Známá americká psychoanalytička Nancy McWilliamsová uveřejnila svou praktickou příručku psychoanalytické psychoterapie už v roce 2004. Na podzim minulého roku se dostal překlad této úspěšné publikace také k českým čtenářům. Monografie obsahuje kromě „Úvodu“ a relativně dlouhého „Poděkování“ celkem dvanáct kapitol, v nichž se autorka věnuje různým úskalím psychoanalytické praxe a možnostem jejich zvládání. Na konci najdeme „Dodatek“ obsahující přehled prací doporučených k další četbě, seznam citované literatury a jmenný i věcný rejstřík. Redakce knihy se mi jeví jako velmi pečlivá. Pokud některá publikace, z níž autorka cituje, vyšla v českém překladu, pak je to uvedeno nejen v seznamu literatury, ale také u příslušných odkazů v textu.

Český překlad Hany Drábové pokládám za kvalitní, čtivý a plynulý. Mám však určité výhrady k tomu, že pojem afekt, který autorka v anglickém originále používá, je v knize důsledně překládán jako emoce. Podle mého názoru je to zbytečné, protože v hlavním proudu psychologie v současnosti existuje snaha prosadit afekt jako nadřazený pojem pro všechny emočně a citově zbarvené psychické obsahy. Na s. 252 je mezi autory, kteří po desetiletí utvářeli psychodynamické myšlení, uveden také švýcarský psycholog Jean Piaget. Je sice pravda, že psychoanalytička Margaret Mahlerová od Piageta převzala pojem objektní stálost, ale jinak bych ho řadila spíše mezi kognitivní vývojové psychology.

McWilliamsová předpokládá u čtenářů znalost základních psychoanalytických teoretických koncepcí, o kterých na různých místech zasvěceně diskutuje nebo je doplňuje aktuálními poznatky. Zaujala mě například teorie čtyř odlišných perspektiv analytikova naslouchání u osob s různě závažnými psychickými poruchami, kterou navrhl Lawrence Hedges (s. 150). Recenzovaná kniha je pravděpodobně velmi užitečná pro mladé psychoanalytiky, kteří absolvovali cvičnou analýzu a začínají pracovat s klienty. Lze v ní najít řadu užitečných doporučení pro řešení různých praktických problémů, které bývají podle autorky ve výcvicích opomíjeny, ačkoliv je s nimi konfrontován téměř každý terapeut. McWilliamsová se nevyhýbá sdělování osobních zkušeností, případně i omylů, aniž by to vyvolávalo dojem, že jí jde o prezentaci své osoby. Smyslem těchto osobních, mnohdy velmi upřímných sdělení, je předat kolegům vědění získané na základě dlouholeté poctivé práce s lidmi.

Je zřejmé, že McWilliamsová má psychoanalýzu ráda a plně se s ní ztotožňuje. Poměrně výrazně se to projevilo ve druhé kapitole nazvané „Psychoanalytická vnímavost“, kde popisuje základní komponenty terapeutického postoje, k nimž řadí zvídavost a úžas nad projevy působení nevědomých procesů. Zdůrazňuje také složitost psychoanalytického uvažování, které bere v úvahu mnohočetnou determinaci mentálních fenoménů, analytikovu schopnost identifikace a empatie, jeho respekt k subjektivitě, vyladění se na emoce druhých lidí a také víru, že mnohdy zmatený a chaotický terapeutický proces povede k dobrým výsledkům. Autorčino nadšení pro psychoanalýzu jsem místy vnímala jako poněkud přehnané v tom smyslu, že se s podobnými postoji lze setkat u stoupenců prakticky všech psychoterapeutických směrů. Její stanovisko je nicméně protipólem k běžnému skeptickému a kritickému postoji české odborné veřejnosti k psychoanalýze, který by mohl přispět k její větší akceptaci.

Ve třetí kapitole nazvané „Příprava psychoterapeuta“ autorka zdůrazňuje důležitost osobního výcviku, který pokládá za základní zdroj sebepoznání pro vykonávání terapeutické profese. Zvažuje také možnost, že se někteří lidé stávají psychoanalytiky proto, že je zaneprázdnění rodiče v dětství využívali k dosažení vlastní narcistické rovnováhy. Odkazuje přitom na knihu Alice Millerové „Drama nadaného dítěte“1, která podle ní oslovila mnoho jejích kolegů. Podle McWilliamsové je důležitým cílem cvičné analýzy zvládání vlastních emočních stavů i emočně vypjatých situací bez uchylování se k odstupu, nebo naopak k impulzivitě. Ve čtvrté kapitole zaměřené na přípravu klienta připisuje autorka zásadní význam vytváření a zajištění klientova (případně i terapeutova) fyzického a zejména emočního bezpečí. Uvádí také, že v případě váznutí terapeutického procesu je vždy vhodné prozkoumat právě otázku bezpečí.

Pátá kapitola je věnována důležitému tématu hranic, respektive způsobů vytváření dostatečně spolehlivého a přitom pružného rámce léčby. Jako velmi užitečná se jeví doporučení týkající se ochrany soukromí obou zúčastněných, dodržování důvěrnosti klientových sdělení nebo respektování časových hranic jednotlivých sezení. Autorka také detailně rozebírá ožehavou problematiku placení za léčbu, v níž ovšem existují mezi poměry v USA a Česku určité rozdíly.

V šesté kapitole popisuje McWilliamsová základní terapeutické procesy, včetně naslouchání, mluvení a distribuce moci v terapeutické situaci, která je podle ní zprvu vždy větší na straně terapeuta, ale měla by být klientovi postupně vrácena. V optimálním případě by měl být klient na konci léčby analytikovi vděčný za odbornou pomoc, aniž by přitom byl ohromen jeho moudrostí, dobrotou nebo mocí. Autorka také nekonvenčně nahrazuje tradiční psychoanalytický pojem pozitivní přenos slovem láska. Klienti se podle ní do svého terapeuta často zamilují, ale také analytici mívají své klienty rádi. Součástí této citové náklonnosti je respekt k jejich osobnosti. Autorka se zamýšlí nad tím, zda právě tato vzájemná láska není nejdůležitějším léčebným faktorem.

Za velmi užitečnou a současně poutavou pokládám sedmou kapitolu, v níž se McWilliamsová zabývá obtížnými situacemi v terapii, k nimž patří náhodná setkání s klienty mimo sezení, která mnohdy vzbuzují oboustranné rozpaky. Nabízí také různé způsoby, jak zvládat v kontextu terapie odehrávání, k němuž řadí klientovy útoky na analytikovu odbornost, pozvání na večeři či jinou společenskou akci, dávání dárků nebo žádost o alternativní druh léčby. Zabývá se také problematikou sebeodhalení analytika, kterou rozpracovali především představitelé vztahové analýzy. Uvádí například, že klienti, kteří patří k sexuálním minoritám (homosexuálním, bisexuálním, transsexuálním apod.) někdy preferují podobně orientované terapeuty nebo chtějí znát jejich postoj k LGBT komunitě. Na s. 195 až 196 autorka prezentuje své „pevné přesvědčení“, že sdělí-li analytik klientovi, že ho sexuálně přitahuje, není to nikdy terapeutické, protože se to příliš podobá skutečnému svádění. Autorka doporučuje analytikům také zdrženlivost při odhalování údajů z osobního života, které mohou někteří klienti vnímat jako ohrožující výměnu rolí, na jejímž základě od nich terapeut očekává útěchu.

Obsahem osmé a deváté kapitoly jsou podrobné kazuistiky dvou klientek McWilliamsové (Molly a Donny), jejichž životní příběhy jsou napsané velmi čtivě. Podle mého názoru se v nich nejvíce projevilo autorčino literární nadání. Díky její snaze o upřímnost a hledání pravdy z nich lze vyčíst účinné a někdy také neúčinné terapeutické postupy i průběh terapie s obvyklým kolísáním mezi progresí a regresí. Z textu obou kazuistik je zřejmé, že mezi terapeutkou a jejími klientkami postupně vznikla silná pozitivní citová vazba, která podporovala cestu k uzdravení. Tato vzájemná láska, o které McWilliamsová mluví v předchozích kapitolách, zde přestává být prázdným pojmem.

Tématem 10. kapitoly je zpřesnění a doplnění některých konceptů psychoanalytické psychoterapie. Lze souhlasit s postřehem autorky, že většina odborníků na duševní zdraví nezná primární psychoanalytické zdroje. Podle mého názoru však k tomu přispěli sami psychoanalytici tím, že s odlišně zaměřenými odborníky příliš nekomunikovali. Psychoanalýza se dlouho vyvíjela ve „splendid isolation“. Na s. 247 McWilliamsová píše, že „akademičtí psychologové se v současné době podomácku věnují objevování věci, které praktikující psychoterapeuti a poradci znají již desítky let… a prohlašují, že věda nyní přichází s naprosto novými poznatky“. Autorka zde pravděpodobně poněkud přehlédla rozdíl mezi znalostmi založenými na klinických zkušenostech a praxí založenou na důkazech (evidence-based). Na s. 255 prezentuje výsledky Jefferyho výzkumu, který vedl k závěru, že mortalita psychoanalytiků je až do vysokého věku významně nižší než úmrtnost obecné populace bílých mužů i různě specializovaných lékařů2. Autorka vysvětluje toto zjištění mimo jiné tím, že se psychoanalytici prostřednictvím svých klientů naučili vyhýbat stresům a problémovým situacím.

Poslední dvě kapitoly jsou věnovány péči o duševní zdraví a životní spokojenost psychoanalytiků. V 11. kapitole autorka shrnuje rizika jejich povolání, k nimž řadí profesní zodpovědnost za klienty, možnost emočního vyčerpání a nepřímé traumatizace, pocity viny v případě neúspěšné léčby, práci přesčas, tendenci k narcistické domýšlivosti a opakující se prožitek ztráty po skončení každé léčby. Ke kladným stránkám profese řadí možnost stálého a osobně důležitého učení, dobré stárnutí a delší život nebo uspokojení z poskytování pomoci. McWilliamsová nicméně pokládá za žádoucí, aby psychoanalytici dbali na péči o své psychické zdraví a pohodu, kterou v souladu s Freudovým strukturním modelem dělí na péči o ono, já a nadjá. Do kategorie péče o ono řadí spánek a odpočinek, pravidelný pohyb coby protipól sedavého zaměstnání, zajištění solidních příjmů, kulturní zážitky nebo hry. Péče o já zahrnuje trvalé psychologické vzdělávání, ochranu soukromí a sebevyjádření – například psaním odborných i jiných textů. Součástí péče o nadjá je udržování dobrých vztahů v rodině, spolupráce se supervizorem, zvládání různých profesních rizik a udržování pozitivních a korektních vztahů s kolegy.

Závěrem lze konstatovat, že kniha McWilliamsové Psychoanalytická psychoterapie je tak přemýšlivá a současně dobře napsaná, že pravděpodobně zaujme nejen psychoanalytiky, ale také odborníky vyškolené v jiných terapeutických směrech. Podle mého názoru v ní autorka vyslovila mnoho rozumných i moudrých názorů přesahujících hranice psychoanalýzy, jíž svou knihou zajistila excelentní propagaci.

U této knihy oceňuji výjimečné řazení obsahu, návaznost textu totiž propojuje nejen již známé informace, jež tvoří základ pro znalosti v oblasti psychoanalytické psychoterapie, ale přibližuje i spoustu poznatků z praxe, které jsou ne vždy formulovány v literatuře, ale spíše jen předávány v rámci uskupení psychoterapeutů a podobně.

Autorkou je významná psychoterapeutka, učitelka psychologie a spisovatelka Nancy McWilliams, z pod jejíhož pera jde již o třetí publikaci v řadě. Ve své literatuře se celkově zabývá psychoanalytickou psychoterapií a přístupem a svým stylem psaní, kterým, věřím, zaujme i laické čtenáře, seznamuje nejen se základy, ale rozšiřuje téma i o své vlastní poznámky z praxe.

Součást knihy tvoří kapitoly o přípravě psychoterapeuta a následně o přípravě klienta, což vzhledem k původně základnímu a informativnímu začátku publikace vzdělává čtenáře, jehož úhel pohledu nepochází z praxe, v celkovém získání poznatků o práci psychoterapeuta. Tato část sice tedy nemusí být čtenáři nutně blízká, sama o sobě ale hodně rozšiřuje obzory z té druhé strany a udává tak srozumitelný rámec celého terapeutického procesu, následně tedy i ze strany klienta.

Odborná literatura často funguje spíše učebnicově, přičemž i Psychoanalytická psychoterapie na mě tak nejprve působila, přístup mi změnila nejen přirozená čtivost textu, ale i kapitoly o Molly a Donně, jejichž příběhy jsou v knize uvedeny a jež čtenáři ilustrují využití psychoanalytické psychoterapie v praxi. V těchto kapitolách se totiž dočtete nejen o jejich původním klinickém obrazu jako takovém, ale právě i o konkrétním postupu při terapii a jejích výsledcích.

Závěr je pak více cílený na zkušenostní poznatky z praxe McWilliamsové, kde se navrací k tématům rizika povolání psychoanalytického psychoterapeuta a zaměřuje se na práci a péči o sebe samotného. V této části mi sympatizuje její lidský přístup a komentování vlastních postojů a názorů zároveň navazujících na psychoanalytickou praxi a přístup.

Hovorí sa, že najlepšou prevenciou pred zdravotnými problémami je mať bútľavú vŕbu, ktorej sa môžeme vyžalovať. Mať na blízku niekoho, kto vypočuje, kto nesúdi, kto je ochotný vypočuť a v prípade potreby pomôcť a aj poradiť. Na podobných princípoch stojí terapia a terapeutický rozhovor. Preto si o nich dnes niečo povieme…

Neviem, čo prinesú ďalšie roky a možno má Nancy McWilliams pred sebou ešte veľa rokov života. Kniha ktorú si dnes priblížime, však vyznieva ako snaha odovzdať životnú múdrosť a skúsenosti. Akoby sa v nej zrkadlili roky jej terapeutickej práce. Z tých riadkov cítiť snahu odovzdať svoje (celo)životné dielo…

„Pre psychoterapeutov je zásadné, že vo svojom prístupe berú vážne skutočnosť, že zdroje väčšiny nášho správania, pocitov a myšlienok nie sú vedomé…“

Kniha Psychoanalytická psychoterapie, ako už napovedá podnázov – príručka pre prax je primárne určená ľuďom, ktorí sa snažia sprevádzať iných. Alebo nad tým premýšľajú. Ale keďže nie je písaná odborným jazykom – raz za čas si nejaké slovo pozriete v slovníku, je jej obsah prístupný prakticky komukoľvek. To slovo psychoterapia zdôrazňuje, že ide o terapiu psyché, teda duše. Poznáme totiž rôzne terapie.

Ja sa zameriam na to, čo môže byť obohatením pre širšie publikum. Kniha však berie psychoterapiu od piky. Tomu zodpovedajú aj jednotlivé kapitoly ako: príprava terapeuta, príprava klienta, hranice v terapií, základné psychoterapeutické procesy, riešenie náročných situácií a tiež dve kazuistiky. Istým bonusom je výklad určitých pojmov / hodnôt z praxe. Kapitola venovaná určitým rizikám, ktorým terapeut čelí. Ale je tu aj kapitola, ktorá zdôrazňuje potrebu myslieť na seba. Kto chce dávať, musí mať z čoho. Sám musí mať prameň, z ktorého čerpá silu…

„Veľa z toho, čo je pre klientov liečivé, je nedeliteľnou súčasťou samotnej terapeutickej role.“

Ako píše samotná autorka: „snažila som sa napísať knihu, ktorá spadá niekam medzi psychoterapeutickú kuchárku a hutnú epifanickú klinickú poéziu.“ K napísaniu knihy ju viedli obavy, že pre dnešných terapeutov „nemusia byť dostupné rady, ktoré psychoterapeuti z mojej generácie dostávali od učiteľov a kolegov“. Kniha, ktorá by hovorila o „tradičnom učení a vedení, ktorých odovzdanie sme skôr očakávali na stážach, pri praxi, v zamestnaní a pri rôznych školeniach.“ Sú to „veci“, ktoré nám prídu samozrejmé a pritom sa vytrácajú…

„Pokúšam sa v knihe odovzdať niečo z toho, čo sa v psychoterapeutickej praxi prenáša ako ústna tradícia.“ Ide o kombináciu pomoci a usmernenia zo strany supervízorov a múdrosť získanú praxou a skúsenosťami. Tieto poznatky si terapeut môže prispôsobiť tomu, čím prechádza klient. Supervízor sprevádza terapeuta a pomáha mu riešiť problémy s ktorými sa stretne pri sprevádzaní klienta a napomáha jeho ďalšiemu rastu. Psychoanalýza je konkrétny smer v terapií nadväzujúci na Freuda. Ale zároveň to je aj rozhovor – hra so slovami a ich skúmanie. Teda liečivý rozhovor v podobe psychoterapie.

„Učila som sa od nadaných psychoterapeutov zo všetkých hlavných oblastí.“ Nancy si môže dovoliť toto napísať, vzhľadom na svoju prax a vek – onedlho bude mať 80.

„Najlepším ukazovateľom pre možné násilie, je násilné správanie v minulosti.“

Nancy pôvodne písala diplomovú prácu o Freudovi, ale nie o jeho terapií, ale o jeho politických teoriách. Pôvodne totiž študovala politológiu. Freud ju však zaujal. A v knihkupectvách začala zháňať knihy od Freudovho žiaka Theodora Reika. A keď sa neskôr presťahovala do oblasti, kde v tom čase Reik žil, napísala mu. Chcela sa stretnúť s niekým, kto si ešte pamätal Freuda. Vďaka tomuto stretnutiu prišiel impulz, aby sa začala venovať psychoterapií naplno a tak začala študovať psychoanalýzu na inštitúte Národná psychologická asociácia pre psychoanalýzu (ktorú Reik založil). Okrem toho absolvovala magisterské štúdium psychológie na katedre psychológie osobnosti a sociálnej psychológie na Rutgers University. A neskôr aj doktorandské štúdium. Priťahovalo ju štúdium osobnosti. Tá Reikova a aj Freudová stopa je v jej živote výrazná.

Je zaujímavé, keď ako odborník psychológ a zároveň psychoterapeut píše, že psychológia je vedou a psychoterapia umením. V tomto je Nancy ovplyvnená Reikom a jeho tvrdením, že terapeut sa môže nechať prekvapiť a môže čeliť odvahe nerozumieť. Sedenie totiž nemusí ísť podľa nalinajkovaných schém a často ani nejde. Klient môže prekvapiť a terapeut musí čarovať, teda tvoriť – byť kreatívny. Teória a aj prax je dôležitá, ale nakoniec skutočné majstrovstvo je v ich uplatnení pri sedení. A to je umenie.

Tento postoj je tiež v duchu Freudovho tvrdenia, že psychoanalýza, by sa nemala stať slúžkou psychiatrie. Potrebné je dopĺňanie a vzájomný rešpekt. Pri rozhovore je tých záchytných bodov (vzhľadom na individualitu klienta) ešte menej…

„V súvislosti s terapeutickými hranicami, nie je takmer nič jednoduché…“

Počet terapeutických smerov začína pripomínať ten vtip, že ani Boh nevie, koľko existuje ženských reholí. Nancy tu hovorí, že odhliadnúc od odlišností jednotlivých smerov, možno hovoriť o spoločných základoch a prvkoch. Stále tu hovoríme o profesionalite, osobnom prístupe, samovzdelávaní, ale aj rozhovore, bezpečnom prostredí pre klienta, kladení otázok, hľadaní odpovedí, analýze (v nejakej podobe) a o snahe pomôcť a napomôcť rastu klienta. O psychoterapií možno hovoriť, ako o procese rastu, ktorý začína príchodom klienta do terapie a pokračuje, ak klient pokračuje v sedeniach a aktívne sa zapája.

Či chceme, alebo nie. Nevyhneme sa tomu. Ten proces psychoterapie sa zrodil v analýze a je spojený s Freudom. Ako napísal sám Freud „analytický vzťah je založený na láske k pravde“. Terapia nie je kamarátskym rozhovorom, kde Vám ten druhý môže pritakávať, alebo klamať. To je jeden z veľkých rozdielov v porovnaní s rozhovorom s niekým, kto je Vám blízky. Terapeut preto môže povedať niečo, čo nie je ľahké prijať. Ak klient má rásť, ak potrebuje uzdraviť, môže to byť dokonca nevyhnutné.

Terapia ako taká má korene v analýze. A prakticky všetky smery snažiace sa o liečbu duše – všetky podoby liečby pomocou slov, čerpajú z tohto (Freudovho) dedičstva. Klient prichádza s problémom a my potrebujeme zistiť, čo ho trápi. Potrebujeme klásť otázky. A pomáhať mu pomenovať to, čo dovtedy bolo tajomné a beztvaré (nevedomé). Základom psychoanalýzy je rozprávanie. A rozprávanie je základom každého terapeutického smeru.

„Psychoterapeuti sú veľmi motivovaní k starostlivosti o druhých ľudí. Starostlivosti o seba sa venujú oveľa menej.“

Pre terapiu je dôležitá úprimnosť. A k tej nie je ľahké sa dostať. Terapia sa snaží dostať na svetlo to, čo bolo umiestnené do tieňa. Nemusí to byť jednoduché, môže to byť poriadne hlboko (potlačené), ale aj prekrútené. Niektoré pravdy nie sú pohodlné – sú bolestivé.

Terapia sa snaží okrem iného vynášať na svetlo to, čo je v tieni. Opiera sa pritom o presvedčenie, že tento proces prinesie úľavu a prestaneme s tým bojovať. Môžeme to integrovať a môže nás to obohatiť. Je to naša vlastná cesta k pravde. Preto niektorí Freuda vnímali ako moralistu. „Psychoanalýza vyžaduje zvláštnu schopnosť úprimnosti“ podľa Freuda. Terapia nie je o tom, čo sa nestalo. Ani nevedie človeka k tomu, aby bol niekým iným. Alebo bol kýmkoľvek. Psychoanalýza prijala mravnú zásadu úprimnosti a požaduje úprimnosť v terapií. Bez úprimnosti Vám ťažko terapeut pomôže a v podstate mrháte jeho časom. Niektorí preto vnímajú psychoanalýzu ako morálny rozhovor. Nie je tu „skladanie“ účtov, ako pri spovedi. Ale ak to má k niečomu viesť, musíte byť úprimní. Terapeut Vás nesúdi, ale ak budete nosiť masku, ťažko Vám pomôže. Pripomína mi to vtip o skrížení náboženského aktivistu a ateistu čím vznikol človek, ktorý zvoní na dvere ľuďom a ak mu otvoria, nemá im čo povedať.

„V psychoterapií jeden človek bezprostredne rozpráva a druhý vnímavo počúva. Ani jedno z toho nie je jednoduché… Psychoterapia je rozhovor, vzájomná spolupráca, kde sa na obidvoch stranách strieda načúvanie a rozprávanie.“

Psychoanalýza stojí na priesečníku dvoch vrcholov – terapeut zastrešuje ten racionálny a je autoritou a klient prináša svoj život a prežívanie a otázky svojho života.

Je zaujímavé keď Nancy píše, že výzvou nastupujúcej psychoterapie, ktorá sa snažila získať svoje miesto v starostlivosti o dušu bolo vysporiadať sa s rôznymi šarlatánmi. Tento problém pretrváva aj dnes. O sprevádzanie sa snažia mnohí ľudia, ktorí nemajú k tomu potrebné vzdelanie, neabsolvovali výcvik, prax pod dohľadom niekoho skúseného, nezložili skúšky a nezapájajú sa do supervízií či intervízií (stretnutie supervízorov). A nie sú členmi žiadnej komory, či profesíjnej organizácie (ktorá je istým garantom odbornosti).

Podľa Freuda predpokladom pre poskytovanie terapie je čo najširšie spektrum vedomostí, ktoré zahŕňajú históriu, literatúru, spoločenské vedy a humanitné vedy. Ono sa to na prvý pohľad nezdá, ale všade tam nachádzame veľa cenných poznatkov, skúseností, dokonca aj príkladov, ktoré sa dajú použiť. Mnohé problémy sa v zásade opakujú a riešia ich ľudia z rôznych oblastí sveta, kultúr a v rôznych obdobiach. Usmernenie môžeme nájsť v literárnom diele a v konkrétnej postave (ako sa zachoval), ale aj v zamyslení niektorého filozofa.

Cennou poznámkou Nancy je skutočnosť, že v súčastnosti terapia viac (než v minulosti) reflektuje aj duchovné problémy ľudí.

„Vstrebávať všetky emočne nabité informácie, ktoré sa k nám počas dňa dostávajú je vyčerpávajúce a to spôsobom, ktorý presahuje bežnú únavu.“

Už Freud za svojho života zápasil s tým, čo nazval divokou analýzou. Dokonca bol často konfrontovaný s veľmi voľným a zvláštnym výkladom seba samého v práci niekoho, kto sa označoval za terapeuta (a nebol). Dôležité je preto pred terapiou sa uistiť, kto ju vykonáva a aký má výcvik. Inak čítal som o chlapovi v Japonsku, ktorému ľudia platia za to, že počúva. On im nič nehovorí, ani sa nehraje na terapeuta. Jednoducho mu zaplatia a počúva. A počúva, kým sa ten druhý nevyrozpráva. Práca tohto človeka je oveľa užitočnejšia než práca ľudí, ktorí sa vydávajú za terapeutov a nie sú nimi. To že sa nám uľaví, keď sa vyrozprávame, je fakt. V dnešnej dobe ubúda sociálnych kontaktov a tak klesá aj počet možností niekomu sa vyrozprávať…

„Keď sa terapeut vráti domov, musí mať možnosť prestať byť psychoanalytikom… Jeho práca je tak náročná, že pokiaľ sa jej venuje naozaj z celého srdca, je vyčerpaný. Keď sa vráti domov, potrebuje citovú podporu…“

Čo sa týka Freuda treba si uvedomiť, že postupy ktoré navrhoval, v tej dobe riešili to, čo sa vtedy nazývalo neurózami, teda hystéria, obsesia, nutkavé konanie, fóbia a nepsychotické depresie. Čo nie je málo. Ale je to len časť spektra problémov. Keď sa na obzore objavili psychózy, poruchy osobností, hraničné stavy, posttraumatické ťažkosti a závislosti, bolo potrebné prísť s ďalším postupmi (ktoré mohli byť výrazné iné, dokonca úplne iné). To sú dosť silné slova niekoho, kto v podstate tiež vzišiel z odkazu Freuda. Ale v tom je Nancina životná múdrosť. Má dosť vysoký vek na to, aby viedla zbytočné boje…

„Psychoterapeuti môžu len zriedka pomôcť ľuďom tak rýchlo a do takej miery, akoby chceli. A niekedy sa musia zmieriť s tým, že im nedokážu pomôcť.“

Už samotný Freud zápasil s tým, že niektorí z jeho súčasníkov a žiakov prekročili hranice a ich vzťah ku klientovi bol príliš osobný. Až neskôr sa začalo hovoriť o prenose a protiprenose, teda o zapojení terapeuta a o riziku, že sa nechá príliš vtiahnuť do sveta klienta a prestane rozlišovať (analýza).

Ťažkosti s ktorými zápasila psychoanalýza v USA sa nás bezprostredne nedotýkajú a predsa je to zaujímavé poučenie pre nás. Je dobré neuzavrieť sa vo svojom smere. Nechať sa inšpirovať inými smermi. Dokonca aj inými vedami (spomínaná filozofia, história, či sociálna práca). Psychoterapeutický výcvik je dôležitý, ale nemal by byť príliš zložitý – aby sa terapia neuzavrela pred ľuďmi z iných vied, ktorý by chceli pôsobiť aj v tejto oblasti. To prelínanie môže byť obohacujúce a poznáme živé príklady, že sa to dá. Hoci je tu vedecké ukotvenie, dôležité je nepodľahnúť zotrvačnosti a nebáť sa nanovo overovať a preverovať poznatky.

„Ako psychoterapeuti sa vyrovnávame so stránkami ktoré máme, ktoré by sme najradšej nevideli, ale pre naše zrenie (rast) sú veľmi dôležité.“

S istými problémami zápasilo aj Freudovo dielo. Veľa jeho myšlienok a poznatkov, ale aj teórií a schém bolo spútaných do presných línií a stratil sa cit pre to individuálne. Klient ktorý si sadne do kresla, vo Freudovej dobe by si ľahol, nie je ako z knihy. Ten dôraz na to, čo sa má a nemá spôsobil, že sa stratil cit pre vedenie a usmernenie. Môžete namietať, že je to múdrosť získaná časom a praxou. Ale je to cit pre ľudskosť a ten je prítomný bezprostredne. S ľudskosťou však rastie riziko vyhorenia terapeuta.

Nancy pristupuje k Freudovi so zdravým odstupom. Pripomína aj slová Roberta Holta: „keď človek pristupuje k Freudovým prácam so zámerom vyvrátiť určité tvrdenia, takmer čokoľvekčo Freud povedal, sa môže ukázať ako nesprávne. Ak k nim však človek pristúpi so záujmom o to čo sa môže naučiť, prinesú mu hlboké porozumenie.“ Možno v upravenej dobe, ale dozvie sa niečo nové.

Je zaujímavé, keď Nancy hovorí o strate – keď Freudove ono, ja a nadjá nahradili pojmy id, ego a superego. Osobné zámená boli nahradené niečím abstraktným a neosobným.

„Poskytovanie psychoterapie nám terapeutom ničí schopnosť viesť spoločenský rozhovor – máme problém len tak nezáväzne sa porozprávať. “

Psychoterapia je snahou „porozumieť najdôležitejším nevedomým myšlienkam, želaniam, strachom, konfliktom, obranám a identifikáciám človeka.“ Je to tým, že terapia nie je len intervenciou a snahou bezprostredne pomôcť a zasiahnúť, ale aj sprevádzaním na ceste rastu a riešenia problémov (cez jednotlivé sedenia).

Z kapitoly ktoré je venovaná klientovi považujem za dôležité priniesť tento postrech. „Pre účinnosť liečby je zásadné dosiahnutie pocitu stabilnej, uspokojivej spolupráce medzi klientom a psychoterapeutom. Bez spoločného úsilia by ani sebaväčšia brilantnosť na strane terapeuta nemohla uviesť psychoterapeutický proces do pohybu.“

„V záujmu ochrany klienta je dôležité, aby sme poznámky uchovávali v minimalistickom duchu. Pre ochranu terapeuta je však dôležité, aby tam bolo všetko dôležité.“

.

„Chcela by som touto knihou pomôcť predovšetkým ľuďom, ktorí študujú a sú v zácviku, či už ide o psychológiu, poradenstvo, psychiatriu, všeobecnú medicínu, sociálnu prácu, ošetrovateľstvo…“ Po prečítaní knihy možno konštatovať, že sa to Nancy podarilo. Vytvorila dielo, ktoré je cenným poradcom pre niekoho, kto chce iných sprevádzať. A možno sa k tejto knihe vracať stále znova a znova a vždy Vás niečím prekvapí a obohatí.

Kniha prináša veľa praktických informácií. Nakoľko môžem byť osobný? Čo môžem o sebe prezradiť? Ako je to s ochranou citlivých informácií? Ako postupovať pri zverejňovaní citlivých údajov? Čo robiť ak klient pravidelne mešká? Je dôležité mať právnika na telefóne? A veľa iných. Kniha je cennou príručkou a prináša mnohé odpovede na otázky, ktoré si začínajúci terapeut kladie a často nemá v blízkosti niekoho, kto by mu ich zodpovedal…