Trochu nezvyklá forma, rozhovory, takže struktura víceméně jen jednoúrovňová, díky ale za ni. V knize jsem se dozvěděl plno informací, polopatisticky vysvětlené. Nejen že potvrzuje mýtus, že děti v nízkém věku nic necítí, nevnímají, dokonce ho převracejí naruby. V krátkém období po porodu je vývoj mozku tak kritický, že 2 měsíce traumat po porodu následovaných 12 let normálu mají horší vliv než 2 měsíce normálu následovaných 12 let traumat. Kniha velmi komplexně popisuje vliv traumat, mimo jiné definuje, co je a co není traumatem, popisuje, jak traumata v dětském věku jsou zákeřná, protože jsou na nevědomé úrovni. Popisuje vliv nevhodného školního prostředí i nápravného prostředí. Jak se traumata „dědí“ mimoděk. Jak důležité je pro lidi společenství právě pro zmírnění problémů moderní společnosti, jako jsou migrény, vzteky. Autoři velmi jasně dávají do souvislosti rasismus, traumata, přitahování známého. Autoři píšou, že tahle kniha by měla být povinnou četbou policistů, učitelů, vychovatelů, za mě přidám i bachaře. Kniha byla pro mě střípek, který propojil a potvrdil pracně získané tušení, znalosti.

Knihu jsem začal číst kvůli okolí, ale po přečtení zjišťuji, že není jen pro lidi s traumatem, je pro každého, protože každý má pravděpodobně nějaká větší či menší traumata a tato kniha spolu s velkým úsilím má potenciál začít tím, že ta traumata v sobě když ne odhalíte, tak budete mít důvodné podezření. Čtěte pozorně. Pro mě kniha pomohla uvědomit si situaci cikánů/Romů v Československu, jak zásadně stát zpřetrhal sociální vazby přemisťováním a trháním rodin, braním dětí na převýchovu do děcáku a umisťováním cikánů v praktických školách. Něco, co s vhodným úsilím bude trvat generace napravit a zatím úsilí téměř žádné.

Psychologické a terapeutické vody čím dál víc ovládá postmoderna. Ta svou pozornost obrací na budoucnost, výsledek, cíl, záměr. Je na čase přestat věnovat tolik pozornosti minulosti, vzpomínkám. Hlavu vzhůru, dívejme se vpřed! Ale...

Na scénu vstupuje výrazná osobnost, kterou zná asi každý, dokonce i ten, kdo nemá televizi a nezajímá se o bulvár. Moderátorka, herečka, držitelka ceny Emmy. Oprah Winfrey. Diváky na celém světě si jednoznačně získala. Jak se zhostila role spoluautorky? Úspěch často ovlivní i okolí a lidé, se kterými spolupracujeme. Oprah vsadila na jistotu a šla do tandemu s americkým psychiatrem a neurologem Brucem D. Perrym. Ten se mimo jiné zabývá dětským duševním zdravím. Patří mezi přední odborníky v této oblasti a podílel se na uzdravování tisíce dětí. Věříte na zázraky? Celá kniha je totiž zázrakem už svým názvem: Co se ti stalo? Proč? Tak to nám na 304 stranách budou vysvětlovat Oprah a Bruce. A jak jinak než formou rozhovoru. Oprah je totiž královnou této formy získávání informací. Sama doplňuje výkladovou část doktora Perryho osobními zážitky, zkušenostmi, příběhy jiných osob. Slyšela a viděla neuvěřitelně pestrou a rozsáhlou mozaiku lidských osudů a životních křižovatek.

Celá kniha se točí kolem traumat. Tušili jste, že o traumatu najdeme zmínku v Homérově spise už v roce 800 př. n. l.? Zranění, která nejdou jednoduše vydezinfikovat a zalepit náplastí s obrázkem. Pokud se nám podaří změnit perspektivu náhledu na sebe i ostatní, můžeme pochopit význam toho, co a jak děláme my i ti druzí. Skrze nápravu, odhalení a pochopení můžeme žít lépe a šťastně.

Ačkoli čteme o násilí, zanedbání, týrání, z každé stránky doslova čiší neuvěřitelná energie, nadšení a snaha autorů přesvědčit čtenáře o tom, že každý „zakopaný kořen“ traumatu jde odstranit. K tomu může pomoci komunita, sdílení, blízkost a pečování o vztahy. V sounáležitosti a všímavosti lze nalézt obklad, pomoc a naději pro radostný den.

Kniha se čte překvapivě lehce a svižně. Formát konverzačního rozhovoru dvou přátel dodává svěžest odborným vhledům Perryho o stresu, biologii a fyziologii mozku. Výsledkem je jakási demonstrace dalšího zázraku – tentokrát mozku. Ten je schopen se traumatickým zkušenostem přizpůsobit nebo se z nich v budoucnu uzdravit.

Prožitky z dětství ovlivňují nejen biologii našeho mozku, ale i fungování po zbytek života. A my máme moc zabalit naše děti do lásky a empatie. Z této energie budou těžit na celé své životní cestě.

Vztahy, rodina, přátelé. Na síti spřízněných duší lze vybudovat cestu ke spokojenějšímu životu. Díky této knize vznikne nová komunita. Nadšení čtenáři na celém světě zcela jistě posunou knihu na nejvyšší příčky bestsellerů. A tím vzniká naděje pro nás všechny. Budeme lepší verzí sebe samých?

Teď by bylo na místě uvést, pro koho je kniha určena. Jaké publikum čtenářů by mohla zaujmout? Odpovím takto. Knihu ať nečte ten, koho se téma traumatu netýká. Přesto se i takový jedinec v této knize mnohému naučí.

Upozornění: Kniha vnese nové kvality do vašeho života.

Oprah Winfrey a Bruce Perry spolu vytvořili výjimečnou knihu rozhovorů Co se ti stalo? Právě tito dva autoři stáli za mým rozhodnutím sáhnout zrovna po této knize. Proč? Oprah Winfrey snad není třeba představovat, ale přece: americká moderátorka, která po 25 let vedla rozhovory s mnoha známými i neznámými lidmi v nejsledovanější talk show, nejbohatší žena v showbyznysu, která prožila nejedno trauma v dětství a dospívání včetně zneužívání, těhotenství a porodu ve 14 letech a úmrtí novorozeného synka. Bruce Perry je americký psychiatr a autor úžasné knihy Chlapec, kterého chovali jako psa: příběhy dětí, které překonaly trauma. Málo je ale známé, že i on prožil traumatickou událost, kdy byla v jeho 19 letech brutálně zavražděna jeho novomanželka. (O tom se v knize ale nezmiňuje.)

Co se ti stalo? je kniha rozhovorů. Oprah se ptá a sdílí příběhy sebe i lidí, s nimiž vedla rozhovory v Oprah show, Bruce Perry odpovídá na otázky a odborně vysvětluje. Kniha plynula přirozeně jako rozhovor dvou přátel. A vlastně přesně tohle oba autoři jsou. Znají se již 30 let a od té doby spolu vedou podobné rozhovory o traumatu a (naději k) úzdravě.

Rozhovory jsou tematicky rozděleny do 10 kapitol:

1. Pochopit svět
2. Hledání rovnováhy
3. Jak nás měli rádi
4. Spektrum traumatu
5. Spojování souvislostí
6. Od zvládání k uzdravení
7. Posttraumatická moudrost
8. Náš mozek, naše předsudky, naše systémy
9. Vztahový hlad v moderním světě
10. Co teď potřebujeme

Po prvních přečtených stránkách jsem byla trochu rozpačitá. Musela jsem si teprve zvykat na získávání informací formou rozhovoru. Napadalo mě, že bych spíše ocenila klasickou „učebnici“ od Bruce Perryho formou kapitola – jedno téma, shrnutí a na konci knihy klíčová slova a zdroje. Postupně jsem se ale do knihy více a více nořila a našla v rozhovoru zalíbení. Oba autoři vytvořili něco jako „tanec v textu“ – přirozeně a ladně se střídali ve vedení, dávali si prostor, nikam nespěchali, sdíleli spolu vzácný čas. Po přečtení poslední stránky jsem cítila dokonce smutek, že už kniha skončila a já s autory nestrávím více času.

Dr. Perry na mě v textu působil hodně vzdělaně. Já samozřejmě nevím, jakým způsobem kniha vznikala a zda to byl opravdu rozhovor a odpovědi byly spontánní s případnými menšími úpravami, nebo si autoři vyměňovali emaily a měli nekonečně mnoho času na reakce. Tak či onak jsou patrné široké znalosti a zkušenosti Dr. Perryho. Stejně tak životní i pracovní zkušenosti Oprah a její velká sebereflexe a nezdolnost.

Moc se mi líbilo, když jeden nebo druhý autor popisovali kazuistiky. Ty většinou přinášel Dr. Perry, aby dokreslil odpovědi na otázky od Oprah. Nicméně i Oprah ve svém životě mluvila s tisíci lidmi a některé z jejich příběhů také zmínila. Vedle toho oba autoři sdíleli své osobní vzpomínky a životy. Dr. Perry svůj soukromý život nechává nahlédnout pouze jednou, když zmiňuje radostnou vzpomínku na svého tátu. Oprah se na více místech s čtenáři podělila o bolestné vzpomínky na svoje dětství, poslední chvíle s matkou, s níž měla velmi komplikovaný vztah i o to, co jí pomohlo k překonání traumat. Mimochodem, mnoho z toho, co Oprah pomohlo, spadá mezi hlavní pilíře léčby traumatu ověřených po miliony let, jež jsou v knize zmíněny: 1. vztahy/komunita, 2. rytmus pomocí pohybu, zpěvu či bubnování, 3. víra, 4. přírodní látky (s. 200).

Kazuistiky se střídají s odborným výkladem, ten je zase podpořen jedenácti obrázky/grafy – například v jakém pořadí se vyvíjí mozek od početí a s tím související zasažení traumatu, nebo fungování mozku v závislosti na prožívané emoci od klidu, přes střeh, poplach, strach až po děs. Na konci knihy je několik titulů k tématu traumatu, které autoři doporučují k dalšímu přečtení. Ač v knize není seznam literatury, Dr. Perry de facto cituje vědecké studie, například: akutní (zejména traumatický) stres mění hladinu cukru, což může být problematické u diabetiků (s. 138).

Nevýhodou knihy rozhovorů je, že se v ní poměrně složitě hledají informace zpětně. Někdy se mi také zdálo, že se informace opakují. Je to vlastně přirozené vlivem formátu knihy (rozhovoru). Nicméně nebylo to na škodu, díky tomu jsem si nově nabyté vědomosti připomněla. V knize jsem také nalezla pár překlepů či drobných chyb (konkrétně jsem napočítala čtyři) jako například přehození pořadí slov nebo záměnu I za Y – zkrátka drobnosti.

Než tuto recenzi zakončím, chci vyzdvihnout grafickou stránku knihy a vyseknout poklonu překladatelce Lindě Bartoškové. Překladem vytvořila krásné věty, například: „U někoho ve vztahové chudobě se tyto stresující prožitky zveličí ozvěnami v ozvučnici jeho vlastní hlavy“ (s. 208).

Knihu doporučuji úplně všem lidem. Ačkoliv ne každý osobně prožil trauma, naše společnost traumatizovaná je – izolovaností, osaměním, roztříštěním tradičních hodnot a kultur. Kniha Co se ti stalo? nabízí pohlazení po duši a energii-dobíjející zastavení v dnešním zrychleném světě.