Kniha rozhovorů novináře a spisovatele Aleše Palána s pěti faráři a dvěma farářkami, kteří působí v římskokatolické, českobratrské a husitské církvi, je pokusem přiblížit smysl a taje farářského řemesla současnému čtenáři. Titul nazvaný Ten farář je nějakej divnej, o farářkách nemluvě (Portál 2025) míří jak do křesťanského, ale mnohem víc do sekulárního prostředí, které má o tomto druhu služby a pro někoho i životního stylu stále dost pochybností a otázek.

Ve svém úvodu Palán popisuje, kdy pojal nápad takovou knihu vytvořit a jaká byla jeho vstupní kritéria. Nechtěl, „aby bylo rozhovorů deset“. Nechtěl si „vybírat respondenty podle proporčního zastoupení jednotlivých církví v Česku“. Hledal i v jiných církvích, ale „týpka vhodného k dialogu“ tam neobjevil. Důležitá pro něj byla „osobnost“. A co naopak chtěl? „Aby byly v knize zastoupeny i nějaké farářky.“ Chtěl osobnosti s liberálnějším i konzervativním pohledem na svět. Chtěl, „aby každý příběh byl úplně jiný než ty ostatní“. A smyslem knihy, dodává autor, „není naplnit kostely. Jejím účelem je povzbudit onu svobodu.“.

Chápu, že po roce 1989 vyrostla nová generace křesťanských kněží, zasvěcených osob, kazatelů, farářů a teologů, a že tedy bylo pro Palána klíčové orientovat se na ty, kteří pomáhají tvořit církevní budoucnost tady a teď. Z knihy by se mohlo zdát, že sedm dosti vyhraněných osobností působících v českých církvích je nějaké novum. Jenže není. Rozhlédneme-li se napříč církvemi od doby vzniku Československé republiky, vidíme, že těch, kteří nezapadali do obecných norem a škatulek, byla celá spousta.

Naprosto nové způsoby pastorace si vyžádal nástup nacistické a komunistické diktatury, i Druhý vatikánský koncil, jehož závěry u nás reflektovali zvláště disentní teologové a paradoxně také evangelíci. Těch lidí, kteří byli v církevním i společenském pohledu „jiní“, „divní“ a „nekompatibilní“, byly stovky – a jejich jména netřeba vyjmenovávat. Palánovy rozhovory tak jdou v duchu nejlepší křesťanské tradice, v níž velké osobnosti vždycky vyčnívají z řady a dělají věci jinak. Duchovně probuzení biskupové a jiní představení, kteří vzali v potaz teologii koncilu, takové lidi podporovali a nakolik to šlo jim ponechávali volné pole působnosti. Nebylo jich ale moc. A není ani dnes.

Aleš Palán se všech sedmi respondentů ptá tak, jak by se jich pravděpodobně ptal kdokoliv, kdo teprve včera zjistil, že existuje nějaké křesťanství, nějaké církve a nějací faráři a farářky. Ptá se na jejich motivaci po duchovní službě, na jejich rodinné a intelektuální zázemí, na jejich partnerský život, pokud ho žijí, na jejich radosti i trable ve společenství, jemuž slouží, na jejich koníčky a aktivity, na to, co je pro ně důležité a co oželitelné, na to, co si o nich myslí jejich spolubratři i lidi ze sekulárního prostředí, na to, jak vidí svoji budoucnost a budoucnost své církve. Každý z těch osudů je naprosto jiný – u evangelického faráře Filipa Boháče, u evangelické farářky Alexandry Jacobea, u římskokatolického faráře Pavla Jägera, u římskokatolického kněze Pavla Semely, u husitské farářky Sandry Silné, u husitského faráře Petra Wagnera a u římskokatolického faráře, farmáře a člověka mnoha dalších profesí Jana Wirtha.

Pestrost respondentů odpovídá pestrosti doby, v níž žijeme. Pokud si člověk nechce ze služebníků církve z nějakého zvláštního důvodu dělat magické mužíky, kteří vykonávají kultové úkony tak, jak chce on nebo nějaké sektářské společenství, budou mu tito lidé v lecčems sympatičtí, nebo dokonce blízcí. Ten, kdo žije nebo navštěvuje nějakou evropskou či mimoevropskou zemi a v ní působící církve a jejich duchovní, asi nebude překvapen vnějšími okolnostmi jejich života, ale bude se soustředit na to, co a jak myslí, čemu věří, s čím zápasí, do čeho investují svoji energii a čas, a bude – tak jako já – zvědavý také na jejich teologickou či filozofickou reflexi existenciálních otázek. O tom podle mého mínění kněžská a kazatelská služba také je – klást sám sobě, druhým a Bohu otázky, které by neměly zůstat nevyřčeny.

Autenticitu rozhovorů a to, že se Aleši Palánovi povedlo představit dvě farářky a pět farářů tak, aby to bylo stravitelné i pro běžného čtenáře, mohu potvrdit u jednoho respondenta, a to takříkajíc na vlastní kůži – u Jana Wirtha. Jenda je náš kamarád, farář působící na Klatovsku a Sušicku, ale s velkým cestovním záběrem i šíří toho, co pro lidi bez ohledu na to, jací jsou, jako římskokatolický kněz dělá. Budou-li si rozhovor číst ti, jimž vstoupil někdy do života, objeví se na jejich tváři úsměv a radost, věřte mi. Křtil je, křtil jejich děti, oddával je, zpovídal, pohřbíval jejich drahé, ale také jim materiálně a konkrétní pomocí pomáhal v jejich někdy zašmodrchaném životě. O tom přece kněžské povolání je, nebo ne?

Kdyby nic jiného, pak právě tohle spojuje všech sedm postav Palánovy knihy – pokusit se být rukama Boží milosti a Božích zázraků pro všechny, kteří k nim přijdou a které potkají. Jsou to lidé z masa a kostí se svými výšinami i pády, kteří dělají v jiných kulisách to samé, o co se pokoušeli jejich předchůdci. Nechtěl bych, aby zapadlo, že to jsou přece jen i dost odvážní lidé, kteří se pustili do dobrodružství s Pánem Bohem a dělají hodně proto, aby to dobře dopadlo. Pro ně, pro Boha i pro jejich farníky. Držme jim palce!

V této knize přináší sedm rozhovorů s duchovními různých křesťanských církví i z různých koutů České republiky. Autor sice nezmiňuje přímo jejich náboženskou příslušnost, ale z kontextu jednotlivých rozhovorů ji lze snadno odhadnout.

Formátem kompaktní A5, obsahem však velice bohatá – najdeme zde pět rozhovorů s muži a dva se ženami. Každý má okolo 30–50 stran. Některé jsou více osobní, zaměřené na životní příběhy dotyčných, jiné se noří hlouběji do filozofických otázek víry, života i smrti. Za mě byl nejvíce k přemýšlení rozhovor s Pavlem Jägerem – nabízel spoustu podnětů, ale četl se mi o něco pomaleji než ostatní. Naopak osobní příběhy plynuly přirozeněji a často mě zaujaly svou lidskostí i otevřeností.

Silně na mě zapůsobil například příběh Jana Wirtha, kněze a zároveň zemědělce, který sdílel zkušenost své rodiny s konfiskací majetku za komunismu. Jako dítě vyrůstající až po revoluci jsem o těchto událostech z gymnaziální výuky dějepisu mnoho nevěděla – o to silnější dopad na mě jeho svědectví mělo.

Kniha je doplněna černobílými fotografiemi všech zpovídaných farářů a farářek, což spolu s civilně laděnými otázkami podtrhuje jejich lidskost. Nejde o anonymní „duchovní“, ale o konkrétní lidi s jedinečnými názory, pochybnostmi, zážitky i humorem. Tahle knížka mi dokázala přiblížit víru a náboženství mnohem víc než dosavadní návštěvy kostelů. A za to patří Aleši Palánovi můj velký dík.

Knihu rozhodně doporučuji. Věřím, že si k ní najde cestu ten, kdo má…

Aleš Palán (*1965) je český publicista, spisovatel a redaktor. Proslavil se především svými rozhovory a reportážemi, které publikoval například v Respektu nebo Lidových novinách. Je autorem úspěšných knih jako Raději zešílet v divočině, Nevidím ani tmu nebo Jako v nebi, jenže jinak. Jeho práce se vyznačuje hlubokým zájmem o člověka, empatií a citlivostí ke složitým životním příběhům.

Kniha rozhovorů s divnými faráři a farářkami je brilantní sondou do několika životů. Aleš Palán umí vést rozhovory přirozeně, nenutí své partnery, aby mluvili o něčem, co nechtějí říci, ale dovede se doptat, aby bylo jasno, prohloubit nebo rozšířit téma. Ke zveřejnění vybral rozhovory s faráři, kteří mu přišli zvláštní, originální, osobití. Nestaral se příliš o jejich příslušnost k denominaci nebo k nějaké názorové nebo teologické skupině. Vodítkem mu byla originalita a hloubka farářovy nebo farářčiny osobnosti. A je to dobrodružné čtení.

Sám autor v úvodu píše, že jeho kniha nemá být evangelizačním prostředkem, aby se čtenáři po přečtení hrnuli do kostelů. Nemá být ani ukazatelem té nejpravější církve. Proto nikde zdůrazňuje denominační příslušnost jednotlivých osob. Duchovní ho zajímají jako lidé.

Nechá si vyprávět, jak se to stalo, že se stali kněžími, kudy vedla jejich cesta víry. Někteří ze zpovídaných pocházejí z tradičního prostředí, víra jim byla předána s mateřským mlékem, viděli rodiče nebo příbuzné pro víru trpět a zcela přirozeně se ve svých farnostech zapojili do života obce. Chodí na hokej, jezdí s traktorem, chovají dobytek nebo hrají v metalové nebo jinak hlučné kapele, tvoří rozhlasové pořady. Opravují kostely, lezou po horách, běhají maraton. S muži svých farností se setkávají právě tam. Tvrdí, že v kostele není to pravé místo k důvěrným rozhovorům a vycházejí mezi lidi, tam kde se s nimi přirozeně mohou setkat. Obě ženy farářky ke konverzi přišly až v dospělosti a jejich duchovní cesta spojuje hledání v osobních životech i ve službě. I tyto ženy mají originální záliby. Jedna cvičí vodicí psy, druhá se učí sládkovou.

Všem hovořícím duchovním je společné, že si ve své duchovní službě nepřipadají jako hodnostáři, jako lidé se zvláštním posláním, jako někdo výjimečný. Všichni pokorně vyznávají své nedostatky, slabosti a vášně. Nikdo z nich se nedrží ortodoxně nějakých předpisů, ale všichni hledají přirozenou cestu k lidem, jimž slouží. Zároveň jsou lidmi “té cesty”. Očekávají, že Bůh povede jejich kroky, ukáže jim správný směr.

Řekla bych, že povzbuzení k osobní originalitě potřebujeme všichni, ale duchovní možná nejvíc ze všech. Právě o nich jsme možná nasbírali nejvíc divných představ a předsudků, o farářích (a farářkách nemluvě) přece víme, jak by měli správně vypadat, mluvit a žít. Na muže a ženy, kteří slouží tím, že jsou k dispozici, aby naplnili naše duchovní potřeby, působíme nejspíše hrozným tlakem, ale se přizpůsobovali našim představám, které jsme pochytili možná někde v obrozenské literatuře. Ale když oni budou svobodní, originální a divní, budou v tom povzbuzovat i nás. Smíte být tím, kým chcete. Nejdřív tedy potřebujeme povzbudit faráře a farářky: Buďte divní. Buďte originální. Buďte vedení Duchem. Choďte tam, kam chodil Ježíš. Nenechte se svázat teoretickými předpisy a nechte se vést svým srdcem. Kéž je Bůh naplní svou láskou.

Divní duchovní Filip Boháč, Alexandra Jacobea, Pavel Jäger, Pavel Semela, Sandra Silná, Petr Wagner a Jan Wirth se nepředvádějí jako příklady k následování. Jsou to krásní originální lidé, tak jako i my všichni. Buďme povzbuzeni jejich životy, které žijí tak naplno, jak dokážou. Podívejte se na duchovní, faráře, farářky ve svém okolí. Třeba mezi nimi najdete další podobné osobnosti, s nimiž se budete chtít spřátelit.

Kniha je proložena dokumentárními fotografiemi ze života jednotlivých duchovních.