Ačkoli zapomínání může někdy nabrat patologických rozměrů, jako třeba v případě Alzheimerovy choroby, normální zapomínání není jen užitečné, ale pro spokojený a plnohodnotný život dokonce nepostradatelné.

Ačkoli bychom si to někdy přáli, paměť není ani zdaleka dokonalá. Po látce, kterou jsme kdysi perfektně uměli na zkoušku, nezůstalo ani památky a z knihy, jež nás hluboce zasáhla a ještě týdny po jejím dočtení jsme si vybavovali každý zvrat a scénu, si po čase sotva vybavíme pár roztříštěných dojmů. Ačkoli někomu paměť slouží lépe a jinému hůře, se zapomínáním máme zkušenosti všichni. Byť se vědci „běžně domnívají, že zapomínání je nedostatkem našeho paměťového systému“, ve skutečnosti je naprosto normální, ba dokonce „prospěšné pro naše kognitivní a tvůrčí schopnosti, pro naši emoční pohodu, a dokonce i pro zdraví společnosti“. Alespoň to tvrdí „lékař specializující se na stárnutí a demenci a profesor neurologie a psychiatrie na Kolumbijské univerzitě“ Scott A. Small, který se problematice paměti a problémům s ní věnuje přes pětatřicet let a své poznatky, názory a zkušenosti před pár lety shrnul v knize Proč je někdy lepší zapomínat (Forgetting: The Benefits of Not Remembering, 2021), která se nedávno dočkala českého překladu.

Měnící se svět

Co je ale na zapomínání normálního, natož dobrého? Na tuto netriviální otázku autor hledá odpovědi v sedmi kapitolách, jež čtenáři odhalují různé aspekty paměti a ukazují, jaké přínosy pro náš život zapomínání má. Nejprve se přirozeně věnuje tomu, co to paměť vůbec je, jak pracuje a jak vznikají vzpomínky. Vydává se proto do různých částí mozku, které se na formování paměti podílejí (stěžejní roli hraje například hipokampus), i do sféry jednotlivých neuronů a jejich výběžků stojících za utvářením vzpomínek. Hned na úvod nás autor překvapí poznatkem, že molekulární nástroje zodpovědné za pamatování a zapomínání se liší. Proč by na tom mělo záležet? Protože už samotná existence specifického molekulárního aparátu specializovaného na oslabování a odstraňování vzpomínek svědčí o tom, že zapomínání není „jen selháním paměti“. Zapomínání je aktivní proces. To ostatně plyne i z pokusů na zvířatech, které ukázaly, že znemožníme-li jim zapomínat, bude výsledkem „kognitivní a emoční chaos“.

Proč tomu tak ale je? K čemu je dobré zapomínat? Například k tomu, abychom se dokázali orientovat v neustále se měnícím světě. Zapomínání je totiž stěžejní pro behaviorální flexibilitu i pro schopnost kognitivního zobecňování. Kdybychom nezapomínali, soustředili bychom se příliš na jednotlivosti a nebyli kvůli nim schopní adekvátně vnímat celek. Jak by to vypadalo, dokládají podle autora lidé trpící poruchami autistického spektra, u nichž normální zapomínání často nefunguje, jak má.

Pokora a kreativita

Zapomínání nám také pomáhá od nepříjemných, emocemi prodchnutých vzpomínek, které se obvykle pojí s aktivací mozkové struktury známé jako amygdala. Takové vzpomínky mají svůj význam: „Pamatovat si své strachy je nesmírně důležité pro přežití a amygdala je uzpůsobená k tomu, aby se učila a uchovávala děsivé události.“ Pokud ovšem negativní vzpomínka po čase neztratí na intenzitě, začne narušovat naše běžné fungování a může vyústit v posttraumatickou stresovou poruchu. Většinou se však emoce časem otupí. Amygdala je totiž „obdařena také brzdným systémem, který může mírnit strachy a vzpomínky na ně“. To je zcela klíčová schopnost, protože „emoční zapomínání nesnižuje jen riziko vzniku psychopatologií, [ale také nás] osvobozuje od bolesti, utrpení a zatrpklosti – dokonce i od těch nepatrných útržků, jež se hromadí a hnisají v každém mezilidském vztahu“. Zkrátka, nebýt emočního zapomínání, jen těžko bychom s kýmkoli vycházeli, od rodinných příslušníků po kolegy v práci, a vedli bychom „strašlivě osamělý život.“

Zapomínání je přínosné i v jiných oblastech. Jednou z nich je kreativita, pro niž je sice důležitá paměť, zároveň se ale neobejde bez rozvolnění již existujících asociací a vazeb, o což se stará právě zapomínání. Jen tak mohou vznikat asociace nové. V určitých případech zapomínání rovněž napomáhá správnému rozhodování, jakkoli kontraintuitivně to na první pohled zní. Člověk, který nevládne příliš dobrou pamětí a je si tohoto nedostatku vědom, totiž bude ke komplikovaným problémům přistupovat s větší intelektuální pokorou a nebude se tak často uchylovat k mentálním zkratkám. V podstatě by se dalo říct, že při rozhodování se bude řídit kognitivní obdobu pravidla „dvakrát měř, jednou řež“ spíše než ten, kdo své paměti plně důvěřuje.

Alzheimer na každém kroku

Přestože se kniha se svým dvousetstránkovým rozsahem neřadí k nejdelším, téma paměti a zapomínání probírá dostatečně do hloubky, dokonce na úroveň fungování jednotlivých neuronů. Navzdory tomu je až pozoruhodně čtivá. Byť ne každý to ocení, autor se nebojí být osobní, například při popisu své služby v izraelské armádě (nicméně i to zmiňuje v přímé souvislosti s probíranou problematikou), a uvádí též konkrétní případy, s nimiž se v průběhu let setkal jako lékař ve své newyorské ordinaci. Tyto pasáže jinak složité téma odlehčují (třebaže nebývají vždy veselé) a dost možná čtenáři připomenou jeho vlastní zkušenosti či zkušenosti jeho blízkých, čímž se téma stává osobnějším a třeba i snadněji zapamatovatelným.

I když autor hned v úvodu upozorňuje, že cílem textu je prozkoumat normální zapomínání, v průběhu knihy se opakovaně vrací i k zapomínání patologickému, zejména v souvislosti s obávanou Alzheimerovou chorobou, jelikož mluvit o prvním bez druhého lze jen stěží. O to více ale vynikne celkové poselství, že „zapomínání v rovnováze s pamětí je nezbytnou složkou kognice. Poskytuje nám schopnost přizpůsobit se neustále měnícímu prostředí, schopnost vytvářet abstraktní představy z chaotické masy uložených informací, schopnost vidět přes stromy les“. Stojí za zmínku, že pozoruhodně podobná věta se v knize objevuje i o odstavec výše a autor má obecně sklony k opakování základních tezí, nicméně od odborníka na paměť jde spíše o promyšlenou taktiku než nedopatření. Kdo jiný by měl lépe vědět, a citované molekulárně-biologické studie to potvrzují, že opakování je matkou moudrosti.

Přestože jde o autorovu knižní prvotinu, s nástrahami populárně-vědeckého psaní si poradil na výbornou a výsledkem je poutavá, originální a přínosná publikace, jež sice na český trh vstoupila bez větších fanfár, ale kterou by rozhodně neměli minout čtenáři zajímající o fungování paměti ani ti, jimž dělá starosti vlastní zapomnětlivost. Dodejme, že na rok 2025 Scott A. Small chystá nový titul nazvaný Forgetting: The New Science of Memory.