Rozhovor je svého druhu umění kloubící psychoterapeutické naslouchání, detektivní bystrost a novinářskou zvědavost. A určitě by šlo vymyslet spoustu dalších dovedností, které získal Aleš Palán při tvorbě svých téměř 50 knih, z nichž většina je právě postavená na dialogu. Ten farář je nějakej divnej, o farářkách nemluvě (k dostání i jako e-kniha) je kniha záměrně bořící škatulky, protože býti farářem v našich krajích znamená být pro některé nesrozumitelným a divným a pro jiné nedotknutelně skorosvatým. Jak píše v předmluvě knihy sám autor, prospělo jí čekání, protože měl v plánu ji napsat již před deseti lety: „Mohl jsem se v terénu lépe zorientovat, dorostla nová generace a jako společnost jsme začali být vůči vybočování z norem vnímavější. Aspoň doufám, že tomu tak je. Je dobré být divnej, je to tak trochu značka kvality,“ říká Palán.

Při svém výběru se vyhnul mediálně známým tvářím a už vůbec nesledoval proporční zastoupení podle jednotlivých církví. Pokud si sami jejich jména nevyhledáte - Filip Boháč, Alexandra Jacobea, Pavel Jäger, Pavel Semela, Sandra Silná, Petr Wagner, Jan Wirth – z knihy se rozhodně nedozvíte, ke které církvi patří. To důležité podle Palána je, že lidé v knize mluví otevřeně, uvažují po svém, nepohybují se ve zmíněných škatulkách, ale zároveň - a to je podstatné – se nevzdalují duchovní podstatě své služby. „Kniha nemá evangelizovat lidi k víře, ale může být malým krokem k rehabilitaci farářské profese. Ta bývá v ateistickém nebo ezo prostředí často nazírána optikou, která mě vytáčí. Bolí mě, kolik se tam točí předsudků a nesmyslů,“ dodává Palán v rozhovoru o knize pro magazín Knihkupec.  

Až se do rozhovorů začtete, zjistíte, že setkání s faráři a farářkami je opravdu jedinečné. Služba, kterou si vybrali, je totiž jedinečná v tom, že se při ní musejí skloubit naprosto praktické věci s těmi, které nás přesahují. Způsob, jak ji dělají a jak o ní přemýšlejí, je možná tou nejlepší zprávou o současnosti naší společnosti.

Ukázka:

(Filip Boháč)

Když zmiňuješ, že evangelík nemá tančit a hrát karty, o jaké době mluvíš? O jakém století?

O dnešních důchodcích.

No nekecej!

Takhle byli vychovávaní a někde to stále přežívá. Ale myslím, že nikdo z kolegů farářů to už nehlásá, je to opuštěná cesta, ale furt můžeš najít někoho, kdo po ní prošel. Když v Sázavě přišel Petr Gallus s nápadem udělat evangelický farní ples v kulturáku, tombolu a tak podobně, musel nějak uhrát tu vlnu nevole. Tanec je přece hříšný, tančit se nemá! Fakt? To by pak člověk asi neměl číst, jak král David tančí, a by the way žalmy jsou přece celé roztančené. A jasně, já můžu dělat chytráka a dělat si z toho srandu, protože už zažívám jen relikty takového smýšlení.

Proto lidem – kromě křížku na krku – tedy tvůj vizuál nevadí?

Třeba mi řeknou, že vypadám hnusně, ale zasmějeme se tomu a kupodivu to není problém.

Jakože to tolerujou?

Koneckonců musí, když mě tu chtějí. Já se nebudu kvůli někomu stříhat, je to moje tělo a mám úplně jiné neřesti než to křoví na hlavě. Některým babičkám to dokonce přijde vtipný, že prý vypadám jako Racochejl. Říká se, že když do Vilémovic někdy před pětadvaceti lety kandidoval můj předchůdce, co měl dlouhé vlasy, bylo to důvodem, proč zvažovali, jestli ho vůbec přijmou, a řekli mu tu výhradu. On na příští setkání přinesl obrázek Komenského, který má dlouhé vlasy, a nějak to prošlo. Ostatně Ježíš asi taky nebyl na ježka. Když budeme přísně bibličtí, tak apoštol Pavel prohlašuje, že dlouhé vlasy jsou pro muže hanbou, což já beru jako Pavlův názor. Mě jedna babička naopak pokaždé, když vycházela z kostela, tahala za dredy: „Já si musím zatáhnout pro štěstí, pane faráři.“

Jako když si pro štěstí šáhneš na kominíka.

Na faráře to asi taky platí. Zvlášť když jsou ty dredy omotané měděným drátkem z alternátoru, který jsem kdysi vytáhl z nějakého auta.

Neměl jsi pro drátky jiné využití, a tak sis pořídil dredy?

Koukal jsem s dětma na Dobu ledovou a hrozně se nám líbil mamut Manny, jaké má kly. Přemýšlel jsem, jak si taky udělat kly – a skončilo to takhle. Lidi to nevědí a někdy se ptají, jestli nejsem rabín.

(Alexandra Jacobea)

Dalo by se říct, kam jste svou farářskou práci zaměřila?

Hodně důležitá mi přijde práce s mládeží, pomáhat mladým hledat v církvi (i v životě) vlastní místo. Možná ani ne tolik pomáhat jako být u toho, doprovázet je. Evangelická spiritualita je často hodně skrytá, opravdu niterná záležitost, řada mladých, i když jsou z církevního prostředí, možná neviděla rodiče modlit se jindy než v kostele. Obecně je pro mě důležité zpřítomňovat církev ve společnosti, protože spousta lidí má křesťanství pořád někam zařazené kvůli vágnímu nebo úplně mylnému obrazu. Snažím se tu být pro lidi, když potřebují duchovní doprovázení, ať už při ztrátě někoho blízkého, nebo když se třeba berou. To je docela fenomén: hodně lidí chce svatbu s farářem, i když nejsou z církve.

Proč?

Chtějí ten rituál, nechtějí zažít jen úřední úkon. A tak hledáme spojitosti. Oni tuší, že to je uzlové místo a měl by ho provázet nějaký rituál. A asi nemají známé šamany, ale mají třeba známou farářku, tak mi řeknou: „Budeme se brát, nemohla bys tam nějak něco?“ Často používají velmi neurčité výrazy a já pak tam to „něco“ spáchám. Přijde mi, že je moje práce mluvit o víře, když mě někam pozvou.

A vysvětlíte jim tedy, co je to „něco“?

Možná nevysvětlím, možná to prostě udělám a oni to zažijí. Pro mě je cenné, že lidi hledají duchovní rozměr života. Vážím si toho, když k velké životní události pozvou faráře. V Brně jsem oddávala hodně lidí mimo církev. Přišli pak po roce dvou, že chtějí pokřtít dítě. „Ale moji milí, vždyť jsme se už u té vaší svatby bavili o tom, že ani jeden nejste pokřtěný, že to vlastně chce jen babička,“ povídám jim. Vítání občánků je pro ně nevyhovující, tak co uděláme? Uděláme rodinnou párty, kam pozveme známé, udělá se to na zahradě u babičky, já tam přijedu, budu číst nějaký biblický příběh, pomodlím se a dítěti požehnám. Babička bude spokojená, rodiče spokojení, dítě přivítané, rituál se odehraje.

Teď mě oslovil jeden člověk z našeho společenství, že bude výročí úmrtí jeho táty. Přišel a řekl ta obvyklá slova „zádušní mše“, jenže my nic takového v evangelické tradici neděláme. Ale můžeme se jako rodina potkat, připomenout si dotyčného, pomodlit se, poděkovat. Uděláme úplně malinkatý kousek duchovního setkání a ono to s námi něco provede. Moc si cením toho, když to lidi chtějí a hledají. Tohle je podle mě naše práce, náš úkol, opečovávat duchovní potřeby lidí, kteří seberou odvahu řešit je s církví. Nemám ráda, když to berou jako samozřejmý nárok, protože náš čas taky není nafukovací, ale myslím, že část svých sil bychom na tohle měli vyčlenit.