Freud, Sigmund: Přednášky k úvodu do psychoanalýzy - autor recenze: Radan Wagnerhttps://artrevue.cz/vychazi-zakladni-spis-psychoanalyzy-freud-dali-surrealismus/Vychází základní spis psychoanalýzy… Sigmund Freud se stal již za svého života patronem moderních umělců – zvláště surrealistů. Jeho učení se ale odpoutalo od svého autora, neboť se dotýkalo obecnějších skutečností. Freud měl k expresionismu či surrealismu nedůvěru a odtažitý vztah. Svým způsobem to pro něj bylo „zvrhlé umění“ a tak nebyl nadšen, že se jeho psychoanalýza dostala mimo jeho kontrolu. Zvláště jisté zobecňování a schematizace byla pro něj nepřípustná. Věděl, že nelze jednoduše přenést umělecký proces na pouhou teorii. Umělečtí vůdci – ve Francii André Breton a u nás Karel Teige však nové psychoanalytické poznatky přijímali i aplikovali naplno.
Setkání se Salvadorem Dalím
Freudovu nedůvěra vůči surrealismu ilustruje jedna historka známá z dochované korespondence. Spisovatel Stefan Zweig docílil toho, aby se 19. července 1938 v Londýně mohli setkat Sigmund Freud a Salvádor Dalí. Ve svých 82 letech nakonec slavný psychoanalytik v exilu Zweigovi napsal: „Vážený pane, opravdu Vám chci poděkovat za zprostředkování schůzky. Až doposud jsem si o surrealistech, kteří mě považovali za svého svatého patrona, myslel, že jsou to úplní blázni (…). Mladý Španěl s bezelstnýma očima fanatika a svým nepopiratelným mistrovstvím mě dovedl k tomu, že jsem musel zvážit svůj dosavadní názor. Bylo to skutečně zajímavé prozkoumat zrod těchto obrazů analyticky (…).“ Freud byl tedy Dalím celkem okouzlen, ale nekapituloval před ním. Prostý přenos svých psychoanalytických metod na moderní umění nikdy nepřijal.
Základní kniha o psychoanalýze
Když Sigmund Freud dosáhl ještě ve Vídni šedesáti let svého života, rozhodl se ukončit dosavadní působení na Vídeňské univerzitě. Psal se rok 1916 a měl za sebou nespočet přednášek i rozsáhlou publikační činnost. Jeho produktivita byla neuvěřitelná. Ve svých studiích, článcích a knihách i nadále rozvíjel a prohluboval nespočet odborných témat. Z Freuda vědce se však v obecném povědomí stal proslulý fenomén, který měl s novým stoletím stále silnější vliv na různé společenské obory. S touto osobností přišel nejen jiný (hlubší a pravdivější) pohled na člověka, ale i na celou evropskou a potažmo i světovou kulturu.
Nedávno vyšla kniha Sigmunda Freuda (1856 – 1939) pod názvem Přednášky k úvodu do psychoanalýzy. A právě tato publikace představuje hlavní vstup do Freudova rozsáhlého učení. Pokud by tedy měl čtenář zájem o toto téma – a musel by se rozhodnout pro jedinou knihu – volba by měla padnout právě na tento spis. Je přehledný a vesměs srozumitelný a také proto se spolu s Psychologií všedního dne (1906) stal nejpřekládanějším Freudovým dílem. V českém vydání vyšly „Přednášky“ jako úvodní kniha Freudových vybraných spisů, které ovšem začalo vydávat nakladatelství Julius Albert již v roce 1939.
V originále poprvé „Přednášky“ vyšly dílčím způsobem v letech 1916 a 1917 a v roce 1918 jako jeden celek. Obsahem svazku jsou univerzitní veřejné proslovy, kterým se Freud ve Vídni věnoval zhruba patnáct let. Byly určeny studentům, jejichž počet se pomalu, ale jistě zvyšoval. Také proto jsou tyto zápisy vykládány formou konverzace, respektive interakce s posluchači – nyní se čtenáři. Obsahují navíc různé příklady z každodenního života a psychoanalytické praxe.
Relativní srozumitelnost a čtivost je v knize dosahována jasnou myšlenkovou stavbou, svébytným textem bez zdlouhavého poznámkového aparátu, přesvědčivou argumentací a samozřejmě pověstným barvitým stylem všeobecně vzdělaného autora. Freudovy „Přednášky“ tedy poskytují dodnes zajímavou látku laické veřejnosti bez psychiatrického či psychologického vzdělání. Zároveň jsou stále inspirativním pramenem pro četné profesionály v oboru – a ti se k tomuto dílu stále vracejí.
O co se jedná?
Jádrem knihy jsou vědcovy přednášky ze dvou zimních semestrů v letech 1915 – 1916 a 1916 – 1917. A právem je lze považovat za základ nauky jinak mnohdy komplikované a vysoce odborné. Od roku 1895 až do své smrti v roce 1939 napsal Sigmund Freud přes 320 knih, článků a esejí. Jejich četba je poučením, výzvou a inspirací pro jeho následovníky, kteří se však chápou tohoto obrovského díla jen v jednotlivých aspektech.
Než došel Freud ke své psychoanalytické sumě, publikoval před rokem 1900 spíše neurovědecké a klinické studie. Zřejmě nejznámější z této „předpsychoanalytické“ etapy je Studie o hysterii (1895), ve které Freud s kolegou Josefem Breuerem popisoval formy a léčebné postupy různých neuróz. Dílo vskutku přelomové: Výklad snů – vyšlo pak symbolicky na přelomu dvou století, tedy v roce 1900. A jmenujme další zásadní spis, jakým jsou Tři pojednání k teorii sexuality (1905), které doslova šokovalo širokou veřejnost, ale i odborné kruhy. V této době se Freud stává mezinárodní vlivnou veličinou, slavným věrozvěstem, jehož práce budí obdiv, ale i polemiku.
Ve vydání „Přednášek“ autor rozpracovává a dává do souvislostí své poznatky, které se stávají ucelenou teorií, jenž vychází ze základního konfliktu mezi pudy života a smrti. Zjednodušeně řečeno uvádí Freud sexualitu a její potlačování jako ústředního hybatele (i bořitele) lidské psýchy, jejíž ne/nenormální projevy jsou předmětem zkoumání a dalšího nezaujatého interpretování.
Freud kontra Jung
Freud se na základě tohoto postulátu dostává logicky od témat osobních k širším aspektům společenským. Jeho mnohdy až jízlivý odstup od náboženství či umění se stal pověstný a vzbuzoval vášnivé diskuze. To je zvláště názorné na jeho proměnlivém vztahu se slavným Švýcarem Carlem Gustavem Jungem. Starší Freud jej zpočátku považoval za svého oddaného žáka – „korunního prince psychoanalýzy“. Avšak mladší kolega lékař – vědec, ale i mystik, šel záhy jinou cestou. Ta se zakládala spíše na odhalování „společné paměti“ lidského rodu a slavných archetypech formujících naše podvědomí. Dodnes tak Freud a Jung představují dva celkem rozdílné přístupy a stávají se předmětem odborných i laických zájmů. Uveďme například též zfilmovanou knihu Johna Kerra: Nebezpečná metoda / Příběh Junga, Freuda a Sabiny Spielreinové. (Úvodem do Jungova učení je kniha Člověk a jeho symboly, o které jsme zde již referovali).
Freudovy metody měly ostatně své odpůrce či pochybovače od počátku. Poprvé na sebe v tomto smyslu upoutal Freud pozornost, když ještě v polovině osmdesátých let 19. století doporučoval kokain coby nový lék na léčbu únavy, impotence a dalších symptomů typických pro neurózu. Poklidné vody definitivně rozbouřil roku 1895 Studií o hysterii. Spis vychází z předpokladu, že potlačené emocionální zážitky, které nemají možnost se náležitě projevit, se tak znovu objevují v dosud nečekaných projevech. A tak Freud mířil k léčbě jakýmsi lehkým hypnotickým stavem pacienta – k zpětnému vyvolání a definitivnímu očištění z nepříjemných zážitků. Tato „katarzní terapie“ byla následně zkoušena různými lékaři s různými výsledky.
Sexualita jako zdroj rozkoše i potíží
S jasněji definovanou psychoanalýzou se Freud pustil na ještě radikálnější cestu, když vsadil na jedinou příčinu psychických poruch moderního člověka – na traumata sexuálního rázu. Freudova léčebná strategie „odreagování traumatu“ byla lákavá i kontroverzní. Zmíněný Jung naproti tomu nepoužíval pověstné lehátko – svou metodu založil rovněž na dialogu lékaře s pacientem, ovšem problémy diagnostikoval spíše na základě „volných slovních asociací“.
Freudova přísněji režírovaná metoda psychoanalýzy podle některých oponentů postrádala „objektivní návod s jasnými pravidly“. Byla prý příliš závislá na subjektivní schopnosti lékaře – tedy interpreta pacientových sdělení. S touto námitkou se Freud potýkal do konce života. Stále byl však přesvědčen, že libido a jeho vytěsňování jsou hlavním klíčem k pochopení všech nervových poruch.
Také v pohledu na širší společenské aspekty byl Freud nesmlouvavý a racionálně skeptický. Náboženství a umění považoval za „náhradní uspokojení“, neboť sexuální život novodobého člověka je těžce a nepřirozeně poškozen různými společenskými tabu. „Již při vítězství křesťanství nad pohanskými náboženstvími se musel podílet takový kultuře nepřátelský činitel… který byl velmi blízký znehodnocení pozemského života,“ hlásal židovský ateista Freud své přesvědčení.
Také „krásu“ vnímal tento učenec – na rozdíl od mysticky založeného Junga – celkem jednoduše, i když stále pochyboval: „I psychoanalýza může říci o kráse bohužel velice málo. Pouze odvození z oblasti sexuálního cítění se zdá být jisté…“
Náboženství jako masový blud
Když Freud označil lidská náboženství za „masový blud“ neměl to samozřejmě v konzervativní společnosti nijak snadné. Nebyl posel dobrých zpráv. Také jeho skepse ohledně „štěstí“ byla mnohým trnem v oku, když prohlásil: „Program dosažení štěstí, který je nám vnucován principem slasti, je nesplnitelný… a je nutně pomíjivý.“ To už ovšem citujeme z Freudova spisu nazvaného Pocit stísněnosti v kultuře z roku 1930, kdy mnohé ideologie i avantgardy hlásaly pravý opak.
Na počátku Freudova učení a vlivu stály přednášky, ve kterých formuloval základy svého směřování. Kniha Přednášky k úvodu do psychologie jsou v konečném důsledku branou do „svébytné vědy“ o vnitřním světě člověka, ale i jeho chování a ovlivňování prostředí. Psychoanalýza totiž zkoumá nevědomé prožívání a objevování nevědomých motivů lidského jednání, které se promítá do širších souvislostí.
Freudův odkaz
Po smrti Sigmunda Freuda v roce 1939 a válečných časech se odkaz tohoto velikána dostává na křižovatku. Dnes se nachází navazující odborná veřejnost v pluralitním období s různými prioritami, akcenty a přístupy. Přesto nebo právě proto je dobré navracet se k samotnému Freudově dílu – tedy k pramenům původním a brilantně podaným.
Celou knihou „Přednášek“, která nyní vychází, line se v každém případě věrnost a pravdivost vůči pozorovaným jevům. Pozorujeme vskutku badatelský přístup a čirý myšlenkový proces, který má navíc schopnost zaujmou i laické čtenáře. Návrat k Freudovi poskytuje pozoruhodné čtení a vede nás stále novému či hlubšímu přemýšlení.