V nakladatelství Portál vyšla kniha Ten farář je nějakej divnej s podtitulem O farářkách ani nemluvě. Jedná se o rozhovory, co má na svědomí Aleš Palán.

Jelikož jsem nějakou dobu strávila v prostředí církve, potkala jsem se s mnoha faráři různých vyznání. I když jsem byla ještě puberťačka, už tehdy jsem mezi nimi narazila na zajímavé osobnosti. Proto mě moc zaujala tato kniha, která navíc na obálce měla faráře s dredy, delšími vlasy, a hlavně elektrickou kytarou v ruce. Jako bonus jsem vnímala autora Aleše Palána, který má za sebou vícero podobných knih a je tedy jasné, že se umí ptát.

Hned z úvodu knihy mi bylo sympatické, že autor nechtěl vybírat nebo dělit respondenty podle jejich církve a ani to u nich přímo neuvádí. Také nechtěl dělat rozhovory s nějakými celebritami z tohoto prostředí. Dále Aleš Palán zmiňuje, že si přál narušit tradované škatulky o farářstvu a hodit vidle do vžitých představ o nich. „Taky jsem si chtěl najít nové přátele, dozvědět se něco nového o stvoření světa, iron manu či o vaření piva,“ přidává dále.

Kdo tedy patří mezi respondenty z řad farářů a farářek? Filip Boháč, Alexandra Jakobea, Pavel Jäger, Pavel Semela, Sandra Silná, Petr Wagner a Jan Wirth. Mě nejvíc zaujal hned první Filip Boháč, ale bavilo mě číst si o všech a u každého jsem se dozvěděla něco nového, nebo našla něco, co mě přimělo k zamyšlení.

Dojem na mě udělal například Nekostel a zajímavé je, že u evangelického faráře u místních více vadí křížek než třeba dredy. Nebo se mi líbilo, jak se hokej může stát součástí farářování. Z rozhovorů jde zkrátka vidět, že vše je jen o lidech…

„Pro mě je cenné, že lidi hledají duchovní rozměr života. Vážím si toho, když k velké životní události pozvou faráře. V Brně jsem oddávala hodně lidí mimo církev. Přišli pak po roce, dvou, že chtějí pokřtít dítě. „Ale moji milí, vždyť jsme se už u té vaší svatby bavili o tom, že ani jeden z vás není pokřtěný, že to vlastně chce jen babička,“ povídám jim. Vítání občánků je pro ně nevyhovující, tak co uděláme? Uděláme rodinnou párty, kam pozveme známé, udělá se to na zahradě u babičky, já tam přijedu, budu číst nějaký biblický příběh, pomodlím se a dítěti požehnám. Babička bude spokojená, rodiče spokojení, dítě přivítané, rituál se odehraje.“ (str. 63, Alexandra Jakobea)

Jsem moc ráda, že jsem si tuto knihu mohla přečíst a že vůbec zvykla. A také jsem zvědavá, co na ni řeknou moji blízcí, nebo i vy!

Aleše Palána není třeba sáhodlouze představovat. Ti, kdo si chtějí přečíst dobrý a kvalitní rozhovor, ví, že s žádnou publikací tohoto spisovatele nesáhnou vedle. Aktuálně vyšla v nakladatelství Portál sbírka rozhovorů nazvaná Ten farář je nějakej divnej. O farářkách nemluvě. Je? Jsou? Co myslíte? Za sebe můžu říct, že jsou především velmi zajímaví a poznat je prostřednictvím této knihy bylo obohacujícím zážitkem.

Uvnitř na vás čeká celkem sedm rozhovorů, pětkrát byli zpovídáni muži, dvakrát ženy. Hned první interview představí faráře, jakého svět neviděl :). Sympaťáka, který je svůj a navíc dělá muziku – Filipa Boháče. Dále se vám představí Alexandra Jacobea, milovnice pudlů, účastnice poutě do Santiaga de Compostela a vcelku zajímavá mladá žena, dále poznáte Sandru Silnou, již zdobí několik kérek :), Petra Wagnera, husitského faráře a frontmana rockové kapely, prostě faráře a farářky, kteří se vymykají tradiční představě přísného a zkostnatělého duchovního. Jsou normální, jsou vtipní, věnují se různým koníčkům, není jim cizí humor.

Jak už jsme u Aleše Palána zvyklí, jeho otázky jsou věcné, trefné, vtipné, přesně takové, aby zpovídanou osobu čtenářům co nejvíc přiblížily a nebyly spíše dotěrné. Nemusíte se bát, že by se duchovní snažili „přetáhnout“ vás na svou stranu, jen si s vámi o víře, Bohu, o svém životě povídají a přibližují sebe sama jako normální lidi, kteří jezdí autem, poslouchají metal, obhospodařují rodinné pole a to, že jsou duchovní, poznáte jen, když kázají formálně v kostele.

Bylo mi ctí ponořit do fascinujících životů farářů a farářek a poznat je z lidské stránky, nahlédnout do jejich světa a zjistit, že je stejný jako ten náš. Aleš Palán vždycky přináší kvalitní rozhovory, v nichž nechybí zájem o danou osobu a téma a empatie mísící se s jemným humorem, takže povídání působí velmi přirozeně a lehce, jako když si povídáte s kamarádem u kávy.

Kniha rozhovorů novináře a spisovatele Aleše Palána s pěti faráři a dvěma farářkami, kteří působí v římskokatolické, českobratrské a husitské církvi, je pokusem přiblížit smysl a taje farářského řemesla současnému čtenáři. Titul nazvaný Ten farář je nějakej divnej, o farářkách nemluvě (Portál 2025) míří jak do křesťanského, ale mnohem víc do sekulárního prostředí, které má o tomto druhu služby a pro někoho i životního stylu stále dost pochybností a otázek.

Ve svém úvodu Palán popisuje, kdy pojal nápad takovou knihu vytvořit a jaká byla jeho vstupní kritéria. Nechtěl, „aby bylo rozhovorů deset“. Nechtěl si „vybírat respondenty podle proporčního zastoupení jednotlivých církví v Česku“. Hledal i v jiných církvích, ale „týpka vhodného k dialogu“ tam neobjevil. Důležitá pro něj byla „osobnost“. A co naopak chtěl? „Aby byly v knize zastoupeny i nějaké farářky.“ Chtěl osobnosti s liberálnějším i konzervativním pohledem na svět. Chtěl, „aby každý příběh byl úplně jiný než ty ostatní“. A smyslem knihy, dodává autor, „není naplnit kostely. Jejím účelem je povzbudit onu svobodu.“.

Chápu, že po roce 1989 vyrostla nová generace křesťanských kněží, zasvěcených osob, kazatelů, farářů a teologů, a že tedy bylo pro Palána klíčové orientovat se na ty, kteří pomáhají tvořit církevní budoucnost tady a teď. Z knihy by se mohlo zdát, že sedm dosti vyhraněných osobností působících v českých církvích je nějaké novum. Jenže není. Rozhlédneme-li se napříč církvemi od doby vzniku Československé republiky, vidíme, že těch, kteří nezapadali do obecných norem a škatulek, byla celá spousta.

Naprosto nové způsoby pastorace si vyžádal nástup nacistické a komunistické diktatury, i Druhý vatikánský koncil, jehož závěry u nás reflektovali zvláště disentní teologové a paradoxně také evangelíci. Těch lidí, kteří byli v církevním i společenském pohledu „jiní“, „divní“ a „nekompatibilní“, byly stovky – a jejich jména netřeba vyjmenovávat. Palánovy rozhovory tak jdou v duchu nejlepší křesťanské tradice, v níž velké osobnosti vždycky vyčnívají z řady a dělají věci jinak. Duchovně probuzení biskupové a jiní představení, kteří vzali v potaz teologii koncilu, takové lidi podporovali a nakolik to šlo jim ponechávali volné pole působnosti. Nebylo jich ale moc. A není ani dnes.

Aleš Palán se všech sedmi respondentů ptá tak, jak by se jich pravděpodobně ptal kdokoliv, kdo teprve včera zjistil, že existuje nějaké křesťanství, nějaké církve a nějací faráři a farářky. Ptá se na jejich motivaci po duchovní službě, na jejich rodinné a intelektuální zázemí, na jejich partnerský život, pokud ho žijí, na jejich radosti i trable ve společenství, jemuž slouží, na jejich koníčky a aktivity, na to, co je pro ně důležité a co oželitelné, na to, co si o nich myslí jejich spolubratři i lidi ze sekulárního prostředí, na to, jak vidí svoji budoucnost a budoucnost své církve. Každý z těch osudů je naprosto jiný – u evangelického faráře Filipa Boháče, u evangelické farářky Alexandry Jacobea, u římskokatolického faráře Pavla Jägera, u římskokatolického kněze Pavla Semely, u husitské farářky Sandry Silné, u husitského faráře Petra Wagnera a u římskokatolického faráře, farmáře a člověka mnoha dalších profesí Jana Wirtha.

Pestrost respondentů odpovídá pestrosti doby, v níž žijeme. Pokud si člověk nechce ze služebníků církve z nějakého zvláštního důvodu dělat magické mužíky, kteří vykonávají kultové úkony tak, jak chce on nebo nějaké sektářské společenství, budou mu tito lidé v lecčems sympatičtí, nebo dokonce blízcí. Ten, kdo žije nebo navštěvuje nějakou evropskou či mimoevropskou zemi a v ní působící církve a jejich duchovní, asi nebude překvapen vnějšími okolnostmi jejich života, ale bude se soustředit na to, co a jak myslí, čemu věří, s čím zápasí, do čeho investují svoji energii a čas, a bude – tak jako já – zvědavý také na jejich teologickou či filozofickou reflexi existenciálních otázek. O tom podle mého mínění kněžská a kazatelská služba také je – klást sám sobě, druhým a Bohu otázky, které by neměly zůstat nevyřčeny.

Autenticitu rozhovorů a to, že se Aleši Palánovi povedlo představit dvě farářky a pět farářů tak, aby to bylo stravitelné i pro běžného čtenáře, mohu potvrdit u jednoho respondenta, a to takříkajíc na vlastní kůži – u Jana Wirtha. Jenda je náš kamarád, farář působící na Klatovsku a Sušicku, ale s velkým cestovním záběrem i šíří toho, co pro lidi bez ohledu na to, jací jsou, jako římskokatolický kněz dělá. Budou-li si rozhovor číst ti, jimž vstoupil někdy do života, objeví se na jejich tváři úsměv a radost, věřte mi. Křtil je, křtil jejich děti, oddával je, zpovídal, pohřbíval jejich drahé, ale také jim materiálně a konkrétní pomocí pomáhal v jejich někdy zašmodrchaném životě. O tom přece kněžské povolání je, nebo ne?

Kdyby nic jiného, pak právě tohle spojuje všech sedm postav Palánovy knihy – pokusit se být rukama Boží milosti a Božích zázraků pro všechny, kteří k nim přijdou a které potkají. Jsou to lidé z masa a kostí se svými výšinami i pády, kteří dělají v jiných kulisách to samé, o co se pokoušeli jejich předchůdci. Nechtěl bych, aby zapadlo, že to jsou přece jen i dost odvážní lidé, kteří se pustili do dobrodružství s Pánem Bohem a dělají hodně proto, aby to dobře dopadlo. Pro ně, pro Boha i pro jejich farníky. Držme jim palce!