutku mezioborového, propojujícího zároveň psychologickou i pedagogickou problematiku, její teorie a výzkumy, jak to ostatně dokládají i Marešovy práce včetně recenzované monografie.
J. Průcha
Československá psychologie č.4/2013
