Kniha Bůh na ulici byla přeložena z norského originálu a vyšla v loňském roce v nakladatelství Portál.

Jejím autorem je bývalý františkánský mnich Ole Martin Holte, absolvent studií sociální práce a výcviku v Gestalt terapii. Knihu napsal poté, co strávil dohromady padesát dní jako bezdomovec v Oslu a Kodani. Do projektu se pustil s velkou opravdovostí a odhodlaností získat zkušenost člověka žijícího na ulici. S tímto krokem se pojí několik otázek a rozhodnutí:

Etické úvahy.

Pobyty na ulici mě postavily před řadu etických dilemat.

Celý projekt jsem uskutečnil během tří let, přesněji řečeno během dvou letních období v Oslu a jednoho v Kodani. S sebou jsem si vzal jen to nejnutnější: deku, karimatku, zápisník, kapesní nůž, kartáček na zuby a pastu. V Kodani jsem navíc disponoval dvěma láhvemi alkoholu a pár balíčky cigaretového tabáku. Odložil jsem tedy mobilní telefon, počítač, platební kartu, peníze, jídlo, náhradní oblečení, spacák a toaletní potřeby. Měl jsem domluvené, že se dvakrát týdně ozvu vybraným lidem. Pokud bych to nedodržel, podnikli by potřebné kroky, například by zavolali na policii. Sám se sebou jsem uzavřel dohodu, že dvě věci dělat nebudu: nebudu krást a fetovat. Mám však dojem, že první slib jsem nedodržel, když jsem se pokoušel získat onen nářaďový nůž. Co se týče drog, jednou či dvakrát jsem si potáhl z jointu, když někde koloval, stejně jako jsem se napil, když ke mně doputovala láhev. Tvrdším drogám jsem se vyhýbal.

Určité etické otázky jsem řešil v souvislosti s cizí totožností. To já, Ole Martin Holte, jsem žebral, přespával na ulici a cítil se osaměle. V tomto ohledu jsem si žádnou masku nenasazoval. Chlad a ústrky jsem si nenamlouval. Na druhou stranu jsem se vydával za bezdomovce, za příslušníka skupiny, kterou jsem kdykoli mohl opustit. Byla to jakási hra.

Autor líčí svou zkušenost upřímně a bez obalu. Popisuje syrové zkušenosti se zimou a drsným nedostatkem hygieny a bezpečí. Nejbolestivější zkušeností však zůstává odmítnutí a vyloučení z „normální společnosti“, neviditelnost a šikana ze strany hlídačů security a policie. K tomu ostře kontrastovala hluboce lidská zkušenost solidarity mezi bezdomovci, i když často poznamenaná jejich dlouhodobou situací, návykovou či jinou duševní nemocí. Největší odměnou a radostí pro člověka na ulici je, když se na něj usmějete, podáte mu ruku nebo si vyslechnete jeho příběh. Vypráví nám některé z nich :

Bosý Hans

Na rozdíl od mnoha jiných lidí ve stejné životní situaci Hans nefetoval. I cigaretám se vyhýbal. Tu a tam si dopřál pár piv, ale jen pár, jinak by nebyl ve formě. A jestli se Hans o něco snažil, tak být ve formě natolik, aby mohl přespávat venku.

Míjela nás rodina s dětmi. Dcerka se na nás zadívala. „Mami! Co jsou zač? Ten pán má bolavou nohu, mami. Mami, tak koukej! Musí do nemocnice.“

Vyměnili jsme si s Hansem pohledy. Ano, co jsme byli zač?

Polkl jsem. Stáhl se mi žaludek.

„Často jsem si říkal Hansi, čím to, že nespíš uvnitř? Vždyť přece můžeš, jen kdybys chtěl. Proč raději přespáváš ve dvaceti pod nulou venku?“

Upřel na mě své jasné oči. Přisunul své mohutné tělo blíž, sklonil hlavu a promluvil tišeji než obvykle. Kolem projela tramvaj. Zašeptal mi do ucha:

„Víš, kdybych se nastěhoval do nějakého bytu, vypuklo by ve světě víc válek. A nejen to, přišlo by zemětřesení a záplavy. Jednou jsem to udělal, na jednu noc jsem se uchýlil pod střechu. Den poté jsem slyšel v rádiu, že vypukla válka. Proto je lepší, když budu přespávat venku, pro svět je to tak lepší.“

Z očí mu čišela nesmírná vážnost.

Celou knihou se nese autorova úcta k lidem, se kterými se na ulici setkal. Popisuje jejich solidaritu a lidskost. Zastává názor, že každý bezdomovec je za svou situaci zodpovědný a to je nutno respektovat. Často se jedná o dobrovolné rozhodnutí, i když z nejrůznějších pohnutek. Autor také zastává názor, že u velkého procenta bezdomovců, jejich životní styl nelze měnit, rozhodně není možné je nějakou rychlou „pomocí“ nastěhovat zpět „pod střechu“. Většina z nich toho není schopna, rozhodně ne ze dne na den.

Také ukazuje příklady pomoci, která je skutečně nosná a přijatelná – např. když bezdomovec potkává v Armádě spásy opakovaně stejné sociální pracovníky a pracovnice, je to pro něj ulehčující a může si k nim vytvořit vazbu, stávají se tak trochu „jeho rodinou“.

Jedné noci, pár let poté, co jsem ukončil svou kariéru bezdomovce, Hanse jeho láska zradila. Tu noc přespával v kontejneru. Kolem něj ležely hromady kartonů, lepenkových krabic, obalů od čokolád, igelitové tašky, zkrátka jeho domov. Spal na lůžku z novin, přikryl se novinami, jakoby se v písmenech, ve slovech a větách skrývala útěcha. Noviny izolují lépe, než cokoli jiného, prozradil mi jednou. Ale téhle noci se obrátily proti němu.

Kolem kontejneru procházela partička kluků. Viděli, jak v něm Hans spí. Kdosi vytáhl zapalovač. Noviny se vzňaly. Hans se vzňal. Kluci vzali nohy na Ramena. Hans se posadil, aby zjistil, co se děje. To už mu dohořívaly vlasy. Připálené zbytky mu padaly na stehna. Byl popálený na dvou třetinách těla: na zádech, na ramenou a na jedné paži, tu měl značně postiženou.

Sanitka ho odvezla do nemocnice, kde si hodně dlouho poležel. Jako jedinou blízkou osobu uvedl „Evu z Armády spásy“, nikoho dalšího. Vypovídalo to hodně. O Hansovi, o Evě, o Armádě spásy. Eva ho navštěvovala každou středu. Hans začal zase mluvit a choval se důvěrněji. A nejen to. Zvykl si na teplé přístřeší, boty, oblečení, na příjemnou teplou sprchu. Něco se změnilo. Jakoby nechal plavat některé ze svých rigidních představ. Eva se ho zeptala, proč při spaní venku nenosí teplé oblečení. Odpověděl jí, že by akcie v New Yorku klesly. „Tak se na burzu vykašleme, Hansi!“ prohlásila Eva. A Hans souhlasil. Vykašlal se na burzu.

Autorovi nedá spát otázka, zda společnost a různé dobročinné organizace dokážou obsáhnout zvláštní stav bezdomovecké vyloučenosti a jestli lidem na okraji pomáhají skutečně účinně. Přemítá o hloubce lidského pokoření, o lásce k samozřejmým věcem, o nečekané lidské dobrotě, ale i o neustálé nutnosti vztahování se ke smrti, o hledání Boha…..

„Jak jsem našel lidskost na dně společnosti“ – zní podtitul pozoruhodné knihy Oleho Martina Holta Bůh na ulici. Upoutá okolnostmi svého vzniku i nezvyklým obsahem. Bolest bezdomovectví je navíc s nastupující zimou opět navýsost aktuální.

Františkánský mnich Ole Martin si při studiích sociální práce uvědomil význam autentického osobního prožitku, který by mu pomohl lépe porozumět problémům bezdomovců. Se souhlasem nadřízených žil po tři roky vždy několik letních týdnů jako bezdomovec v Oslu a Kodani. Celkově nešlo o nijak závratnou dobu, ale přesně o padesát dní. Přesto mu toto období v mnohém otevřelo oči.

Ole Martin umožňuje čtenáři bezprostředně se dotknout pocitů těch, kdo se ocitli na ulici. Za základní zkušenost označuje ztrátu individuální osobnosti.

Bezdomovec je přehlížen, je tím, od koho se odvracejí oči kolemjdoucích, kdo je považován za rušivý prvek. Kolemjdoucí ho míjejí, uhýbají pohledem, někteří rovnou utrousí ostrý výraz. Stačí, aby bezdomovec vstoupil do některých prostor, aby byl vzápětí vytlačen pryč jen kvůli svému vzhledu.

Ole Martin zakusil na vlastní kůži pocit vyloučení, a to i přesto, že jeho výchozí pozice byla výhodnější. Rozhodl se dobrovolně, mohl se kdykoliv vrátit a na ulici odešel v dobré psychické a fyzické kondici. Jinak si však nedopřál žádnou výhodu. Převlékl se do obnošeného oblečení, vzal si s sebou pouze spacák, karimatku, kartáček na zuby a pastu, zápisník a tužku. Bez elektroniky, bez peněz. Připraven spát venku.

Materiálně je péče o lidi bez domova v Norsku i Dánsku zajištěna solidně. Pro čtenáře může být i překvapením například množství jídla, které bylo v některých zařízeních nabízeno. Přesto lidé žijí na ulicích. Při setkávání s nimi si Ole Martin všímá, jak přežívají ze dne na den, jak se ptají po smyslu své existence, jaké jsou jejich touhy, přání. Váží si jejich upřímnosti, otevřenosti a nachází mezi nimi sounáležitost ve chvílích, kdy je ostatními kolemjdoucími jako bezdomovec přehlížen. Bůh je skrytý v těchto základních touhách, které lidé na ulicích otupují alkoholem a drogami.

Autor je přesvědčený, že každý bezdomovec je za svou situaci zodpovědný, ale to neznamená, že život na ulici by byl jeho svobodnou volbou. Účinná pomoc pak podle jeho zkušenosti nespočívá jen v materiálním zajištění, ale především v tom, že jsme schopni identifikovat příčiny bezdomovectví. Pro čtenáře je pak Martinova kniha povzbuzením, aby se pokusil lidem na ulici podívat do očí.

Opustil veškeré pohodlí a vydal se do skandinávských ulic jako nejchudší z nejchudších. Ole Martin Holte své zážitky v kůži bezdomovce vykreslil knihou Bůh na ulici, která letos vyšla v nakladatelství Portál. Kniha nás svým emotivním nábojem vybízí k empatii s lidmi žijícími na ulici.

Všechno začalo radikálním rozhodnutím opustit bezpečí františkánského kláštera, kde se Ole Holte jako mnich vzdělával v oboru sociální práce. Rozhodl se zakusit strasti i radosti člověka bez domova, opustit řád a prožít několik týdnů nejdříve v osloských, později kodaňských ulicích.

Za padesát dní života chudého navázal vztahy s jinými bezdomovci, seznámil se s netečností i záští kolemjdoucích a poznal blízkost bolesti i smrti, jež tvoří každodenní realitu života ulice. Zjistil, kdy a kde se dá zadarmo najíst či jakým místům je vhodnější se vyhnout. Své zážitky sepsal a vytvořil díky tomu podivuhodné panoptikum kuriózních, hořkých, ale i radostných příběhů.

Vyprávění v první řadě vyniká zdařilostí po obsahové i stylistické stránce, za což jistě patří chvála také tvůrkyni českého překladu, Daniele Mrázové. Autor poutavým způsobem a bez servítek vtahuje čtenáře do světa chudých – světa bez domova i jakýchkoli stabilních vztahů. Ve svém líčení, které se nevyhýbá ani tematice drogové závislosti, jde bezesporu až na dřeň.

Právě ona občasně užitá „drsnost“ může odradit citlivější čtenáře, současně však není bezúčelná, slouží jako prostředek vyvedení z rovnováhy. Plynulé čtivosti knihy se totiž čas od času postaví do cesty neuvěřitelnost popisované zkušenosti a čtenáři nezbývá než ohromeně žasnout. Znovu a znovu je konfrontován s tím, že nečte odpočinkovou beletrii, nýbrž svědectví o způsobu života tisíců lidí bez domova.

Domnívám se, že Bůh na ulici nabývá kvality i díky schopnosti přimět čtenáře k přemýšlení nad tím, co text přesahuje. Na prvním místě stojí úvaha nad obrovskou propastí mezi zajištěnými a lidmi bez domova, nad pokřivenými vztahy mezi těmito dvěma skupinami. Ole Holte tuto propast překonává a zjišťuje, že život bezdomovce umožňuje radikální proměnu pohledu na ostatní chudé a rovněž pohledu chudých na toho, kdo se mezi nimi octne.

Díky formě, jakou si autor zvolil, totiž panoptikum příhod, dokázal Holte vtěsnat velké množství různorodých příběhů do relativně malého prostoru. Autor se s výběrem prožitých událostí vypořádal dobře, avšak dle mého soudu najdeme několik příběhů, jež by mohl pro jejich nepřílišnou záživnost vynechat nebo nahradit příběhy jinými.

Holte úvodem přiznává, že jednou z motivací, proč se vydal bez ničeho do rušných ulic, byla skutečnost, že sám sebe vnímal jako teoretika postrádajícího zkušenost. Kniha Bůh na ulici takvypovídá o ojedinělé zkušenosti člověka, jenž se dobrovolně rozhodl pro několikatýdenní život chudého.

Díky tomuto prožitku autor Ole Holte sebe, ostatní a zvláště chudé vnímá jinak: hlouběji a opravdověji. Nabízí se proto otázka, zda jsme i my schopni učinit alespoň způli tak výraznou přeměnu. Může se jednat například o krátký přátelský rozhovor s člověkem, který žije na ulici a kterého denně potkáváme na cestě do školy či do práce.