Nevím čím to je (a asi to snad ani nechci analyzovat), ale v poslední době se mi dostávají do ruky knihy na vážnější témata, konkrétně knihy o umírání. Po Miss Exitus Aleše Palána je to teď kniha německé novinářky Martiny Rosenbergové Mami, kdy už konečně umřeš? No, připravte se na hodně depresivní čtení...

Martina Rosenberg popisuje svůj vlastní životní zkušenost. S manželem a s malou dcerkou se po dvanácti letech pobytu v cizině, konkrétně v Řecku, vrátili do rodného Německa. Martina se nastěhovala do svého rodného domu, ke svým rodičům - chtěla své malé dceři dopřát širokou mezigenerační rodinu, model tak častý v Řecku, ale docela vzácný u našich německých sousedů. Z počátku to fungovalo docela dobře, oba rodiče byli tou dobou ještě ve formě, společensky aktivní a angažovaní (maminka pracovala se seniory, tatínek chodil hlídat přechody u školy apod), všichni si vycházeli vstříc, vnučka si užívala toho, že může vyrůstat nablízku svým prarodičům.

Pak se ale situace zkomplikovala, u matky se začala projevovat zmatenost, stále častěji pak problémy s pamětí, orientací, koordinací a komunikací - to vše postupně vyústilo ve stanovení diagnózy: počínající demence. Matčina nemoc změnila i chování otce, který byl celý život svou manželkou obskakován a hýčkán. Najednou přestal být středem pozornosti, takže si ji začal vynucovat, zhoršily se jeho problémy s viděním, upadal do depresivních stavů, sám také prodělal mrtvici, která se podepsala na jeho artikulaci. Postupem času tak vyvstala potřeba intenzivnější péče. Martina Rosenberg si může gratulovat k tomu, že žije zrovna v Německu a nebyla tedy nucena opustit své zaměstnání a začít pečovat osobně. Nebyl problém sehnat ambulantní pečovatelskou službu, která začala chodit ráno a večer pomáhat s hygienou, díky soukromému pojištění a úsporám rodičů bylo možné postupně najmout celodenní pečovatelku/pečovatelky. Německo je v tomhle ohledu o dekády napřed, sociální služby tady existují, jsou financované a víceméně funkční.

I přesto Martina svou situaci velmi těžko zvládala. Vlastní rodina, výchova dcery, a do toho koordinace lékařů, komunikace se sociálními službami, posuzování závislosti rodičů sociálním odborem, právní otázky týkající se zastupování... K tomu intenzivní pocit, že se matka neustále vzdaluje a uchyluje do svého světa a otec to všechno jenom zhoršuje... Z rodičů, které dříve tak milovala, se stávaly osoby, na které se sice stále snažila myslet s láskou, trpělivostí a tolerancí, ale dařilo se jí to čím dál méně a negativní emoce začaly převažovat. Projevilo se to i na jejím vlastním zdravotním stavu - objevil se tinitus, vysoký tlak, porucha imunity - vše obtíže úzce spojené se stresem. Martina se pokusila využít respitní péče, ale tady narazila, protože zdejší nedostatečná kvalita služeb matce spíše ublížila.

Martina se nakonec rozhodla vyřešit situaci radikálně, a sice tím, že se s celou rodinou z domu odstěhovala a péči nechala na sociálních službách, koordinace se pak ujali další příbuzní. Zhoršilo to vztahy v rodině, ale asi to zachránilo manželství, vztah k dceři i Martinino duševní zdraví. Samotný titul knihy: Mami, kdy už konečně umřeš?, odkazuje na to, co se v těch posledních měsících, týdnech, dnech honilo autorce hlavou.

Martina Rosenberg tenhle svůj příběh sepsala nikoliv jako auto-terapii, ale proto, že chtěla poukázat na situaci pečujících, na to, jaké to je, když člověk dlouhodobě snáší psychickou zátěž, jak malé problémy, které se stále opakují, mohou po týdnech, měsících a letech člověka úplně zničit, jaké to je, být si vědom beznadějné situace těch, které milujete a kteří vyžadují speciální péči. Na můj vkus bylo to celé vyprávění poněkud sebestředné, docela by mě zajímalo, co by si Martina Rosenberg počala v českém systému - ač si totiž neustále stěžovala, tak během péče měla k dispozici fungující sociální služby, získávala finanční prostředky ze systému, měla podporu rodiny, včetně té širší, dokázala vystudovat vysokou školu, nepřestala ani na okamžik pracovat, a taky postavila dům, aby se mohla od rodičů odstřihnout. Tady by jí neexistence potřebných služeb donutila opustit práci, zničit si zdraví při osobní péči o oba seniory, přijít o rozum ve snaze získat alespoň nějaké finance na život a nakonec spadnout do hmotné nouze, nebo skončit ještě hůř.

Knížka se každopádně po vydání stala v Německu bestselerem a myslím, že má potenciál oslovit čtenáře i v Česku - ti v ní budou hledat nejen odpovědi na otázku, jaké by chtěli prožít své vlastní stáří, ale možná i inspiraci v tom, jaké sociální služby bychom měli chtít a jak by to také mohlo tady u nás fungovat.

Hodnocení: 85%

Mami, kdy už konečně umřeš? Kdo dokáže vyslovit tak strašnou větu? Dcera, která se nemůže dočkat dědictví? Ne, vyslovila ji milující dcera Martina Rosenberg, autorka knížky, v níž se s námi chtěla podělit o svůj příběh. Vydalo nakladatelství Portál.

Začátek je téměř idylický. Rodina s malou dcerkou se po několika letech strávených na ostrově Kréta vrací zpět do rodného Německa. Rodiče nabídli své dceři možnost bydlet s nimi, vnučka se nemůže dočkat babičky a dědy a i mladí manželé se na vícegenerační soužití těší. Martina a její manžel Jens hledají práci, malá Lena tráví čas u prarodičů, nikde žádné mráčky na obzoru…

Po několika měsících ale začínají pozvolna přicházet první problémy. Martinina matka má nějaké zdravotní problémy. No co, v určitém věku je to přece normální, každý starší člověk přece občas zakopne nebo něco zapomene. Postupem času začíná být dceři ale jasné, že tyto projevy nejsou běžné projevy stáří. Přichází série vyšetření a nakonec nemilosrdná diagnóza – demence.

Martina s Jensem se snaží rodičům pomáhat, hůř než samotná nemocná matka nese situaci její manžel. Nedokáže přijmout fakt, že z jeho dlouholeté manželky se stává cizí člověk, který ho nepoznává. I pro dceru je situace pomalu neúnosná – osoba, která vás vychovala, tu najednou není a místo ní je tu dementní žena se záchvaty agrese – jak se s tím vyrovnat? Rodina postupně přijímá nejrůznější pečovatelky, nemoc má ale dopad na všechny. Martina trpí díky narušené psychice různými fyzickými obtížemi, dcerka Lena má problémy ve škole, manželství Martiny a Jense prochází menšími krizemi… Nejhorší na tom je, že nikdo nevidí pověstné světýlko na konci tunelu.

Neutěšená situace trvá několik let, Martina s rodinou jsou nakonec nuceni přestěhovat se jinam, Martina čím dál častěji přemýšlí nad tím, že smrt by pro matku byla vlastně jediným vysvobozením. Když matka dostává zápal plic, odmítá dcera další léčbu. Drží svou matku za ruku, tráví s ní poslední hodiny života a přeje jí co nejklidnější přechod na druhý břeh…

„Když se chci zase nadechnout, vzlyknu a pak začnu nezadržitelně brečet. Nemůžu přestat. Oplakávám ji a sebe a všechny ty nesmyslné, kruté roky, které jsou teď konečně za námi.“

Kultem dnešní doby je mládí a zdraví. Když jsme mladí a zdraví, nechceme přemýšlet o stáří a nemoci. Ale stáří nebo nemoc dostihnou jednou každého z nás nebo z našich blízkých. Proto díky za autorčinu odvahu přijít s osobním příběhem! Knížka může být pro všechny, kteří se ocitli v podobné životní situaci, alespoň malým povzbuzením nebo připomenutím, že ať chceme nebo ne, nemoc a smrt budou vždy součástí našich životů.

Rosenberg, Martina: Mami, kdy už konečně umřeš?

Bc. Simona Šilhánová

Tato novinka nakladatelství Portál od německé autorky M.Rosenberg zaujme čtenáře hned po přečtení názvu. Věřím, že právě název je poměrně kontroverzní a může potenciálního čtenáře odradit. Přesto bych doporučila každému, kdo se chce dozvědět něco nového z oblasti mezilidských vztahů, psychologie či patologie, aby si knihu přečetl.

Kniha je psána velice poutavě, což je dle mého názoru způsobeno především osobním prožitkem autorky, který byl jistě velmi intenzivní a trval celých 10 let. Autorka v knize popisuje průběh nemoci, která v různém rozsahu postihuje nemalé procento starých lidí, ale především psychické prožívání okolních členů rodiny, kteří chtějí nemocnému pomoci a postarat se o něj.

Já sama jsem se s touto diagnózou v rodině setkala, a proto vím, že kniha je opravdu přínosem pro každého člověka.