Paměť je často vnímána jako klíčová schopnost, kterou je třeba cvičit a chránit. Ale co když je zapomínání stejně důležité jako samotná paměť?

Kniha předního amerického odborníka na neurologii a psychiatrii Proč je někdy lepší zapomínat odhaluje, jak proces zapomínání zajišťuje rovnováhu a pomáhá nám zvládat každodenní chaos.

Vědecký pokrok posledních let odhalil, že naše mysl neuchovává každou informaci jako na pevném disku. Místo toho neustále třídí podstatné od nepodstatného, a to zejména během spánku. Neurobiologové zjistili, že zapomínání je klíčové pro to, abychom se mohli adaptovat na nové situace, objevovat vzorce a činit rozhodnutí. Například autismus ukazuje, jak může být život náročný, pokud omezená schopnost zapomínat vychýlí rovnováhu mezi zapamatováním a zapomínáním.

Zapomínání nás chrání. Lidé trpící posttraumatickou stresovou poruchou jsou toho smutným důkazem – jejich mysl se nedokáže zbavit traumatických vzpomínek, které se vracejí. A co naše běžné emoce? Odpuštění, smíření, nový začátek – to vše stojí na schopnosti „vypustit z hlavy“ to, co nás tíží. Navíc přetížení paměti brání nejen emoční pohodě, ale i kreativitě. Když mozek nedokáže „vyčistit prostor“, nové nápady nenajdou své místo.

UKÁZKA

Díky sblížení postřehů, které přináší počítačová věda a zkoumání autismu, dnes chápeme, že zapomínání nám umožňuje lépe zaznamenávat a rozeznávat vyobrazení vnějšího světa. Umělá inteligence i naše vlastní, přirozená inteligence potřebují zapomínat, aby mohly zobecňovat – rekonstruovat celek z jeho složek tak, abychom mohli kategorizovat a klasifikovat věci, i když se nepatrně a v mnoha ohledech liší.

     Filozofové mohou debatovat o tom, jak věrně naše mysl rekonstruuje a zrcadlí vnější svět; kouzelníci budou i nadále využívat tuto vrozenou schopnost a budou nás navádět, abychom nesprávně rekonstruovali schémata z toho, co současně vidíme a slyšíme. Bez ohledu na to chce většina z nás vědomě dojít k závěru, že pes, kterého jsme viděli ráno a večer, je tentýž pes. Příležitostná překvapení mohou být příjemná, ale představte si, že vás neustále překvapuje všechno, co vidíte nebo slyšíte. V jistém okamžiku by vám nekonečný šok a údiv způsobily psychickou nepohodu. Vzpomeňte si na nějakou velkou a rušnou událost, kdy jste se ocitli uprostřed příliš mnoha neutuchajících nových zážitků. Pro mě to byl pobyt na Times Square o silvestrovské noci. Zpočátku jsem si užíval kakofonie, jasných světel, chaosu a novosti situace, ale nakonec jsem to všechno vnímal jako zneklidňující a vyvolávalo to ve mně úzkost. S jakou úlevou jsem se vrátil do důvěrně známého klidu svého malého bytu! Srovnáme-li nepolevující vzrušení a poklidnou obeznámenost, pochopíme, proč mysl s omezenou schopností korového zapomínání dává přednost neměnné stejnosti. Schopnost zobecňovat, která jde ruku v ruce s korovým zapomínáním, nám umožňuje lépe uspořádávat a třídit, a díky tomu uspořádat nepřehlednou změť externího světa, kterou vnímáme jen v jednotlivostech.

Z anglického originálu Forgetting. The Benefits of Not Remembering přeložila Hana Antonínová. 

Kniha Proč je někdy lepší zapomínat nejen že přináší vědecké poznatky, ale i praktické rady, jak se smířit s tím, že zapomínání je součástí života. Autor zúročuje své zkušenosti z izraelské armády a let výzkumu, aby čtenáře ujistil: normální zapomínání není důvod k obavám. Díky moderním technologiím lze navíc stále lépe rozpoznat rozdíl mezi běžnou ztrátou paměti a patologickými procesy, což přináší naději i těm, kteří trpí neurologickými chorobami. Autor popisuje rozdíly úpadku paměti v důsledku normálního stárnutí, a nikoli k Alzheimerově chorobě. Prostřednictvím fascinujících příkladů z praxe a vědeckých poznatků nás provede světem mozkových procesů, které nás učí, proč některé vzpomínky mizí – a jak nám to prospívá.