https://denikn.cz/220789/umeni-kazdodennosti-jak-se-nestat-otroky-nasich-stale-novych-prani/V poslední době u nás velkou pozornost vzbudil kanadský psycholog Jordan B. Peterson knihou 12 pravidel pro život: Protilátka proti chaosu. V jeho stínu zatím zůstává Svend Brinkmann se svojí knihou Umění uměřenosti: Cesta ke spokojenosti v nespokojené době.
A to je škoda, protože tato kritika některých trendů současnosti je serióznější, uměřenější a je zbavena některých Petersonových excesů, kdy Kanaďan přímo démonizuje byť i jen malou lež a až moralizátorsky absolutizuje pojmy jako „dobro“ a „pravda“. (Můžeme jen spekulovat, nakolik Petersonova urputnost a zaťatost souvisela s bojem s jeho vlastními vnitřními démony; každopádně se podle zpráv z letošního září v New Yorku podrobuje odvykací léčbě po braní léků proti úzkosti a panice.)
Celoživotní mládí
Svend Brinkmann je profesorem psychologie na Katedře psychologie a komunikace v dánském Aalborgu. Zabývá se zejména filozofickými, morálními, etickými a kulturně kritickými tématy, o nichž napsal téměř dvacet knih. Jeho Umění uměřenosti je psáno méně zábavně než Petersonových 12 pravidel. Nenajdeme zde tedy odkazy na Padesát odstínů šedi ani na disneyovky jako u Petersona.
Zato se dánský autor hojně odvolává na Aristotela či Sorena Kierkegaarda, stejně jako na řadu soudobých filozofů, psychologů, antropologů i sociologů. Odkazy na mnoho odlišných oborů se Brinkmann snaží doložit svoji tezi, že současná kultura je příliš fascinována flexibilitou, stálým experimentováním s vlastní identitou a mládím, které chtějí někteří prožívat celoživotně.
Místo toho, abychom permanentně prozkoumávali „různé narativy o svém vlastním životě“, nás autor nabádá ke „skromnosti, sebeomezování a sebestálosti“.
Argumentačně se sice pohybuje na několika rovinách, ale vlastně rozvíjí variace jedné myšlenky: „Jsme poháněni ke štěstí ve smyslu nekončícího množství možností, ale taková podoba štěstí je spíše zátěží (…), jsme posedlí touhou prožít toho co nejvíc, ale definuje nás nejen to, co děláme, ale i to, co neděláme (…), stále nové vjemy vedou k věčné nespokojenosti.“
Oprašuje tedy některé teze starých filozofů o tradičních „ctnostech“, které doplňuje o výsledky těch moderních experimentů, jež je podporují. „Ctnost“ je přitom pro leckoho zastaralé či obtížně srozumitelné slovo, takže by možná bylo namístě mluvit o „zdatnostech“ či prostě o zdravých psychických návycích.
Rozevlátí umělci
Ideálem současnosti je podle autora umělec identity, který „buduje sám sebe a neustále začíná s novými projekty. Je to člověk, který stále začíná v životě nanovo, žije ve věčném existenciálním start-upu“.
Brinkmann si ale myslí, že takovýto jedinec by měl zůstat v populaci běžných občanů výjimkou: „Jestliže bychom všichni neustále byli převratnými umělci, ve společnosti by nic nefungovalo. Nikdo by nebyl zavázán k ničemu jinému než k chuti uskutečňovat krátkodobé projekty.“
Naštěstí podle něj existuje spousta tzv. kustodů, kteří zajišťují pořádek a ony rozevláté životní umělce mírně usměrňují: „Umělecká inovace je totiž možná pouze proto, že jiní lidé jsou ochotní být kustody, kteří určují hranice a stráží je, místo aby je překračovali a ničili. Být kustodem je také životní umění. Budou zapotřebí i v budoucnosti.“
Dodejme, že v podobném duchu u nás občas promlouvají i lidé jako psychiatr Cyril Höschl, který říká, že on sám rozhodně nechce, aby byl pošťák vynalézavý a kreativní například v tom, že by zkoumal jeho osobní korespondenci – chce po něm pouze to, aby ji řádně a zcela konvenčně doručil.
Brinkmann dále polemizuje s představou, že každý je svého štěstí strůjcem, tedy že „člověk dokáže, co si zamane“. Jednotlivci je totiž pak přičítána zodpovědnost za okolnosti, které ne vždy může ovlivnit. Místo toho autor navrhuje jednoduše uznat, že o našich životech často rozhoduje souhra náhod.
Přimlouvá se proto za vytváření solidárních sociálních systémů, které budou více založeny právě na uznání faktu, že žádný jedinec není absolutním pánem vlastního osudu.
Zde se přirozeně projevuje jako občan země, která se v nejčerstvějším hodnocení kvality života umístila celosvětově na druhém místě: „Musíme se naučit ‚uměřenosti‘ nejen jako prázdnému tréninku askeze, ale abychom zajistili dostatek pro všechny. Co se týče Dánska, měli bychom uznat, že relativně malý rozdíl mezi vrcholem a dnem, bohatým a chudým, je zřejmě důležitým vysvětlením, proč je tato země řazena ve světě mezi ty nejlépe fungující.“
Společnost bez rituálů
Vrátit se částečně k moudrosti z dávnější minulosti autor radí i v oblasti vnímání času. Chce totiž obnovit jeho cykličtější vnímání: „V dřívějších dobách člověk lépe chápal, že život je propleten s nějakými vyššími okolnostmi, někdy se ubírá nahoru a jindy dolů. Opět bychom měli pochopit, že o životě nerozhoduje pouze vnitřní motivace jedince, ale také vnější vlivy, roční období a změny ekonomických trendů. Zkušení kustodi vědí, že to, co je dnes moderní, bude možná za rok nemoderní, ale může se i stát, že se opět vynoří něco starého.“
V tomto smyslu formuluje jakýsi chvalozpěv na opakování: „Právě v opakování nalezne formu jak individuální, tak kolektivní život. Bez opakování neexistují žádné závazky. Opakování spočívá v tom, že člověk každé ráno vstane a udělá dětem svačiny. Opakování spočívá také v tom, že navštíví staré přátele i ve chvíli, kdy jsou v depresi a není s nimi moc velká zábava. To je ve skutečnosti jistý druh odvahy. Odvahy opakovat to, co člověk obvykle dělá, protože je správné to udělat. Vyžaduje to umění si něco odepřít, třeba i případné nové, zajímavé vztahy, které by člověk možná rád rozvíjel. Pokud se člověk chce přátelit se všemi, nemůže vlastně mít skutečného přítele v pravém smyslu slova.“
S opakováním souvisí také význam rituálů. Společnost bez rituálů buď „vůbec není společností, nebo je společností neprůhlednou pro své členy“. Podle autora je těžké představit si svobodu bez znalosti toho, jak být svobodný. Bez rituálů riskujeme „tyranii neformálnosti“.
Dodejme, že u nás to byl například Vladimír Páral, který v románu Radost až do rána: O křečcích a lidech (1975) naznačil, že v opakování stále téhož, ve ztotožnění s věčně se opakujícími rytmy může spočívat pravá moudrost a trvalost života.
Některé z Petersonových pravidel by asi Brinkmann byl ochotný spolupodepsat, například „Usilujte o to, co je smysluplné, nikoli výhodné“, nebo „Chovejte se k sobě jako k někomu, za koho jste zodpovědní“. Dán ale sám formuluje, za použití a rozvinutí myšlenek amerického psychologa Barryho Schwartze (nar. 1946), pravidla vlastní, která znějí celkem rozumně. Některá jsou jasná – cvič se ve vděčnosti; nauč se žít s omezeními –, jiná ale už tak samozřejmá nejsou.
Autor čtenáře například nabádá: „Vyber si, kdy chceš volit: Člověk nemusí ze všech životních okamžiků dělat situace, v nichž se musí rozhodovat. To je psychicky příliš namáhavé a ve většině situací se musíme podřídit svým zvykům a návykům.“
Současně ale říká, že někdy je naopak nutné a nezbytné volit (a tím jednou provždy zavrhnout další alternativy): „Složité přemítání, nakolik je prožívaná láska ‚opravdová‘, jestli je tvůj sexuální život nad nebo pod průměrnou kvalitou a jestli se to nedalo udělat lépe, vede pouze k roztrpčenosti (…). Existuje spousta situací, kdy bychom se rozhodnutí neměli vyhýbat, v neposlední řadě takových, s nimiž se pojí závazky, jež se týkají našeho vztahu k jiným lidem.“ Rozlišit, která z těchto dvou situací aktuálně nastala, je ale na každém člověku samotném.
Moderní důraz na jedince
Dále Brinkmann radí, abychom se stále nesrovnávali s druhými. Sklon ke srovnávání je v nás trvale přítomný, proto je dobré si ho uvědomovat a tlumit jej: „Říkáme, že u souseda je tráva zelenější, ale třeba bychom se měli více starat o vlastní trávník a kopat si na něm s dětmi, abychom neměli tolik času zírat na sousedův. Je také vhodné zapomenout na určitý druh snobství, kdy se člověk pořád domnívá, že pouze určité věci jsou dost dobré, protože právě o ně se má snažit.“
V této souvislosti autor mimořádně přechází i na osobní rovinu, když se svěřuje s tím, že miluje levný nugát balený do papíru. A jedno z nejlepších „jídel“, jaká kdy jedl, prý byla obyčejná focaccia ze 7-Eleven, kterou cestou z večírku spořádal na autobusové zastávce. „Ta teplá houska v sobě měla přesně správnou kombinaci tuku, soli a umami, a přesně to můj organismus v tu chvíli potřeboval,“ vzpomíná.
Tón knihy je spíše umírněný. Autor nepromlouvá z hlediska zapšklého moralizátora, který by zcela zavrhoval současný svět a chtěl se vrátit o několik staletí zpět (naopak, jak jsme viděli, některé podoby moderního státu, zvláště ve skandinávském provedení, chválí).
Nedovolává se jakési nadlidské autority, jejíž úmysly údajně zná a jíž by se lidé měli dobrovolně podřídit. Ani u něj nenajdeme absolutistické či děs a hrůzu vzbuzující výroky, jako je Petersonovo tvrzení, že i ta nejmenší lež má na svět stejný dopad „jako kapka splašků na sebevětší láhev šampaňského“.
Brinkmann se pouze trpělivě ptá, jestli moderní doba důraz na jedince trochu nepřehnala a jestli si tím sami neškodíme.
Pokud Brinkmann kritizuje kult mládí, je záhodno připomenout široce přijímanou teorii tzv. neotenie, podle níž si domestikované druhy včetně člověka i v dospělém věku zachovávají některé fyzické i psychické vlastnosti, které jsou jinak typické pro mláďata, jako je hravost, zvědavost a schopnost učení se v podstatě po celý život.
V tomto smyslu tedy můžeme zůstávat mladými stále – a na svoji zvědavost a hravost má v takovém případě nárok i zmiňovaný pošťák. Ten jich ovšem může využít i k tomu, aby zásilky doručoval rychleji a vynalézavěji, nebo aby s adresáty navázal vztahy jdoucí nad rámec jeho povinností.
Banální každodennost
Celkově kniha nabízí ne vždy snadné, ale podnětné čtení, jednotlivé čtenářské interpretace se ovšem mohou lišit: jako sebeomezení si jeden může stanovit věrnost vlastní manželce, ale jiný to, že se spokojí s chotí a stálou milenkou a nebude už dále experimentovat s jinými partnerkami či odlišnými formami jiného než heterosexuálního styku. (Je ovšem zřejmé, kterou verzi by preferoval autor.)
Zvláště těm, kteří touží po stále nových, vzrušujících impulsech a těžce se smiřují s banální každodenností, kniha poskytuje množství argumentů, proč by se o to přesto měli – i ve vlastním zájmu – poctivě snažit. Tedy pokud je už dříve nepřesvědčila některá díla třeba z krásné literatury: Flaubertova Ema Bovaryová například i v cizoložném poměru „nalézala všechnu všednost“ nenáviděného manželství.
Brinkmann asi právem upozorňuje na rizika stavu, kdy se člověk stane otrokem svých stále nových přání a hrozí mu „rozbředlá nerozhodnost všeho“. Přesto se ale po přečtení knihy chce člověku dodat: existují ovšem přání, která jsou legitimní a kvůli nimž stojí za to od základu změnit už zavedený život, i když to lidem okolo může připadat sebebláznivější. A jsou vztahy, které dospěly do stadia, kdy už opravdu nezbývá nic jiného než je – navzdory závazkům – ukončit.