Už se vám někdy přihodilo, že jste zapomněli nějaké jméno a ne a ne si na něj vzpomenout? Měli jste ho na jazyku, věděli jste jistě, na jaké písmeno začíná. A ono nakonec znělo úplně jinak? Pak se vám do rukou dostala ta správná kniha – Psychopatologie všedního života!

Sigmund Freud (1856-1939) - známý vídeňský neurolog, psychoterapeut a zakladatel psychoanalýzy, jenž se narodil v moravském Příboru, napsal Psychopatologii všedního života roku 1901 (tedy rok po knižním vydání svého nejznámějšího spisu Výklad snů). Věnuje se v ní „chybným úkonům“, které každodenně provází naše životy. Řeč je o zapomínání, přeřeknutí, přehmátnutí, pověře a omylech.

Pokud si představujete tuto knihu jako nudnou odbornou publikaci, šeredně se pletete. Pan Sigmund Freud vás pozve do světa jako vystřiženého z Hercula Poirota, kde si dva neznámí lidé ve vlaku krátí dlouhou chvíli tím, že si povídají a sdělují si své zážitky z cest, kde si dva přátelé vyzbrojeni klobouky na hlavě a vycházkovými holemi v ruce najdou čas na odpolední procházku a chtějí si předávat své pracovní, politické a filozofické postřehy a kde se lidé snaží žít podle zažitých rodinných a společenských hodnot.

Tyto hodnoty a stopy jistého řádu v sobě nese též samotný text. Je rozčleněn do 12 kapitol (např. Zapomínání vlastních jmen, Zapomínání cizích slov, Přeřeknutí, Omyly) a doplněn bohatým poznámkovým aparátem.

Na začátku každé kapitoly je teoreticky vysvětlen daný „chybný úkon“ a poté s holmesovským zaujetím a logikou podrobně doložen několika konkrétními praktickými příklady (událostmi, situacemi, „drby“) buď přímo z Freudova života, nebo ze života jeho přátel či pacientů.

Nyní je na místě otázka. A jak se mi bude taková kniha číst? Nebude se hemžit odbornými termíny, kterým neporozumím? Obávám se, že alespoň minimální středoškolská znalost Freudových principů psychoanalýzy je v tomto případě nutná. Nic si z toho ale nedělejte. Freud také tvrdil, že Psychopatologie je určena (mimo lékařů) i laické veřejnosti, ale zároveň tak nějak přirozeně předpokládal, že lidé budou znát jeho výzkum a učení.

Ani samotné čtení teoretických pasáží není úplně jednoduché. Vyžaduje plné soustřední a průběžné uvědomování si, co mi chtěl Freud touto výpovědí sdělit.

Proč jsem si tedy takový (docela náročný) text vybrala, ptáte se? Jsem tajnou obdivovatelkou Freuda. Fascinují mě jeho myšlenky o našem vědomí a nevědomí, o obranném mechanismu vytěsnění, poutá mě, co se skrývá pod známými id, ego a superego. V Psychopatologii mě naopak zajímalo, jak dochází k zapomínání a přeřeknutí, jelikož zapomínáním u nás trpí většinou můj manžel a k přeřeknutí mám sklony já. ??Velice stručně řečeno - k zapomínání (volně si doplňte čeho) podle Freuda dochází kvůli motivu nelibosti, který v nás určité dojmy, znalosti, sliby vyvolávají. Přeřeknutí mají na svědomí toulavé jazykové obrazy, jež mám v hlavě (pod prahem vědomí) a nemají být vysloveny. A já na ně tak urputně myslím, až si je pak jazyk jen tak mimochodem vysloví.

Psychopatologie všedního života je, viděno z mého pohledu, velice zajímavá kniha. Ale stejně tak jsem si vědoma toho, že není typem četby, u které si večer doma odpočinete a vyčistíte si hlavu. Psychopatologie skutečně v dnešní době cílí na odborníky v odpovídajících oborech. Ale třeba se mezi námi – vámi laiky najde nějaký další odvážlivec, jehož tato tématika dostatečně zaujme a knihu si přečte.

Člověk v silné nervové depresi neovládá své zvíře tak, jako když je zdráv. (s. 157)

Přesně vzato, takové nedorozumění se zakládá na tom, že jeden vidí příliš málo a druhý příliš mnoho. (s. 182)

Můžeme docela obecně tvrdit, že každý neustále provádí psychickou analýzu svých bližních a zná je proto lépe než každý jednotlivec sebe. Poznej sebe sama. (s. 182)

Omyly paměti se liší od zapomenutí provázeného chybným vzpomenutím jen tím, že omyl si neuvědomujeme, nýbrž mu věříme. (s. 187)

Neustále mě trápí myšlenka, že jsem se vlastní vinou nestal tím, čím bych mohl být podle svých schopností. (s. 209)

Freud, Sigmund: Psychopatologie všedního života

Kateřina Čajanková

Sigmunda Freuda není třeba představovat, proto se podrobněji podíváme na jeho knihu Psychopatologie všedního života z roku 1901. Nakladatelství Portál po 115 letech vydalo přepracovanou verzi této Freudovy studie. Kniha je založena na jeho výzkumech chybných úkonů, mezi které patří zapomínání, přeřeknutí, přepsání apod. Podle Freuda se nejedná o věc náhody. Všechny tyto omyly jdou racionálně vysvětlit, může za to nečekaně činnost nevědomí.

Psychopatologie všedního dne není teoretickým dílem, spíše se zaměřuje na praktické příklady a ukázky z každodenního života. Oproti ostatním Freudovým dílům není tolik složitá, protože se zabývá spíše praxí. Může tedy také sloužit jako takový první krok před vstupem a ponořením se do jeho složitější tvorby. I přesto bych však řekla, že kniha není určena úplným laikům, respektive člověk, který se o tuto problematiku nezajímá, ji odloží hned po první stránce. Nicméně ten, kdo ví, co chce v knize najít, to jistě najde a Freud mu pomůže pochopit některé aspekty lidského myšlení.

Všichni víme, jak otravné je, když během rozhovoru zapomeneme jméno, slovo či slovní spojení. Většinou se nám v mysli zjeví alternativy, o kterých víme, že jsou nesprávné. Freudův recept na vyjevení slova zní: nemyslet na něj a odvrátit od něj pozornost. V případě přeřeknutí, kterému Freud věnuje ve své knize jednu kapitolu, přichází do hlavní role právě nevědomí, ale nejen to. Můžou to být i nejrůznější pocity, pozitivní i negativní, které si například nechceme připustit. V našem myšlení se odehrává něco jiného než to, o čem mluvíme, a právě proto ze slovní zásoby vybereme jiné slovo, které nekoresponduje s kontextem. Často se tak můžeme dostat do vtipných až trapných situací.

Kniha je přehledně rozdělena do několika kapitol, které uvádí jen důležité či zajímavé praktické ukázky nebo stručné teoretické vysvětlivky. Na konci knihy se nachází očíslované poznámky, které potkáváte během čtení. Jsou strategicky umístěné až na závěr knihy, a tudíž neruší při čtení. Obal knihy není příliš praktický, jelikož měkká vazba se v tašce rychle zkroutí, pozitivní ale je, že se vám kniha vejde tak akorát do ruky.

Na závěr bych chtěla knihu doporučit všem zájemcům o Freudovo učení a vědění a také těm, kteří si lámou hlavu nad tím, jak se to vlastně děje, že něco zapomenou nebo se přeřeknou. I když chybí teorie, praktické příklady jsou obsáhlé a dokážou jevy pomocí zkušeností ostatních lidí jednoduše vysvětlit.

Freud, Sigmund: Psychopatologie všedního života - recenzent MUDr. Halina Čermáková

Kniha Sigmunda Freuda Psychopatologie všedního života, která nyní vychází s doslovem předního českého psychoanalytika Václava Mikoty v nakladatelství Portál, patří mezi stěžejní díla psychoanalytické literatury.

Její první české vydání vyšlo v roce 1938, druhé rovněž přeložené z německého originálu Zur Psychopatologie des Alltagslebens vydalo před deseti lety, v roce 1996, Psychoanalytické nakladatelství Jiřího Kocourka jako čtvrtou knihu Sebraných spisů Sigmunda Freuda.

Psychopatologie všedního života byla v devadesátých letech 20. století jednou z prvních Freudových knih v češtině, se kterou se mohli čtenáři seznámit po dlouhé totalitní odmlce, během které byla psychoanalýza považována za buržoazní pavědu a mohla být provozována pouze v ilegalitě. Možnost přečíst si ji ovlivnila rozhodnutí řady budoucích psychoanalytiků a psychoanalytických psychoterapeutů věnovat se psychoanalýze.

Ústřední myšlenkou Sigmunda Freuda, který napsal Psychopatologii všedního života v roce 1901, bylo zprostředkování jeho naprosto nového originálního konceptu existence nevědomí v lidské mysli. Učinil tak na základě pozorování a výkladu značné řady příkladů, tzv. chybných úkonů, kterých se nedopouštějí pouze neurotici, ale všichni lidé v běžném životě. Podle jednotlivých typů chybných úkonů jsou nazvány i všechny kapitoly, tedy: zapomínání vlastních jmen, zapomínání cizích slov, zapomínání jmen a sledů slov, vzpomínky krycí a z dětství, přeřeknutí, chybné čtení a přepsání, zapomínání dojmů a předsevzetí, přehmátnutí, symptomatická a náhodná jednání, omyly, chybné výkony kombinované, determinismus, víra v náhodu a pověra – hlediska.

Ačkoliv mezi napsáním a současným vydáním knihy uplynulo už více jak jedno století, myslím, že čtenáře překvapí čtivost a živost Freudova textu, který velmi srozumitelně, citlivě a zábavně ukazuje, že „užijeme-li na jisté nedostatky našich psychických výkonů (…) a na jisté úkony, které se zdají neúmyslné, psychoanalytického postupu, ukáže se, že jsou přesně motivovány a determinovány pohnutkami, o nichž naše vědomí neví,“ (str. 205).

Protože se jedná o knihu, která je součástí klasické psychoanalytické literatury, jež patří k základnímu vzdělání každé moderní demokratické společnosti, nelze nic jiného, než ji s radostí doporučit čtenáři k přečtení a poděkovat nakladatelství Portál za jeho snahu.

A jen na závěr, volba fotografie se zlomenou tužkou na přebalu knihy představuje symbol vyvolávající mnohoznačné ambivalentní pocity. Jejich existence provází Freudovu práci od počátku a zdá se, že se jí ani současníci nevyhnou.

MUDr. Halina Čermáková
halina.cermakova@centrum.cz

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál