Freud, Sigmund: Psychopatologie všedního života - autor recenze: Pavla Skládalová
https://atakpisu.blogspot.com/2019/04/psychopatologie-vsedniho-zivota.html
Už se vám někdy přihodilo, že jste zapomněli nějaké jméno a ne a ne si na něj vzpomenout? Měli jste ho na jazyku, věděli jste jistě, na jaké písmeno začíná. A ono nakonec znělo úplně jinak? Pak se vám do rukou dostala ta správná kniha – Psychopatologie všedního života!
Sigmund Freud (1856-1939) - známý vídeňský neurolog, psychoterapeut a zakladatel psychoanalýzy, jenž se narodil v moravském Příboru, napsal Psychopatologii všedního života roku 1901 (tedy rok po knižním vydání svého nejznámějšího spisu Výklad snů). Věnuje se v ní „chybným úkonům“, které každodenně provází naše životy. Řeč je o zapomínání, přeřeknutí, přehmátnutí, pověře a omylech.
Pokud si představujete tuto knihu jako nudnou odbornou publikaci, šeredně se pletete. Pan Sigmund Freud vás pozve do světa jako vystřiženého z Hercula Poirota, kde si dva neznámí lidé ve vlaku krátí dlouhou chvíli tím, že si povídají a sdělují si své zážitky z cest, kde si dva přátelé vyzbrojeni klobouky na hlavě a vycházkovými holemi v ruce najdou čas na odpolední procházku a chtějí si předávat své pracovní, politické a filozofické postřehy a kde se lidé snaží žít podle zažitých rodinných a společenských hodnot.
Tyto hodnoty a stopy jistého řádu v sobě nese též samotný text. Je rozčleněn do 12 kapitol (např. Zapomínání vlastních jmen, Zapomínání cizích slov, Přeřeknutí, Omyly) a doplněn bohatým poznámkovým aparátem.
Na začátku každé kapitoly je teoreticky vysvětlen daný „chybný úkon“ a poté s holmesovským zaujetím a logikou podrobně doložen několika konkrétními praktickými příklady (událostmi, situacemi, „drby“) buď přímo z Freudova života, nebo ze života jeho přátel či pacientů.
Nyní je na místě otázka. A jak se mi bude taková kniha číst? Nebude se hemžit odbornými termíny, kterým neporozumím? Obávám se, že alespoň minimální středoškolská znalost Freudových principů psychoanalýzy je v tomto případě nutná. Nic si z toho ale nedělejte. Freud také tvrdil, že Psychopatologie je určena (mimo lékařů) i laické veřejnosti, ale zároveň tak nějak přirozeně předpokládal, že lidé budou znát jeho výzkum a učení.
Ani samotné čtení teoretických pasáží není úplně jednoduché. Vyžaduje plné soustřední a průběžné uvědomování si, co mi chtěl Freud touto výpovědí sdělit.
Proč jsem si tedy takový (docela náročný) text vybrala, ptáte se? Jsem tajnou obdivovatelkou Freuda. Fascinují mě jeho myšlenky o našem vědomí a nevědomí, o obranném mechanismu vytěsnění, poutá mě, co se skrývá pod známými id, ego a superego. V Psychopatologii mě naopak zajímalo, jak dochází k zapomínání a přeřeknutí, jelikož zapomínáním u nás trpí většinou můj manžel a k přeřeknutí mám sklony já. ??Velice stručně řečeno - k zapomínání (volně si doplňte čeho) podle Freuda dochází kvůli motivu nelibosti, který v nás určité dojmy, znalosti, sliby vyvolávají. Přeřeknutí mají na svědomí toulavé jazykové obrazy, jež mám v hlavě (pod prahem vědomí) a nemají být vysloveny. A já na ně tak urputně myslím, až si je pak jazyk jen tak mimochodem vysloví.
Psychopatologie všedního života je, viděno z mého pohledu, velice zajímavá kniha. Ale stejně tak jsem si vědoma toho, že není typem četby, u které si večer doma odpočinete a vyčistíte si hlavu. Psychopatologie skutečně v dnešní době cílí na odborníky v odpovídajících oborech. Ale třeba se mezi námi – vámi laiky najde nějaký další odvážlivec, jehož tato tématika dostatečně zaujme a knihu si přečte.
Člověk v silné nervové depresi neovládá své zvíře tak, jako když je zdráv. (s. 157)
Přesně vzato, takové nedorozumění se zakládá na tom, že jeden vidí příliš málo a druhý příliš mnoho. (s. 182)
Můžeme docela obecně tvrdit, že každý neustále provádí psychickou analýzu svých bližních a zná je proto lépe než každý jednotlivec sebe. Poznej sebe sama. (s. 182)
Omyly paměti se liší od zapomenutí provázeného chybným vzpomenutím jen tím, že omyl si neuvědomujeme, nýbrž mu věříme. (s. 187)
Neustále mě trápí myšlenka, že jsem se vlastní vinou nestal tím, čím bych mohl být podle svých schopností. (s. 209)