Hlavním přínosem této knihy je začlenění tématu do oblasti neurovědy a psychologie. Neurovědec Bruce D. Perry přináší čtenáři hluboký vhled do fungování lidského mozku a jeho reakcí na traumatické zážitky. Jeho odborné znalosti jsou výborně prezentovány, umožňují čtenáři pochopit, jak trauma ovlivňuje mozek a formuje dlouhodobé změny v chování jedince. Známá televizní moderátorka Oprah Winfrey přispívá do knihy vlastními příběhy a rozhovory s lidmi, kteří prošli nějakým traumatem. Její osobní zkušenosti přinášejí emocionální rozměr a spojují teorii s reálnými příklady z každodenního života. Její empatický přístup a schopnost naslouchat poskytují knize důvěryhodnost a sounáležitost.

Kniha objasňuje tragédii dětského traumatu a jeho dlouhodobé dopady na osobní vývoj. Autoři se věnují problematice traumatu a jeho vlivu na fyziologii, emoce a sociální zdraví jedince. Nezaměřuje se pouze na identifikaci a pochopení dětského traumatu, ale také na jeho léčbu a rehabilitaci. Autoři nabízejí praktické rady a strategie pro pomoc jednotlivcům překonat trauma a obnovit tak svůj život. Kladou důraz na důležitost podpůrného prostředí, vztahů a profesionální pomoci během procesu hojení.

Kniha je psána srozumitelně pro široké publikum, vyhýbá se odborným výrazům a využívá konkrétních příkladů, což umožňuje čtenářům lépe vcítit se do situací jednotlivců postižených traumatem.

Jedním z klíčových přínosů knihy je její zaměření na prevenci traumatu. Autoři vedou diskusi o tom, jak lze vytvořit bezpečné a podporující prostředí pro děti a rodiny, což by mohlo minimalizovat riziko vzniku traumatu.

Kniha „Co se ti stalo?“ je neocenitelným zdrojem pro odborníky v oblasti psychologie, sociální práce a zdravotnictví, a zároveň nabízí cenné poznatky a inspiraci pro všechny, kdo se s problematikou dětského traumatu setkávají v práci nebo osobním životě.

Od Bruce Perryho jsem už doporučovala knihu “Chlapec, kterého chovali jako psa”, která se mi moc líbila, ale nebyla k dostání v českém překladu (ok, dala se koupit předražená z druhé ruky). Teď je znovu dostupná na webu Portálu za rozumnou cenu a určitě stojí za přečtení. O to víc mě zaujala nová kniha „Co se ti stalo?“, kterou neurovědec a psychiatr Bruce Perry napsal ve spolupráci s Oprah Winfrey.

Kniha postupně, v 10 kapitolách, otevírá čtenáři svět traumatu: od toho, jak trauma vzniká, jaké systémy mozku a těla jsou do toho zapojeny, přes dopady traumatu na společnost jako celek, předsudky a rasismus, po to, jak se trauma dá zahojit a uzdravit. Skoro na každé stránce je něco, co bych chtěla citovat, sdílet, doplnit vlastním komentářem.

Kniha se moc dobře čte. Na začátku každé kapitoly je kratší úvod od jednoho z autorů, ale jinak je to v podstatě rozhovor mezi Oprah Winfrey a Brucem Perry, ve kterém Oprah Winfrey mimo jiné velmi zranitelně mluví o vlastním dětství a Bruce Perry popisuje hodně případů z vlastní praxe.

Hlavním posláním knihy je její název — otázka “Co se ti stalo?”, která by podle autorů měla nahradit otázku “Co je to s tebou?”. Naše minulost definuje hodně naších reakcí na každodenní život, přičemž největší vliv mají vzpomínky z raného dětství, z prvních několika měsíců až let, které doslova “formují” mozek. Existují studie, které říkají, že prvních pár měsíců života mají větší vliv na celý život než to, co se děje později. Pokud dítě v prvních 2 měsících života prožilo silně negativní životní situace, které nebyly zmírňovány vztahem, a na dalších 12 let se ocitlo ve zdravějším prostředí, výsledky těchto děti byly horší než dětí, které to měly naopak — první 2 měsíce byly opečovávaný a dalších 12 letech prožívaly nepříznivé životní situace.

Pokud by se informace z knihy dostaly do státních systémů (zdravotnictví, sociální péče, soudnictví, školství atd.), mohlo by to vést k velké pozitivní změně, efektivnímu předcházení traumatům a zároveň jejich hojení jak u jednotlivců, tak i v celé společnosti. Autoři rovněž mluví o tom, jak je naše společnost nepřirozeně roztříštěna a jak nám všem chybí vřelá komunita, která je základem pro předcházení traumatu a pro uzdravování. Bruce Perry tomu říká “vztahový hlad”, který má hluboké a dlouhotrvající následky.

Kniha, stejně jako hodně jiných knih o traumatu, v průběhu čtení může vyvolávat náročné emoce (o to víc, pokud už máte vlastní děti): úzkost, strach, vinu… Ale, pokud ji hned neodložíme, umožníme si své emoce cítit a prožívat, pak na konci najdeme i cesty k hojení, pokud už k traumatizaci došlo. Cesta „od traumatizovaného přes typický k odolnému“ může být podle Bruce Perryho zdrojem posttraumatické moudrosti, tvoří mimořádnou silu a pohled na svět. A uzdravení je možné vždy, nikdy není příliš pozdě.

Kritiku knihy jsem nechala na konec, protože není moc podstatná, a i přesto ji velmi doporučuji. Vadily mi obrázky, které se objevovaly skoro libovolně na různých stránkách a na které autoři odkazují v různých kapitolách. Mohly by být úplně na konci nebo u každé zmínky by mohla být uvedena i stránka, abych je nemusela hledat a listovat celou knihu. Dotazník ACE byl dán bez vysvětlení jak vypočítat výsledek.

Jako developmentalistce (vývojové psycholožce) mi trochu vadil spíše behaviorální přístup neurovědce, založený na teorii učení. Na jinou stranu se jedná o přístup, který byl hlavním paradigmatem psychologie v druhé polovině 20. století a přetrvává do teď, takže se asi bude líbit většinové společnosti. Jazyk neurovědce zní opravdu hodně vědecky a přesvědčivě. A pokud někdo lépe pochopí význam vazby, vysvětlený z hlediska teorie učení, tak proč ne, budu jedině ráda.

Trochu nezvyklá forma, rozhovory, takže struktura víceméně jen jednoúrovňová, díky ale za ni. V knize jsem se dozvěděl plno informací, polopatisticky vysvětlené. Nejen že potvrzuje mýtus, že děti v nízkém věku nic necítí, nevnímají, dokonce ho převracejí naruby. V krátkém období po porodu je vývoj mozku tak kritický, že 2 měsíce traumat po porodu následovaných 12 let normálu mají horší vliv než 2 měsíce normálu následovaných 12 let traumat. Kniha velmi komplexně popisuje vliv traumat, mimo jiné definuje, co je a co není traumatem, popisuje, jak traumata v dětském věku jsou zákeřná, protože jsou na nevědomé úrovni. Popisuje vliv nevhodného školního prostředí i nápravného prostředí. Jak se traumata „dědí“ mimoděk. Jak důležité je pro lidi společenství právě pro zmírnění problémů moderní společnosti, jako jsou migrény, vzteky. Autoři velmi jasně dávají do souvislosti rasismus, traumata, přitahování známého. Autoři píšou, že tahle kniha by měla být povinnou četbou policistů, učitelů, vychovatelů, za mě přidám i bachaře. Kniha byla pro mě střípek, který propojil a potvrdil pracně získané tušení, znalosti.

Knihu jsem začal číst kvůli okolí, ale po přečtení zjišťuji, že není jen pro lidi s traumatem, je pro každého, protože každý má pravděpodobně nějaká větší či menší traumata a tato kniha spolu s velkým úsilím má potenciál začít tím, že ta traumata v sobě když ne odhalíte, tak budete mít důvodné podezření. Čtěte pozorně. Pro mě kniha pomohla uvědomit si situaci cikánů/Romů v Československu, jak zásadně stát zpřetrhal sociální vazby přemisťováním a trháním rodin, braním dětí na převýchovu do děcáku a umisťováním cikánů v praktických školách. Něco, co s vhodným úsilím bude trvat generace napravit a zatím úsilí téměř žádné.