Jsem křesťanka. Možná i proto mě zajimají knihy s duchovní tématikou a je poutavé číst o někom, kdo žije na plno církevním životem. Mám v rodině sestřenici přes koleno, která se stala jeptiškou. Šla do řádu Matky Terezy a plně se oddala církví. Totálně změnila přístup k životu a hodnoty. Já to chápu. Svým způsobem je to obohacující v dnešní době mamonu žít pro druhé, mít na prvním místě Boha a pomáhat. Do takových výšin nepostoupím, ale jsem vděčná za to, co mám a konzervativní hodnoty u mě vítězí. Je důležité jednat podle desatera a nebýt fanatik.

S radostí jsem si přečetla tuto knihu rozhovorů, kde poznáme sedm vedoucích osobností v různých církvích. Autor v úvodu píše, že je nechtěl představovat, ať si sami vytvoříme svůj obraz o těch lidech v rámci rozhovoru a nemáme počáteční zkreslený názor. Tak to se moc nepovedlo. Já bych ocenila fakta, kdo to je, kde žije, takový základní životopis a jakou církev zastupuje. To mi prostě chybělo.

Jinak rozhovory jsou zajimavé a různorodé. Některé se mi líbily více, některé méně. Ale to je normální.

Pan Boháč mě zaujal svou myšlenkou vybudovat hobití klášter. Popisuje, jak by si představoval fungování a pravidla. Líbilo se mi přirovnání, že je možnost vyloučení v případě nekompatibility, když někdo vnímá věci úplně jinak, tak to není místo pro tebe. Když chceš hrát fotbal a někdo tam pořád běhá s hokejkou, tak to prostě nemůže fungovat. A to je přesné. Často když má člověk zdravý náhled a kritiku, tak je za to olepen nálepkami, že je např.rasista, deziformátor. Prostě obě strany musi respektovat určitá pravidla a pokud to nefunguje, tak se jde od sebe. To je normální. A to mi v dnešní době chybí.

Líbí se mi, že tyto knihy nutí čtenáře k přemýšlení v dobrém slova smyslu, což je skvělé. Můžete si uvědomit, že i vy děláte něco špatně. Je tu zmínka, že evangelium je radost a v Africe trvá mše tři hodiny, kdy lidé tančí, zpívají a skákají. Zde je to hodně svázané a představa takové mše je úsměvná, ale určitě by to byla neotřelá změna, pokud by to byla větší radost, jen si to nedovedu představit.

Nebo u evangelíků nevadí farář s rozježenými vlasy s dredama se zájmem o rockovou hudbu, ale jeho křížek na krku ano. Je potěšující, že humor byl v církvi nedostatkové zboží, ale už se to mění.

V křesťanské církvi je nejhorší pro mě pokrytectví, a to se snad taky mění. Nebo aspoň by potřebovala reformu jako sůl. Úžasný je náš pan farář, ze kterého přímo cítíte, že nesoudí druhé. To je vzácnost.

Je fascinující, jak to funguje jinde. Ne horší, ne lepší, jiné. Rozhovory dávají rozhled. Není to jenom o duchovnu, ale i o hudbě, pejscích, rozvodu, hospodě, přírodě. Propojení s Bohem na více urovních.

Dozvěděla jsem se o Číhošťském zázraku. A jako panu faráři Jagerovi mi příjde z toho příběhu nejsilnější fakt, kdy se totalitní stát totálně zmocnil nevinného člověka – faráře a během měsíce ho srovnal se zemí.

Tento rozhovor byl velmi poutavý a hodně se mě dotknul. Možná proto, že se zde prolínal zázrak s tragickým podtónem.

Knihu bych mohla rozebírat ještě dlouho. Jednodušší je ji přečíst a vnímat myšlenky různých lidí. Být otevřený a říct si, to je super, to mě nenapadlo nebo nic moc, to je nuda. Ale věřím, že vás bude spíše bavit. Není to o duchovním ponaučení. Je to spíše o pohledu na církev, na lidi kolem, na učení, na své soukromí. Jsou zde i nové poznatky, dozvíte se pozoruhodné myšlenky a to je obohacující.

Hodnocení: 80%

V nakladatelství Portál vyšla kniha Ten farář je nějakej divnej s podtitulem O farářkách ani nemluvě. Jedná se o rozhovory, co má na svědomí Aleš Palán.

Jelikož jsem nějakou dobu strávila v prostředí církve, potkala jsem se s mnoha faráři různých vyznání. I když jsem byla ještě puberťačka, už tehdy jsem mezi nimi narazila na zajímavé osobnosti. Proto mě moc zaujala tato kniha, která navíc na obálce měla faráře s dredy, delšími vlasy, a hlavně elektrickou kytarou v ruce. Jako bonus jsem vnímala autora Aleše Palána, který má za sebou vícero podobných knih a je tedy jasné, že se umí ptát.

Hned z úvodu knihy mi bylo sympatické, že autor nechtěl vybírat nebo dělit respondenty podle jejich církve a ani to u nich přímo neuvádí. Také nechtěl dělat rozhovory s nějakými celebritami z tohoto prostředí. Dále Aleš Palán zmiňuje, že si přál narušit tradované škatulky o farářstvu a hodit vidle do vžitých představ o nich. „Taky jsem si chtěl najít nové přátele, dozvědět se něco nového o stvoření světa, iron manu či o vaření piva,“ přidává dále.

Kdo tedy patří mezi respondenty z řad farářů a farářek? Filip Boháč, Alexandra Jakobea, Pavel Jäger, Pavel Semela, Sandra Silná, Petr Wagner a Jan Wirth. Mě nejvíc zaujal hned první Filip Boháč, ale bavilo mě číst si o všech a u každého jsem se dozvěděla něco nového, nebo našla něco, co mě přimělo k zamyšlení.

Dojem na mě udělal například Nekostel a zajímavé je, že u evangelického faráře u místních více vadí křížek než třeba dredy. Nebo se mi líbilo, jak se hokej může stát součástí farářování. Z rozhovorů jde zkrátka vidět, že vše je jen o lidech…

„Pro mě je cenné, že lidi hledají duchovní rozměr života. Vážím si toho, když k velké životní události pozvou faráře. V Brně jsem oddávala hodně lidí mimo církev. Přišli pak po roce, dvou, že chtějí pokřtít dítě. „Ale moji milí, vždyť jsme se už u té vaší svatby bavili o tom, že ani jeden z vás není pokřtěný, že to vlastně chce jen babička,“ povídám jim. Vítání občánků je pro ně nevyhovující, tak co uděláme? Uděláme rodinnou párty, kam pozveme známé, udělá se to na zahradě u babičky, já tam přijedu, budu číst nějaký biblický příběh, pomodlím se a dítěti požehnám. Babička bude spokojená, rodiče spokojení, dítě přivítané, rituál se odehraje.“ (str. 63, Alexandra Jakobea)

Jsem moc ráda, že jsem si tuto knihu mohla přečíst a že vůbec zvykla. A také jsem zvědavá, co na ni řeknou moji blízcí, nebo i vy!

Aleše Palána není třeba sáhodlouze představovat. Ti, kdo si chtějí přečíst dobrý a kvalitní rozhovor, ví, že s žádnou publikací tohoto spisovatele nesáhnou vedle. Aktuálně vyšla v nakladatelství Portál sbírka rozhovorů nazvaná Ten farář je nějakej divnej. O farářkách nemluvě. Je? Jsou? Co myslíte? Za sebe můžu říct, že jsou především velmi zajímaví a poznat je prostřednictvím této knihy bylo obohacujícím zážitkem.

Uvnitř na vás čeká celkem sedm rozhovorů, pětkrát byli zpovídáni muži, dvakrát ženy. Hned první interview představí faráře, jakého svět neviděl :). Sympaťáka, který je svůj a navíc dělá muziku – Filipa Boháče. Dále se vám představí Alexandra Jacobea, milovnice pudlů, účastnice poutě do Santiaga de Compostela a vcelku zajímavá mladá žena, dále poznáte Sandru Silnou, již zdobí několik kérek :), Petra Wagnera, husitského faráře a frontmana rockové kapely, prostě faráře a farářky, kteří se vymykají tradiční představě přísného a zkostnatělého duchovního. Jsou normální, jsou vtipní, věnují se různým koníčkům, není jim cizí humor.

Jak už jsme u Aleše Palána zvyklí, jeho otázky jsou věcné, trefné, vtipné, přesně takové, aby zpovídanou osobu čtenářům co nejvíc přiblížily a nebyly spíše dotěrné. Nemusíte se bát, že by se duchovní snažili „přetáhnout“ vás na svou stranu, jen si s vámi o víře, Bohu, o svém životě povídají a přibližují sebe sama jako normální lidi, kteří jezdí autem, poslouchají metal, obhospodařují rodinné pole a to, že jsou duchovní, poznáte jen, když kázají formálně v kostele.

Bylo mi ctí ponořit do fascinujících životů farářů a farářek a poznat je z lidské stránky, nahlédnout do jejich světa a zjistit, že je stejný jako ten náš. Aleš Palán vždycky přináší kvalitní rozhovory, v nichž nechybí zájem o danou osobu a téma a empatie mísící se s jemným humorem, takže povídání působí velmi přirozeně a lehce, jako když si povídáte s kamarádem u kávy.