Petr Pithart patří bezesporu k významným osobnostem současné české politiky. V knize rozhovorů, které s ním vedl evangelický kněz a redaktor Martin T. Zikmund, bilancuje, detailněji vysvětluje své postoje a názory, ref lektuje a výstižně, s osobitým nadhledem, glosuje společenské dění.
Nevyhýbá se přitom žádné kontroverzní otázce. Forma dialogu Pithartovi umožňuje nejen osvětlit motivaci svých politických rozhodnutí, ale navádí ho také k momentům a dějům, se kterými je dnes tento politik spjatý a ve kterých i třeba neoprávněně přežívá zjednodušující hodnocení jeho role. Realita a informace, na jejichž základě se často v osobním i politickém životě rozhodoval, však byly daleko složitější a představovaly pro něj samotného komplexnější a dlouhodobější záležitosti.
Pithart v knize otevřeně hovoří o svém dětství, o rodičích (o otci – členu komunistické strany), o ideálech, které ho jako mladíka oslovovaly a které ho dovedly ke studiu práv i k jistým uměleckým ambicím. Vzpomíná, jak neuvěřitelně a uměle na něj působily politické procesy s Miladou Horákovou a Rudolfem Slánským. Přesto se rozhodl v roce 1960 vstoupit do KSČ; v knize objasňuje své motivy a ideály, které samozřejmě vycházely z rodinného prostředí, z jistých sympatií k představitelům liberálního proudu uvnitř komunistické strany na začátku 60. let a posléze ze ztotožnění s představou možnosti reformovat komunistický režim. Vystřízlivění s sebou př inesla okupace Československa v srpnu 1968, postupné opouštění reformního programu a nastupující normalizace. Petr Pithart se tehdy rozhodl pro odchod z KSČ. Na jasně položenou otázku, zda se za své členství v KSČ stydí, odpovídá, že pocit studu je výsostně osobní prožitek a že komunistickou stranu nikdy nevyužíval ve svůj jinak neoprávněný prospěch.
Tázaný otevírá také svůj profesní život odborného asistenta na katedře státu a práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Připomíná tvůrčí atmosféru v Literárních listech (později Listech) a vysvětluje své působení v Mlynářově proreformním týmu. Pozastavuje se nejen u hodnocení Zdeňka Mlynáře či Alexandra Dubčeka, ale popisuje také své dojmy ze setkání s Gustávem Husákem, který na něj v roce 1968 působil jako mimořádně cílevědomý politik. Hovoří o svých zážitcích z cesty do Izraele, o svém studijním pobytu v Oxfordu, o zvažování možnosti emigra ce (v rozhovoru říká, že by se vrátil v každém případě). Návrat do Československa však pro něj znamenal odchod z akademického prostředí a nástup do dělnické profese. Přesto se Pithart významně angažoval v disidentském hnutí, podílel se na pašování a distribuci exilové literatury.
Z tohoto hlediska bylo jeho zapojení do Charty 77 logickým krokem a pokračováním předchozí činnosti. Pithart nabízí svůj pohled na aktivity Charty 77 a vysvětluje například své tehdejší odmítání Bendovy „paralelní polis“ jako pokusu o vytváření „lepšího“ světa. Pithart se tenkrát prezentoval voláním po větší političnosti, otevřenosti a srozumitelnosti Charty 77. I dnes poukazuje na evidentní názorové rozdíly uvnitř Charty 77, ale také na atmosféru debat a tvůrčích setkání. Právě v takové atmosféře postupně vznikala kolektivní refl exe Češi v dějinách nové doby (1848–1939), kterou spolu s ním napsali Petr Příhoda a Milan Otáhal (Podiven). V této době se rovněž více zabýval osobou T. G. Masaryka, Emanuela Rádla, Josefa Pekaře nebo Ferdinanda Peroutky. Důležitým a přínosným aspektem, na který Petr Pithart správně upozorňuje, je fenomén Karla Čapka a jeho pátečníků. Jde totiž o stále aktuální formu refl exe uvnitř fungující demokratické společnosti.
Další část rozhovoru zavádí čtenáře do mimořádně dynamického roku 1989. Pithart zde nabízí vlastní pohled na zlomové okamžiky pádu komunistického režimu v ČSSR i na konstituování nových společenských a pol it ických struktur. Hovoří o vzniku Občanského fóra a atmosféře, která ho provázela, zmiňuje mediální střety s komunistickými prominenty i nové naděje pro sebe i celou společnost, které již vnímal z pozice vysokého představitele Občanského fóra. Popisuje jednání uvnitř OF, debatu o obsazení federálního premiéra a dovršení sametové revoluce, tedy zvolení Václava Havla prezidentem na konci prosince 1989.
V knize nemůže scházet ani část věnovaná období, kdy Petr Pithart zastával funkci českého premiéra v rámci československé federace. Jedná se o etapu, kdy se OF postupně štěpilo, kdy narůstaly spory ohledně podoby ekonomické transformace a vedla se složitá jednání se slovenskými politiky o úpravě fungování společného státu. Pithart do všech naznačených rovin vstoupil s vlastní vizí a koncepcí. Nyní zde na větším prostoru vysvětluje své vnímání a chápání tehdejších společenských problémů. Zároveň je podle mého názoru důležité poznamenat v této souvislosti, že na rozdíl od komunistické normalizace se dění po listopadu 1989 výrazně zdynamizovalo a zmedializovalo. Vynořily se také nové problémy, například spor o využitelnost některých komunistických odborníků (např. spor o brněnského primátora Josefa Pernicu, otázka členství některých ministrů v KSČ apod.) nebo lustrační zákon. Pithart se k němu vrací a říká: Kdo má co tajit, je nebezpečný. […] Když se potom účinnost lustračního zákona několikrát prodlužovala, vždycky jsem hlasoval pro.
V červnu 1992 přišla drtivá volební porážka Občanského hnutí. Petr Pithart proto opustil premiérskou funkci. Byl to pro něho nepříjemný a nečekaný direkt. Vrátil se k práci v aka demickém prostředí. V listopadu 1996 se znovu zapojil do politiky, když byl za KDU–ČSL zvolen do Senátu Parlamentu České republiky. V letech 1996–1998 a 2000–2004 zastával funkci jeho předsedy. Dodnes je jednou z nejvýraznějších tváří Senátu.
V kontextu Pithartova stabilního zájmu o dodržování lidských práv ve světě vyniká rok 2001, kdy dokázal ve složité vyjednávací pozici „osvobodit“ na Kubě zadrženého Ivana Pilipa a Jana Bubeníka. Vyslovuje se také ke komunistickému režimu v Číně a k Evropské unii a politice USA v dnešním postmoderním světě. V závěru knihy se Petr Pithart vyjadřuje ke své rodině, dětem a blízkým přátelům a zamýšlí se i nad rolí křesťanské tradice v české historii a politice.
Titul Ptám se, tedy jsem přesně vystihuje samotnou podstatu zajímavě koncipovaného rozhovoru. Dáte-li tento skvěle vedený dialog do kontextu s dalšími Pithartovými studiemi a pracemi (např. Obrana politiky, Osmašedesátý, Devětaosmdesátý, Češi v dějinách nové doby ad.), vznikne komplexní a mimořádně fi lozofi cky pojatý a přínosný pohled na řadu výrazných dějinných událostí československé a české politiky v průběhu 20. a na počátku 21. století.
Jan Kalous
Zdroj: paměť a dějiny č. 2011/02
